Žij a nechej žít, ale všechno má své hranice

Co se děje v ložnicích lidí, je výhradně jejich věc a veřejnosti by to mělo být úplně ukradené. Jenže není. A to proto, že nás část naší populace neustále drží ve střehu svými stupňujícími se požadavky. Podej čertu prst a utrhne ti celou ruku. Neustálé navyšování nároků však způsobuje přesný opak toho, o co usilují – vyvolává nechuť, a u některých možná i odpor k celé LGBT komunitě.

Nedávno si prosadili možnost adopce dítěte svého partnera, statut partnerství, právní dědictví i přístup k informacím o zdravotním stavu. Jediné, co nemají, je možnost adopce dětí jako pár a název manželství. A u toho by mělo zůstat. Pojem manželství historicky vznikl jako svazek muže a ženy. Nikdy se netýkal osob stejného pohlaví a tento výraz má svůj jasný význam.

Proč na tom tak trvat? Je to jednoduché. V závěsu za těmito požadavky by totiž časem přišly nároky dalších a dalších menšin. Je zarážející, jak se posouvají hranice toho, co je považováno za normální a co za poruchu či nemoc. Mám pocit, jako by v tom dnešní společnost a psychologie měly čím dál větší zmatek.

Někdy si říkám, zda jde opravdu jen o zrovnoprávnění, nebo spíše o snahu heterosexuálním párům dominovat. Zda v tom není zášť a touha se za každou cenu vyrovnat většině – nebo ji dokonce předčit. Mají pocit, že jsou snad něčím výjimeční jen proto, že je příroda stvořila jinak? Jsou to přece pořád jen lidé. Pokud se mají rádi a mohou spolu volně žít – což je dnes už naprosto běžné – co chtějí víc? Mít lásku a společný život nestačí? Musí neustále provokovat většinu? Možná mají stále pocit méněcennosti, a právě v tom leží jádro celého problému.

Kdy to přestává být legrace?

Postupně se tyto tendence dostávají i do škol. Před časem prošla médii zpráva z britské základní školy Bewsey Lodge Primary, kde měly šestileté děti v rámci výuky psát homosexuální milostný dopis. Žáček se měl vžít do role prince, který se zamiloval do svého sluhy, napsat mu dopis s žádostí o ruku a přehrát gay sňatek. Už od malinka je tak dětem podsouváno, že toto není jen jedna z možností, ale normativ, ne-li přímo něco lepšího.

Na druhé straně před stejnou školou protestovali muslimští rodiče, kterým tato výuka zásadně vadila. Dostáváme se tak do absurdit západního světa. Na jednu stranu se sem valí proudy migrace z kultur, které mají vůči homosexuálům absolutní nultou toleranci, a západní společnost jim ustupuje. Na druhá stranu tatáž společnost nekriticky podkuřuje LGBT komunitě. Tyto dva světy jsou naprosto neslučitelné a západní civilizace si tím pod sebou obrazně řečeno řeže větev.

Podobně se přehání reakce na veřejná prohlášení slavných osobností. Když fotbalista Jakub Jankto veřejně oznámil svou orientaci, tisk přetékal hrdými titulky a všichni tleskali. Stejně tak šéf Apple Tim Cook prohlásil svou homosexualitu za „největší dar od Boha“. Upřímně – proč má někdo potřebu hulákat do světa, co dělá v ložnici? Je to každého soukromá věc. Většině lidí je to jedno, ale toto neustálé stavění na odiv působí spíše kontraproduktivně.

Korunu všemu nasazují případy, kdy jeden z partnerů veřejně prohlásí, že chce mít dítě, ale jaksi opomene základní biologii. Dítě se zkrátka v těle druhého muže neudělá. Příroda to nastavila jasně – k početí a donošení dítěte je stále potřeba matka.

Od absurdity ke ztrátě morálky

Kam až toto posouvání hranic vede, ukazují bizarní zprávy z celého světa, které se dnes tváří jako běžné životní styly:

• Sologamie: Italka Laura Mesiová nebo Číňan Liu Ye, kteří uspořádali svatební obřad sami se sebou (případně s vlastní plastovou figurínou).

• Objektofilie: Žena, která se zasnoubila se svým lustrem, Američanka Carol, která se „provdala“ za vlakové nádraží, či muž žijící ve vztahu se svým automobilem.

• Svatby se zvířaty či věcmi: Britka, která si vzala svého psa, nebo mladík z Koreje, který si před knězem vzal svou peřinu ve svatebních šatech.

Místo toho, aby se lidem s podobnými úchylkami dostalo odborné pomoci, jak by tomu bylo dříve, společnost těmto výstřelkům tleská. A pokud jde o sňatky se zvířaty, tam už přestává veškerá legrace, protože zvíře nemá možnost vyjádřit nesouhlas.

Sama lékařská věda přitom jasně definuje celou řadu sexuálních odchylek a poruch zaměření – od sadismu, masochismu, přes pedofilii, nekrofilii až po zoofilii. Všechno to jsou diagnózy nebo poruchy. Proč má tedy společnost potřebu dělat z intimních věcí a odchylek veřejný jarmark, pořádat pochody v ulicích a ukazovat to dětem?

Sex není jen o fyzickém aktu, předvádění se a penězích. Sex v sobě má mít lásku, intimitu a úctu, a tyto věci patří do soukromí domova. Jakmile se z intimity stane jen veřejná přehlídka a nástroj politického tlaku, láska se vytrácí a zůstává jen prázdný konzum. Vraťme lidem morálku, základní úctu jednoho k druhému a přirozený stud – dokud ještě není úplně pozdě.

Autor: Milena Doušková