Marta seděla na starém, špinavém ponku a z umouněné tváře jí byly vidět nehybné, temně fialkové oči, jakoby tam ani nebyla. V duchu se toulala bůhví kde, hlavně hodně daleko od toho, co se teď dělo kolem ní.
Z dálky k ní doléhalo dunění slov:
„Pět set.“
„Šest set.“
„Tisíc.“
„Dva tisíce.“
„Tři tisíce.“
„Poprvé, podruhé a…“
Klepání kladivem o starou, rezavou kovadlinu probudilo Martu do přítomnosti. Přezíravýma očima se pohrdavě dívala na sedící chlapy, kteří ji očima svlékali a licitovali její cenu. Pak se otočila na matku a zase v její tváři zahlédla ten dychtivý výraz, který měla vždy, když šlo o peníze. Marta se znovu podívala na chlapy, co slintali při představě, že ji mají v posteli. Ohmatávali očima její tělo, prsa a klín a Marta instinktivně překřížila nohy a zkřížila ruce na prsou.
„No tak, kdo dá víc? Jen se na ni podívejte. Je mladá a krásná a hlavně je to panna. Podívejte se na ta pevná, neohmataná prsa a hrábněte pořádně do peněženky. Chcete malou ukázku?“
Než se Marta vzpamatovala, matka jí zdvihla tričko, aby se ta banda nechutných slintajících chlapů mohla podívat, za co by měli platit. Prudce srazila matčiny ruce a zahalila si drobná, krásná ňadra. Slzy studu se jí draly do očí a na matku pohlédla s netajenou nenávistí a přimíseným smutkem. Tahle žena ji porodila a teď tu prodává její panenství, aby měla zase na pár dní, měsíců za co pít do němoty. Marta už ji nepovažovala za matku, ale za nějakou zrůdu a její největší přání bylo přežít do plnoletosti a utéct, jak daleko to půjde.
Jen Bůh ví, proč dal téhle dívence vyrůstající v prostředí bez morálky, s matkou kuplířkou, tvář Madony a srdce anděla.
„Pět tisíc,“ zaznělo rázně.
„Poprvé, podruhé a potřetí,“ matka odklepla cenu a dcera byla prodána a duševně naporcována pro pár flašek chlastu.
Marta zvedla oči a při pohledu na svého kupce se jí oči zalily slzami zoufalství a bezmoci. Matka ji prodala místnímu hrbáčovi. Byl ošklivý a starý. Na zádech měl chlupatý hrb a celá postava byla nakřivena na jednu stranu. Neznala ošklivějšího chlapa. Karel, tak se hrbáč jmenoval, se prodíral davem chlapů k Martě, vzal ji za ruku a pobídl k odchodu. Marta se nevzpírala, protože věděla, že to nemá cenu. Matka by ji stejně donutila jít, aby neztratila ty Jidášovy peníze. Cestou ke kuřárně, jak říkali kutlochu, kam chodili, ji vedl za ruku. Marta s podivem cítila, jak jemně ji drží. Jako by byla z porcelánu. Otevřel dveře, lehce ji postrčil dovnitř a zamkl za nimi. Marta si sedla na židli a po špinavých tvářích se jí začaly kutálet slzy. Zanechávaly po cestě čistou cestičku a ukazovaly krásnou pleť.
„Neplač a neboj se. Nic ti neudělám, věř mi. To, že jsem hrbatý, ošklivý a starý, ještě neznamená, že jsem zvíře. Nedalo se dívat, co ti dělá vlastní matka a ta banda nadržených chlapů,“ něžně pohladil Martu po tváři hrbáč.
„Děkuji vám, Karle. Jak k tomu přijdete, že jste zaplatil za mne tolik peněz. Já nic nemám, abych vám je mohla vrátit, ale budu se snažit vám je splatit, jak budu moct,“ usmívala se přes slzy Marta.
„Nedělej si s penězi starosti,“ usmál se hrbáč.
„Jsem starý chlap a nic nepotřebuji. Ženu a děti mít nikdy nebudu a k čemu úspory pro hrbáče. Na jedno však mysli. Nesmíš říct, že se tu nic nestalo. Mně by se všichni smáli a kdoví co by s tebou provedla matka.“
Marta jen kývla vděčně hlavou a v náhlém pohnutí mysli políbila hrbáče na tvář. S úžasem se dívala, jak v tváři celý zčervenal a v očích měl vděčnost větší, než byla ta její. Hodina, kterou hrbáč zaplatil, utekla jako voda a tak vyšli ven a pomalu procházeli špalírem zvědavých očí a závisti k hrbáčovi, že to byl zrovna on. Karel ji přivedl až k matce a beze slova odcházel.
„Tak už to máš za sebou. Nejhorší je to poprvé a teprve teď si budeme užívat. Už to nebude tolik prachů, ale nabídky na hodinu s tebou jsou docela dobrý,“ zasmála se matka a v očích měla závist a zášť.
Martě zhasly jiskřičky v očích a už věděla, že z toho mizerného života není úniku. To, co jí připravuje vlastní matka, je jakoby jí kopala hrob. Poprosila matku, aby mohla odejít a vykoupat se. Bylo jí to dovoleno a Marta odcházela se sklopenou hlavou, nikoho a ničeho si nevšímala. Přišla domů a jako automat si nachystala voňavou koupel. Stáhla ze sebe pracovní hadry, ulehla do vany a omyla si tvář. Pak vzala do ruky žiletku a bez váhání si otevřela žíly na rukách a s úsměvem na rtech se vydala na cestu tam, kde se jí dostane klidu a míru.
Matka ji nalezla až pozdě večer, když se vracela opilá z flámu. Podívala se do mrtvé tváře své dcery a v tváři se jí nepohnul ani sval. V očích nebyla lítost a zoufalství nad Martinou smrtí, ale chladný vztek ze ztráty snadno dostupných peněz.