Dědulka má narozeniny a já jsem strašně dlouho vymýšlela, čím ho nejvíc potěším a překvapím. Fantazii jsem meze nekladla, penízky jsem měla našetřené a pak bum do hlavy a bylo to jasné. Koupila jsem dědulkovi malou televizi. Tam u nich na vesnici tuhle vymoženost snad ještě nikdo neměl. Svíčkové báby v tom viděly čertovské pikle a jejich drahé polovičky seděly raději v hospodě, než by se dívaly večer na televizi. Vlastně jim vyhovovalo, že farář z kazatelny prohlašoval neustále cosi o konci světa, a kdo se bude dívat na ty nepravosti, tak prý oslepne.
Můj dědulka byl velmi pokrokový a farářovi natruc by udělal cokoliv. Možná i nenápadně utřel nos do komže. Do kostela chodil, jen když už babička plakala, že ona bude v nebi a on chudák starý v pekle a co si tam ona sama počne. Ze stejného důvodu honila do kostela i mě. Měli jsme ji moc rádi, a tak jsme na nedělní ranní mši poctivě chodili s babulkou do kostela.
To se celá oblékla do černého jako do truhly, pečlivě nachystala kabelku s kapesníčkem a třemi pětikorunami do kasičky pro kostel. Do ruky kancionál a celá blažená se zavěsila z jedné strany do mě, z druhé do dědulky a nic nedbala, že já i děda bychom raději spali nebo šli na ryby.
Toho dne jsem přijela až k večeru, a než mě uvítali, byla skoro tma. Dědulka posedával, ale mlčel. Věděla jsem, jak moc chce vidět dárek, a bavilo mě ho natahovat na jeho vlastní netrpělivost. Nakonec jsem přece jen vstala.
„No apapko, tak ideme do auta pre darčok. Potrebujem vašu pomoc.“
Dědula vystřelil ze židle a už mazal do auta a netrpělivě přešlapoval, než jsem otevřela a tahal ven bednu.
„Jaj, Milka moja, a to je čo? Takú velkú debnu? Není prázdna?“
„Není, apapko, a chytro ju zoberte a ideme do izby.“
Dědulka rozbaloval krabici, a když na něj vykoukla televize, zůstal stát jak Lotova žena. Babulka se lekla a honem šla zkontrolovat dárek. Moje štěstí, že nepoznala, co to je, jinak by mi nejspíš namlátila a vyhodila mě i s televizí. Dědulka našel řeč, zamáčkl palcem slzu zpátky do oka a vlepil mi vousatou hubičku.
„No, chytro moja, už aj to pusti. Ja idem pre Maru a Tamáše báčiho,“ otočil se a byl pryč.
Tak jsem vytáhla televizi, anténu a šla jsem chytat signál. Byla to docela fuška, ale zadařilo se a přitom jsem si ani nevšimla, že babulka celou dobu sedí na štokrleti a pozoruje mě s vyvalenýma očima a ani chudinka nedýchala. Dědula se přiřítil s návštěvou, rozesadil je jak ve škole.
„Tak, Milka, a teraz možeš,“ mi bude znít v uchu do konce života.
Pustila jsem televizi a pozorovala ty moje drahoušky a věřte mi, byl to pohled pro Bohy. Děda se tvářil blaženě, babulka vyvaleně, Tamáš báči překvapeně a teta Mara ustrašeně.
Já blbec, měla jsem si zkontrolovat, co vlastně dávají, ale bylo pozdě. Dědula by mi nedovolil ji vypnout a tak jsme koukali na nějaký ruský válečný film. Sedla jsem si dědulkovi k nohám, hlavu mu položila na kolena a zavřela oči. Jeho ruka mě hladila po vlasech, kolem ticho, jen tichý chod televize.
Už jsem skoro usínala, když mě probral řev jako hrom. Otevřela jsem oči a z televize na mě koukala dělová hlaveň a do toho hysterický řev Tamáše báčiho.
„Ježíš Maria Jano, kurva, chytro do zákopu, lebo nás ten chumaj zastrelí.“
Dělo spustilo, Tamáš báči zalezl pod postel, babulka si hodila na hlavu pět ze svých deseti sukní a teta Mara omdlela. Stáli jsme s dědulkou nad tou zkázou a přemýšleli, jestli utečeme, nebo budeme zachraňovat naše polekané vojsko. Vzdychla jsem si, vypla televizi a šla tahat Tamáše báčiho z pod postele, dědulka fackou probral tetu Maru, pak sundal chvějící se babulce sukně z hlavy a šel mi pomoci s báčim.
„Vylez ty chumaj, nikto ťa nezastrelí, lebo už jsme je s Milkou všetky zabili. Tož chytro von.“
Tamáš báči pomalu vylezl, zjistil pohledem, že čertova bedýnka je tichá a černá. Podíval se na mě, uplivnul si.
„Ja som sa nezľakol, ale pod postel mi padly cigary. Ja sa ničoho nezľaknem aby si vedela, ty bosorka jedna.“
Ze lži ho usvědčil flek na kalhotách a známý smrad. Tamáš báči vzal Maru pod paži a důstojně odcházel domů. Nikdy jsme s dědulkou neprozradili, že jsme jeho nehodu viděli a hlavně cítili. No a televize? Na tu se díval dědulka jen, když ta jeho byla někde na drbech.