Smutek, černý jako nebe bez hvězd, co se usídlil v duši, ubíjí člověka víc, než kdo tuší. Potom je tu jediné slovíčko, co nám duši zahřeje, to slovíčko zní Naděje. Naději, že se vše v dobré obrátí, máme všichni. Máme naději, že se vše spraví. Naději na uzdravení, na lásku, na konec trápení. Naději máme na vše, na co si jen vzpomeneme. Nepodléhej tedy rodné sestřičce Naděje, to je Beznaděj. Kdo se chce uzdravit, lásku uchopit, musí zapomenout na trpkost slova beznaděj. Když necháme do naší duše vklouznout beznaděj, musíme se pokusit vymazat toto slovo z našeho slovníku a z našeho mozku. Teď už máme jen její sestřičku, co jméno má Naděje.

Cítíte její vůni a sladkost? Jak krásně zpěvavě zní slovíčko Naděje. Když zle nám je a choulíme se do klubíčka, vzpomeňme si na slovo Naděje, co nás zahřeje u srdíčka. Když pláčeme horké slzy, co stékají ze zarudlých očí, a máme pocit, že se jejich tok nezastaví, někde uvnitř zablikotá slovo Naděje. Když nás opustí láska a smutek nás vhání do samoty, zase nám zbývá to kouzelné slovo Naděje. Mám chuť vnutit vám Naději do duše jak statečný rytíř krále Artuše. Tak ráda bych vás přesvědčila, že když vše zklame, zbývá Naděje. Vypalte ho velkým písmenem do svého srdce, abyste nikdy nezapomněli, že je tohle slovo, a když budeme chtít, tak nás Naděje zahřeje a nenechá nás znovu padnout do černé propasti depresí a smutků. Říká se, že Naděje umírá poslední. Vezměte si tato slova za svoje a naučte se žít tak, jak vám to předpovídá N A D Ě J E!!!!!