Hana seděla v kuchyni, před sebou kávu a ani nepočítala nedopalky v popelníku. Oči měla červené a oteklé, a tak si na ně položila pytlíky čaje, které na chvíli dala do mrazáku. Za chvíli přijde její prvňáček domů a Hana ho nechtěla přivítat uplakaná. Hodiny odbíjely dvanáct, a tak honem vstala, vyvětrala kouř z vykouřených cigaret a postavila se s úsměvem k plotně.
Zadrnčel zvonek jak na poplach, to se Hanýsek vracel domů ze školy. Jenom Hana mu říkala s láskou Hanýsku, jinak byl pro všechny Honza. Otevřela mu a Hanýsek vlétl mamce do náruče, vlepil jí sladkou pusu a honem cosi hledal ve školní tašce. Chvilku to trvalo, ale potom s výkřikem „Mám to!“ vytáhl srdíčko udělané z výkresu a s očekáváním ho podal mamince.
„Moje zlatá maminečko, přeji ti krásné narozeniny a slibuji, že nebudu nikdy zlobit,“ usmíval se na mámu Hanýsek.
Hance vyhrkly slzy, ale tentokrát od radosti. Dostala konečně dárek k včerejším narozeninám. Hanýsek se spletl jen o jeden den, ale to jí vůbec nevadilo. Malované srdíčko držela v upracované ruce jako svátost. Jediný dárek k narozeninám. Jinak byla všem ukradená. Rodičům i manželovi. Bolest jí sevřela hrudník, že skoro nemohla dýchat, ale stačil jeden pohled do rozzářených očí synka a rázně potlačila smutek.
„Víš co, Hanýsku? Uděláme si dneska krásné odpoledne. Za týden mi odjedeš na první tábor a mámě bude po tobě moc a moc smutno,“ usmála se Hanka na synka.
Odpoledne strávili jen spolu. Stihli jít do kina na pohádku, potom do cukrárny a odpoledne zakončili procházkou po lese. Hanýsek brebentil a nenechal Hanku chvíli v klidu. Stejně byla ráda, protože alespoň nemusela v hlavě zkoumat myšlenky, které nevolala, ale které přicházely samy nepozvány a nechtěny.
Týden utekl jako voda a Hanka chystala Hanýskovi věci na tábor s těžkým srdcem. Tak moc si ho přála u sebe, ale věděla, že tohle nesmí. Musí nechat synka dělat to, co dělají ostatní děti, a nepřivazovat ho k sobě tak těsně. Na autobus ho doprovázela sama, protože Kamil neměl čas, ostatně jako ho neměl nikdy pro manželku, tak ani pro syna. Statečně se usmívala a přála Hanýskovi šťastnou cestu a spoustu nových kamarádů a zážitků.
Čas bez Hanýska byl k nepřežití. Naplno se projevila bolest a smutek z manželství, které nesplnilo žádná Hančina očekávání, a v ní pomalu dozrávalo rozhodnutí, kterému se dlouho bránila. Už chce jen jedno, vzít syna za ruku a jít, kam je oči povedou. Někam daleko od nelásky a sobectví. Povzdechla si při představě nutného rozhovoru s manželem a u srdce jí zatrnulo. Ne strachem o sebe, ale strachem o synka. Dobře znala svého manžela, který bude bojovat ne z lásky k Hanýskovi, ale jen proto, aby dokázal své a jí ublížil.
Kamil se vrátil domů dost pozdě, ale Hanino rozhodnutí se nedalo zvrátit. Ze starého zvyku mu nachystala večeři, sedla si naproti němu a do rukou vzala vyšívání. Počkala, až dovečeřel.
„Kamile, chci se rozvést a s Hanýskem od tebe odejít,“ začala a hned šla k jádru věci.
Nemělo cenu se zamotávat do řečí, protože by to bylo zbytečné. Kamil by ji utnul dříve, než by začala druhou větu a měla pravdu. Kamil se na ni podíval a rozesmál se. Zlý smích trval několik vteřin, ale Hana měla pocit, že trvá celé věky. Nakonec smích ustal a on se na ni podíval. Hana měla pocit, že takhle by se díval i na hmyz, než by ho zašlápl.
„Ty si běž, kam jen chceš, ale Honza zůstane tady u mne. Víc se s tebou nemám o čem bavit. Pamatuj na moje známosti a vůbec se nepokoušej se se mnou pustit do sporu o syna. Byla jsi vždycky blbá, naivní nula. Nebudeš nikdy nic. A teď vypadni z mého domu a už se nikdy nevracej,“ uzavřel Kamil pár větami jejich manželství.
Hana se zvedla a šla si zabalit pár svých věcí, našetřené peníze vytáhla z jejich skrýše a pak už jen bouchly za ní těžké dveře. Nadechla se svobodně a kroky ji vedly do azylového domu pro osamělé matky s dětmi. Odhodlaně zazvonila na zvonek a požádala o ubytování s tím, že syna přivede za pár dní. Dostala maličký pokoj jen s tím nejnutnějším, ale jí připadal jako ráj na zemi. Roztančila se po pokoji a do postele uléhala s nadějí, že všechno dobře dopadne.
Je tu den návratu Hanýska a Hana čeká u školy na autobus. Zdálky vidí přicházet Kamila. Strach ji už zase ochromuje. Ten prošel s úsměškem kolem ní a sedl si na lavičku. Rodiče se scházeli a konečně přijel autobus s dětmi, které se vyhrnuly ven jak velká voda, a mezi nimi Hanýsek.
„Maminko, tady jsem,“ hulákal synek a už visel Hance na krku.
„Mám pro tebe tak krásný dárek. Počkej, já ti ho ukážu hned,“ odtrhl se od mámy.
Hanýsek se hrabal v kufříku a nakonec vytáhl něco zabaleného v ručníku a opatrně to rozbaloval. Vytáhl krásného slona a Hance vyhrkly slzy.
„Maminko, představ si, že stál skoro všechny moje penízky, ale pak jsem si vzpomněl, jak si utíráš tu svoji sbírku slonů a hned jsem věděl, že to je určitě ono,“ usmíval se v očekávání Hanýsek.
„Tak to je tedy něco, Hanýsku. Nikdy jsem nedostala nic hezčího,“ usmívala se Hana a spolkla vzlyk.
V tom přistoupil Kamil a chtěl synka obejmout. Hanýsek se přimkl k boku Hany. Kamil se napřímil a zasyčel jen tak do vzduchu: „Uvidíme se u soudu!!“
Hanka se jen usmála na synka, vzala jeho kufřík a vedla ho do nového domova. Tam položila na stolek darovaného slona.
„Tak Hanýsku, to je první slon naší nové, společné sbírky.“
Už se nebála. Měla za koho bojovat.