Mareček Bendů žije z daní lidí, kterým teď říká „závistiví voliči“. To je jeho reakce na navrhované zmražení platů. Asi by měla tahle poslanecká fosílie málo pro sebe.

Marek Benda: Poloviční člověk, nebo celá poslanecká fosilie?

„Poloviční Japonec jako předseda sněmovny a Slovák jako předseda vlády už je trochu moc,“ prohlásil pan Marek Benda — člověk, který by měl reprezentovat politickou kulturu, ale místo toho předvádí pivní rasismus ve sněmovním obalu. Když to čtu, napadá mě jediné: to už není ani trapné, to je geneticky zatuchlé.

Já mám tátu Slováka a mámu Moravačku. Co teď, pane Bendo? Kam se mám zařadit? Do „poloviční kategorie“? Mám mluvit jenom půlkou jazyka, jíst jen půl oběda a platit jen polovinu daní? Protože jestli jsme podle vás méněcenní, tak bych se toho polovičního zdanění hned chytla.

Jenže víte, co je na tom to nejzajímavější? Tahle země je poloviční celá. Polovičně svobodná, polovičně demokratická, polovičně slušná. Každý druhý Čech má v rodokmenu směsku — Slovák, Němec, Maďar, Rusín, Polák… a někde mezi tím i kus selského rozumu, který politici dávno ztratili. Kdyby se dnes všichni „nečistí“ sebrali a odešli, Benda bude sedět sám v parlamentu a hádat se s vlastním egem o předsednictví.

ODS se po každé podobné větě tváří, že šlo jen o „nešťastnou formulaci“. Jenže nešťastné formulace se nestávají lidem, kteří přemýšlejí, než otevřou pusu. Ty se stávají těm, kteří se považují za něco víc než ostatní. Když má někdo problém s původem jiných, měl by se podívat do zrcadla — a jestli má štěstí, možná tam zahlédne celého člověka, ne jen svou vlastní půlku.

My ostatní jsme totiž dávno pochopili, že půlka lidskosti je pořád víc než celý Benda.

Muž, který přirostl k poslanecké židli

Marek Benda je fenomén. Ne proto, že by něco zásadního dokázal, ale proto, že dokázal jedno: držet se poslanecké židle tak urputně, že se z něj stal politický inventář a kus nábytku. Začal tam sedět už v roce 1990. Většina lidí, co se tehdy narodila, už dnes má vlastní děti, splácí hypotéku nebo aspoň ví, co to znamená vydělat si na chleba. Ale Mareček? Ten pořád dřepí. Politika je jeho živnost, koníček i rodinný byznys.

Když se ptáte, co po něm zůstává, není to zákon století ani školní reforma. Nejsou to nemocnice, školy ani dálnice. Po Bendovi zůstává jen spousta pozměňovacích návrhů, které většinou sloužily k brzdění a zamlžování. Umí vzít zákon, rozpárat ho, přešít a udělat z něj hadr, který už nikomu nesedí.

Marek Benda nikdy nemusel řešit, jak zaplatit nájem z platu svářeče, prodavačky nebo zdravotní sestry. On řeší jen to, aby mu nevyklouzla židle. Pamatujete na jeho nářky, jak je těžké uživit děti z poslaneckého platu? Ten pláč by rozesmál i notáře na pohřbu. A když se dnes mluví o zmrazení platů, jsou z nás voličů najednou „závistivci“. Ať si zkusí žít za dvacet tisíc čistého. Nebo stát u pásu. Pak by možná pochopil, proč se lidé cítí podvedení, když poslanec se sto osmdesáti tisíci a náhradami dělá chudáka.

Nedávno zase dostal záchvat antikomunismu. Po třiceti letech najednou zjistil, že členství v KSČ je problém. To je, jako kdyby se dnes probudil a divil se, že televize už dávno není černobílá. Není to zásadový postoj, je to jen panika, že mu někdo podrazí židli.

Marek Benda hlasoval pro odchod do důchodu v 67 letech. To dává smysl – sám dobře ví, že jeho vlastní důchod nenastane. Až my ostatní budeme stát frontu na léky, on tam pořád bude sedět a čerpat důchod rovnou z poslanecké lavice. Ani bych se nedivila, kdyby při případné demolici sněmovny našli archeologové fosilii zvanou Benda poslanecký.

Jeho jediný opravdový přínos je varování. Ukazuje nám, co se stane, když necháte jednoho člověka sedět u moci příliš dlouho. Stane se z něj kus nábytku, který žere peníze z daní, ale už neslouží. Dokud budou v politice lidé, kteří nic jiného neumí, nikdy se tahle země neposune dál.

Autor: Milena Doušková