Myšlenky

Psáno v depresi

Myšlenky v hlavě mě pálí, jako Evu pálilo jablko v ráji. Cítím se, jako bych sahala po zakázaném ovoci. Moje myšlenky musí být krásně svobodné, nesmí se stát otroky. Tam, hluboko uvnitř, jsem já, ukrytá před dychtivým zrakem a sluchem. Kdysi dávno jsem nesla své srdce i myšlenky ostatním na dlani a čekala, že mi bude dobře jako laní u lízu. Já hloupá jsem se spletla a vstoupila do cesty lovci, který dychtí ulovit mírnou, něžnou laň a nastavuje jí svou dlaň. Jen místo soli se třpytí na jeho dlani jedové krystaly.

Už jako dítě jsem na své otázky „proč“ dostávala to hloupé „proto“. Naučila jsem se mlčet a svět mě soudil, jak dychtivý loudil, snažil se mě zmást a krást mé němé myšlenky. Promlčela jsem mládí, němá manželka. Když jsem položila otázku, manželova ruka se mihla posunkem. „Rušíš mě, nevidíš, že se dívám na televizi?“

Mlčím, ale slova se derou ze zamčených úst, nevydrží ten dlouhý půst. Sami se otevřou a já možná začnu ječet, pak klečet u Božích muk a pláčem omývat starý kříž. Navždy jsem odešla do cely, zapadla za mnou mříž a už není čím se trápit. Myšlenky nikdy neztratím.

Vyrývám poselství svými nehty do kamene zrudlého krví: nechte lidi svou zemi, ať zase plodí mléko a strdí, a vojenské boty nedupou krajinou. Možná pak najdeme znovu důvod k žití.

Psáno, když je pohoda

Hlavou se mi honí spousty myšlenek a nechtějí na nic čekat. Nevím, jestli už to není moc a jestli bych tyhle myšlenky neměla z hlavy raději rychle vyhodit. Proč lézt někam, kde myšlenka není zrovna bezpečná, a nezůstat na povrchu a mít klid? Ještě si pamatuju ty chvíle, kdy jsem důvěřivě poslouchala lidi a věřila, že mluví pravdu a myslí to dobře. Byla jsem za hlupáka, protože každému je bližší košile než kabát a na city a potřeby jiných lidí se kašle. Vždycky jsem měla kolem sebe spoustu otázek, ale na své „proč“ pořád jen „pro slepičí kvoč“.

Naučila jsem se mlčet a neříkat nahlas, co si myslím, protože stejně nikdo neposlouchal. Stejně však jsou chvíle, kdy zmizím ven a ječím na svět, ulevím si na srdci a zase zapadnu do šedivého davu, kde nikdo nepřemýšlí. A pokud přemýšlí, tak o tom raději mlčí.

Jen tak kecám s Bohem

Večer jsem zapadla do pelíšku a čelo mám nakrabacené, že by se do záhybů vešla koruna a nevypadla. Proč nás vlastně naučil myslet? Mám na mysli tatíka Boha. Kdyby nás nechal na stromě nebo v jeskyni, bylo by nám podstatně líp. V hlavě by létalo jen pár myšlenek: jak co ulovit, najít, sežrat a kde jakou samici přefiknout. Při té představě, jak tančím kolem ohně a samec se za mnou plíží, jsem se rozesmála nahlas.

„Čemu se chechtáš, Mili?“ promluvil na mě ze stropu můj strážný anděl. „Je tě slyšet až do ráje a Bůh mě poslal za tebou, že se máš stavit na kus řeči. Víš, taky se rád zasměje, trochu se nudí a hrát Prší se Svatým Petrem ho dneska nebaví.“

Koukla jsem na něj a věděla, že neuteču. Odevzdaně jsem si stoupla pod anděla na stropě a než bys řekl švec, seděla jsem na obláčku vedle tatíka Boha.

„Teda pantatíku, ty fakt nemáš co jiného na práci, než mě tahat sem a tam, tahat ze mě rozumy a lovit moje myšlenky, když já vůbec nemám chuť na něco myslet a už vůbec se mi nechce říkat je nahlas. Zase bych mohla dostat po hubě, že si dovoluji myslet. Já vlastně nevím, proč jsi nám nějaké to myšlení vložil do šedé kůry mozkové, protože je to jen pro zlost,“ vychrlila jsem rychle, než mě zastaví a sdělí, že to stejně ví, protože je Bůh a myšlenky si může přečíst, kdy se mu zamane.

„No to je pravda, to můžu,“ odpověděl Bůh. „Ale buď, holka, trochu rozumná a představ si sama sebe na mém místě a číst všem myšlenky. To se fakt nedá. Ty jsi jedna a dá dost práce s tebou myslet, protože vůbec nechápu, o co ti jde. To jsi myslela vážně, že chceš zpátky do pravěku?“

„Ale ne,“ povzdechla jsem si. „To jsem jen chvíli chtěla nemyslet a jen tak být. A teď mě hoď domů, vždycky se u tebe děsně unavím.“

Myšlenky – když si povídám s dědulkou

Hlavou se mi honí myšlenky, přání, a sem tam se zasním a doufám, že myšlenky zmizí. No, nemizí. Vyžadují odpovědi a já na to nechci být sama. Vzala jsem si v práci dovolenou a svým zestárlým autem jsem si to namířila směrem Levice, do náruče dědečka a babičky, abych si nechala pofoukat bolavou hlavu. Cesta ubíhala příjemně, protože jsem se soustředila na silnici a myšlenky přestaly otravovat. I tak cesta uběhla docela rychle a těch pár hodin bylo jako nic. Tak to vždycky je, když se těším domů.

Přijela jsem docela pozdě, protože když je tma, staroušci zalézají do peří. Je na ně Boží pohled. Postel je široká asi metr, ale oni na ní spí spolu celý dlouhý život. A to dědeček musí přetrpět každý večer babiččin růženec. Teda on říká přetrpět, ale já si myslím, že to má jako ukolébavku, protože když babička skončí, dědeček už zařezává a to zase spolehlivě uspí babičku.

Ještě se svítilo, když jsem dorazila, a dědeček mě asi cítil i zpoza dveří, protože jak jsem sáhla na kliku, dveře se rozlétly a už jsem byla u dědečka v náručí a pod paží se mi vmáčkla babička, která začala ronit slzy jako hrachy.

„Nerevaj, starká, lebo Milka utečie,“ smál se posledními zuby a tahal mě do sednice a za mnou vlála babička.

Hned otevřela kredenc, nalila borovičku, ukrojila chleba a přidala hrníček se sádlem. Sedli jsme ke stolu a povídali, dokud babička nezavelela:

„Tak hybajte do postele. Aj zajtra je deň,“ zívla a my jsme ji jako vždy poslechli.

Ráno jsem si přivstala, protože jsem věděla, že na mě bude čekat dědeček a půjdeme spolu na ranní procházku a povídání jen nás dvou. Už čekal u snídaně a za chvíli jsme si to namířili na Čudo. Krásná procházka hájem, kde ráno nikdo není.

„Apapko, povedz mi. Načo sú nám dobré myšlienky, keď sa nenaplňajú. Stále sa derú von z hlavy, ale je to také nebezpečné, hádam tvoja flinta nebola také strašná. Veď vieš, volačo sa povie a razom ľudia hovoria, aby som čušala. Tak som si navykla mlčať a myšlienky v sebe ukrývať, ale to nie je dobré. Myšlienky sú na to, aby sme o nich hovorili, aby nás spojovali a nie naopak. Tak sa pokúšam mlčať, ale pak jsem celá chorá a smutná. Apko, čo mám s nimi robiť?“ vychrlila jsem na svého dědečka jedním dechem a čekala na radu.

Dědeček se zamyslel a pak začal pomalu, jakoby pro sebe, mluvit:

„Milka moja, ty si vybrala tolko cesty sem ku mne, ale na toto ti nikto nevie odpovedať. Každý sám v sebe si upratuje a myšlienky poprehadzuje. Kto je múdry, býva smutný. Len nemúdry sa stále smeje.“

Zbytek cesty jsme zůstali pohrouženi do myšlenek a uklízeli si v nich.