V očích zoufalství, dívá se po okolí a hledá cizí bohatství. Kdo jí asi dá almužnu, když začne žebrat? Sakra! Alespoň někdo se smilujte, ať má na tu svoji zasranou dávku, jen jednu dávku, ať proudí do žil jed. Využívá v metru zmatku a vidí, jak tamhle kouká z kabelky starší ženy peněženka. Tiše ji z kapsy vytahuje a rychle z metra vyskakuje. Rychle pospíchá koupit si svoji dávku. Tak jí den za dnem ubíhá při shonu za drogou.
Krádeží přibývá, Johanka se stala zlodějkou. Jednou ji načapali policisté, jak kradla na nádraží. Do studené cely ji strčili a pak jí soud udělil trest natvrdo a Johanka se najednou ocitla v ženské věznici. Na cele jsou tři a Johance je z nich úzko. Jsou to recidivistky a ona má pocit, že jsou všeho schopné. Na duši závaží a dala by skoro všechno za pár dávek. Bolesti jí kroutí vnitřnosti, hlava jí praská a celé tělo křičí.
Večer se zmátořila, protože dozorkyně je hnaly jako stádo před sebou do společných sprch. Johanka se choulila pod proudem vody a schovávala své hubené, bílé tělo před zvědavými pohledy ostatních žen.
„Tak ty seš ta nová? Bude z tebe dobrá děvka,“ zasmála se robustní ženská a otočila k sobě Johanku čelem.
Bezostyšně očima osahávala dívčí nahotu. Nakonec natáhla ruku a prudce zaryla prstem do dívčina klína. Johanka se lekla, a přesto se zmohla na protest a uhodila ženskou do tváře.
„Tak tohle si, děvko, nedovoluj,“ zasyčela a praštila ji pěstí do obličeje a pak už ji tloukla hlava nehlava a nepřestala, dokud Johanka nezůstala na zemi ležet.
Zvedla ji za vlasy ze země a znova zaútočila na její klín a potom jí hrubě mačkala drobná prsa a svůj jazyk smrdutý od cigaret a nečistoty jí strčila do úst. Johance se navalovalo, ale strach z dalšího nářezu ji přinutil k poslušnosti. Jenže ji čekalo to nejhorší ponížení. Žena ji srazila na kolena a Johančinu hlavu si strčila mezi naditá stehna. Johanka poslechla a nechala ze sebe udělat její děvku.
Za to se jí dostalo její ochrany a dokonce i přístup k drogám se jí otevřel.
Prodala tělo i duši a trpně snášela noční znásilňování za chvíli zapomnění v drogovém rauši. Je jí dvacet let, ale je v duši stařena, tak se prodává a pak pláče na kavalci stočená, v očích prázdno. Už nemá šanci na život, to smrt je její jistota.
Celé dny přemýšlela, jak přejít na druhou stranu a vzít jim šanci ji zachránit. Všechny nápady zavrhla jako neúčinné a pak ji napadlo, že zemře prostě hladem. Přestala jíst a nijak se k tomu nedala přinutit. Ani prosbami, ani bitím. Nakonec skončila na ošetřovně. Napojena na kapačkách, které ji držely při životě, byla docela šťastná. Nikdo ji nechtěl, nikdo ji nebil a ty nejhorší absťáky jí trochu zmírnil soucitný doktor.
Johanka zemřela hladem na ošetřovně po dvou měsících se šťastným výrazem na propadlé tváři. Už to nebyla dívka s bělostnou pletí, ale jen lidská troska toužící po klidu, který jí zajistila kmotra smrtka.