Božský pokus

Pán Bůh se přišoural pomaličku k bráně nebes a rovnou se posadil ke stolku s kartami. Svatému Petrovi se rozsvítila očička jako malému dítěti a honem začal míchat a rozdávat.

„Tak, pane Bože, a jedeme z kopečka, jako bychom měli kolečka,“ a rovnou tam plácl sedmu.

Pán Bůh se koukl na sedmu, pak na svoje karty a s povzdechem si lízl tři. Svatý Petr se zasmál a šup tam druhou. Pán Bůh se zase jen koukl na sedmu, pak do karet a zase si lízl tři. Když tam svatý Petr šoupl třetí sedmu a Bůh nevzrušeně lízl další tři a karty se mu začaly sypat z rukou, svatý Petr vybuchl:

„Co děláš, pane Bože? To máš děravé ruce?“

Začal pomáhat Pánu Bohu sebrat karty a nenápadně se koukl, co má v ruce. Kouká na karty a na něj a nevěří vlastním očím.

„Ježíšmarja, pane Bože, jak to hraješ? Vždyť máš v ruce dvě sedmy, tak proč bereš jak praštěnej? Ani to v ruce neudržíš a čumíš někam do blba,“ vztekal se svatý Petr a zahodil svoje karty, až přistály na všech obláčkách kolem nich.

„Tak co je? Ty se mnou nemluvíš? Nebo se ti něco stalo? Tak mluv, pane Bože, protože kdybych nebyl nesmrtelnej, tak mě určitě klepne pepka,“ hučel svatý Petr do Pána Boha.

Konečně zvedl Pán Bůh posmutnělé oči, koukl se na svého strážce nebeské brány a zhluboka si povzdechl.

„Já ti nevím, Petře. Pořád přemejšlím, co s tou Zeměkoulí. Taková to byla pěkná zelená kulička. Tolik práce mi dala a koukni se dolů. To je strašný, co se to s ní stalo. Oni, ti moji potomci, nenechali skoro kámen na kameni a mně už nebaví se na to koukat a poslouchat debilní prosby. Víš, že Putin a Biden mají stejné přání? No fakt. Domluvit se neumí, ale hlavně že oba chtějí to samé. Celou tu moji Zeměkouli. Vždyť je dost velká pro všechny a víš, co dělaj? Voni tam dokonce střílej,“ no chápeš to, Petře?

„No a kdyby jen tam. Kam se kouknu, tak na mě čumí dělo, nebo kulomet a nedávno mi dokonce kolem ucha prolítla jakási raketa. Tak jsem ji odstrčil, aby mi nevzala fousy a ona mrcha spadla na nějaké letadlo a to sebou plesklo na zem. Teď se hádají, kdo ho sestřelil, a jen já vím, že jsem to byl já,“ a nikdo to neví, jen já a ty, Petře.

„Nakonec, stejně za všechno můžu já. Kdybych si nechtěl hrát, tak jsem si nechal jen zvířátka a Adama. Na Evu jsem se měl vykašlat a oni by se nemnožili a nevymýšleli ptákoviny. Já bych se koukal do zahrady, jak si Adam hraje, a měl bych věčnej klid,“ co říkáš, Petře.

„Hele, pane Bože, udělej si jinou hračku a na ten tvůj nepovedenej výtvor se konečně vykašli,“ přátelsky ho pošťouchl svatý Petr.

Pán Bůh se na něj pátravě podíval, pak se rozesmál, rozpřáhl ruce a vážným hlasem zvolal:

„Chci novou Zeměkouli, ale bez té ženské.“

Na obloze se zajiskřilo a vedle naší matičky se objevila další země, krásná, čistá, voňavá, bez bince a bez lidí. Jen v zahradě seděl smutný Adam.

„Copak je, Adámku? Jsi nějaký posmutnělý.“

„Jsem sám, otče, a je mi těžko. Všechna zvířátka mají kamarády, jen já jsem jeden. Jako kůl v plotě,“ a už se Adamovi koulely slzy jako hrachy.

Ach jo, povzdechl si Pán Bůh. Už je to zase tady. Dlouho ale nepřemýšlel a Adamovi vyrobil kamaráda, kterému dal jméno Albert.

„Tak kluci, teď jste dva a běžte si hrát. Já si po té dřině půjdu chvilku spát. Tak, jak už jsem vám říkal. Můžete všude, jen tento strom nechte na pokoji, z něj můžu jíst jen já,“ zívl nahlas a za chvíli už spokojeně spinkal ve stínu stromů.

Sakra, pomyslel si Bertík. Proč bych nemohl jíst to, co náš tatík. Když může on, já taky. Byl to kluk činu, urval jedno jablko a jak se kousl, nemohl přestat jíst. Čím víc baštil, tím víc myšlenek se mu motalo hlavou a najednou koukal, vidí, že je nahatý a Adam taky. No teda. Tatík si chodí v říze a my nemáme ani ň na sebe. Rozhlédl se a po ruce byl jen fíkový list. Tak si ho připleskl na onu intimní partii a jeden nesl Adamovi.

„Damčo, pojď sem a otevři pusu,“ přikázal břitce.

Adam poslušně otevřel pusu a Albert mu do ní nacpal zakázané ovoce. Jak Adam dojedl, zjistil svoji nahotu a honem si rukama přikryl onen orgán, co zatím viděl jen u zvířat. Albert se zasmál a připlácl mu na něj fíkový list.

„Jé, Bertíčku, děkuji, ale já bych raději nějaký růžový list. Víš, šel by mi líp k pleti,“ a koketně se usmál na Alberta.

„No jo, Adámku, já ti potom nějaký najdu. Teď pojď hezky ke mně a budeme si spolu hrát,“ mlsně koukl na kamaráda a zapadli spolu hluboko do ráje.

Možné pokračování ještě není napsáno.