Stařenka sedí na starém kanape a malým zamřížovaným oknem hledá aspoň kousek nebe. Je jí smutno a pomoc je tak daleko, že lidské míry k tomu nestačí. Přesto by šla bosky a dny nepočítala, jen aby si na chvíli odpočinula v té známé ochranné náruči svého manžela. Zabouchala by na vrátka a manžel by přišel otevřít, v světnici usedl na své místo a Karla vedle něj. Unavenou hlavu by si položila zase na jeho kolena a jeho ruka by ji ukolébala do klidu a spánku bez děsivých nočních můr.
Možná by ukápla nějaká ta slza a hned by se ozval manželův hlas:
„Karličko, proč pláčeš? Svět je takový, jaký je. Jednou bílý, potom černý a pak namíchaný. Tak to je, co svět světem stojí, a žádný člověk to nezmění. Můžeš o tom snít, ale bude to jen sen a ne život.“
Usměje se na ni a Karla znovu zavře oči a nechá se jen kolébat. Ve snění se zase vidí tak mladá a krásná, jako v době, kdy se do sebe zamilovali.
Všechno má svůj konec, když opět otevřela oči, byla pryč světnice i manžel a ona sama se svými touhami a sny. Šla by, ale jak se jde do ráje? Kdyby to věděla, šla by bez ohlédnutí si pro pomoc a radu jako malá. Nechal ji tu samotnou a někdy bezradnou, a ona by potřebovala se vyplakat a opřít se o pevné rameno.
Přesto jí pomohl. Vzpomínání spustilo zadržovaný pláč a na duši je úleva. Slzy odplavují kal a už zase myšlenky proudí hlavou. Když se pláče tím pravým, bolavým až ze dna duše a velkého smutku, tak po tvářích kanou vřelé slzy, dělají na tváři mokré stružky a vzápětí osychají a místa po nich jsou náhle chladivá. Tváře studené, slzy ztracené. Oči vyschly a to je nejhorší, co znám. Mít potřebu plakat a nemít co. Oči se rozpálí a není je čím zchladit. Co by za to dala, aby jí z očí zase padaly ty perlové skleněnky, jinak jí v očích zůstane už napořád jen ten řezavý, pálivý prach. A hele, jedna skleněnka se jí zachytila na nehtu. Pod světlem se zatřpytila ta drobounká perlička a jí se plní oči dalšími, jako by je ta mrňavá na nehtu zavolala a Karle je už zase dobře. Omytá vzpomínkami a pláčem z kapek vody zvedá hlavu. Vychází ven ze svého příbytku. Stoupla si před dveře garáže, kam ji vystěhovala vlastní dcera, aby jí máma doma nepřekážela.
Pomalu se otáčí k brance u domu a odchází ven drobnými stařeckými krůčky. Její stopy vedou na hřbitov, kde odpočívá její manžel. Usmívá se a těší se na setkání s manželem.