Otroci kdysi pracovali celý den, každý den bez odměny, ale dostávali zadarmo jídlo,vodu a přístřeší. Dnes pracujeme celý den, skoro každý den a dostáváme zaplaceno. Peníze, které vyděláme, utratíme za vodu,jídlo a bydlení. Jsme stále otroci, jen o tom nevíme.

Kde to celé začalo

Možná tehdy, když naši předkové orali hlínu a zpívali písně o svobodě, zatímco někdo za kopcem už počítal, kolik za ně dostane zlatých. My, Slované. Ti, co nikdy neměli kolonie ani flotily, jen ruce od mozolů a hlavy plné hrdosti. A právě proto jsme byli snadná kořist. Lovili nás jako zvěř a prodávali po kusech – na trzích od Konstantinopole po Marseille. Naše prabáby končily v harémech, naši pradědové v řetězech. A ze slova „Slovan“ se stalo synonymum pro otroka – slave.

Kdo nás prodával

Arabové a Byzantinci nakupovali Slovany po stovkách tisíc. Přes Dunaj, Kyjev a Balkán mizeli do Konstantinopole, Damašku i Káhiry. Západní obchodníci – Frankové, Němci, Benátčané – je zase prodávali do západní Evropy a severní Afriky. A kdo z toho měl největší zisk? Ti, co měli „boží požehnání“.

Církev si tehdy umyla ruce jako Pilát: křesťan nesmí vlastnit křesťanského otroka. Takže bylo výhodné držet si Slovany pohany – nekřtěné, levné a poslušné. A když Frankové posílali do muslimských zemí slovanské dívky výměnou za koření a zlato, říkali tomu „obchodní vztahy“. Civilizace, říkáte? Civilizace, která prodává lidi, má civilizaci jen v názvu.

Varování, kterému se všichni smáli

Když v listopadu 1989 vyslovil Miroslav Štěpán před dělníky v ČKD svou větu o tom, že se staneme otroky ve vlastní zemi, všichni ho vypískali. Smáli se mu. Lidé vnímali svobodu jako naleštěný výkladní skříňový sen z katalogu. Jenže po více než třiceti letech ten smích hořkne v krku. To, co znělo jako lživá strašidelná pohádka odcházejícího režimu, se proměnilo v tichou každodenní realitu. Znovu jsme se stali poddanými – jen tentokrát jsme si ty řetězy navlékli dobrovolně a ještě u toho provolávali slávu.

Ticho, které trvá tisíc let

Západní kroniky se dodnes rády chlubí, jak přinesly „barbarům z východu“ kulturu. Ano, mečem, ohněm a cenovkou. Zatímco oni psali dějiny, my jsme tahali řetězy. A když řetězy zmizely, zůstala poslušnost – vychovaná z generace na generaci.

Až později přišli s jinou formou otroctví: ne s pouty, ale s hypotékou, slevovým letákem a směšnou vírou, že „máme svobodu“. Jenže když se rozhlédneš kolem, pořád to tu páchne tím starým trhem s lidmi. Jen se změnily kulisy a přibylo plastu. Nejsme svobodní, my si na svobodu jen hrajeme. Svobodu můžeme najít jen ve své duši, pokud ji nezaprodáme. Bohužel je víc těch, co ji prodají za peníze, za dovolenou, za majetek nebo za cokoliv jiného. Nenechte si sebrat to jediné, co vám opravdu patří – vaši duši a vaše myšlenky.

My, levná síla Evropy

Z východu se stále vozí to samé – dřív lidé, dnes práce. Jsme moderní montovna, ze které každý rok odtékají stovky miliard korun na dividendách do zahraničních mateřských firem. Nám zůstávají jen drahé energie, dvojí kvalita potravin v supermarketech a oči pro pláč.

Když Západ potřebuje levné ruce, Slovan je dobrý.
Když má názor, je nebezpečný.
A když je hrdý, je prý populista.

Ta nadřazenost je pořád cítit – uhlazená, parfémovaná, ale stále stejně páchnoucí pohrdáním. Jenže my už nejsme ti, co stojí se svěšenou hlavou. My jsme ti, co si pamatují. Paměť není nenávist To, že si vzpomínáme, neznamená, že chceme válku. Znamená to, že nechceme být znovu hloupě poslušní. Z otroka se dá udělat dělník, z dělníka daňový poplatník – ale nikdy ne zapomněnec. A víte, co je na tom největší ironie? Ti, kdo kdysi z našich těl dělali zboží, dnes kážou o lidských právech. A my jim u toho ještě tleskáme.

Slovan – ten, co čeká

Nejsme dokonalí. Ale jsme tvrdí, houževnatí a máme paměť. A to je pro svět, který si myslí, že Slovan se dá koupit za pár drobných, ta největší hrozba. Protože otrok, který přežil, se naučil nejnebezpečnější věc ze všech: mlčet, dívat se a čekat na svou chvíli.

Čas zlomit řetězy

Řetězy už dnes necinkají o kámen, ale pořád je nosíme. Jsou z dluhů, strachu, poslušnosti a z té staré slovanské pokory, která nás učila, že „hlavně nevyčnívej“. A tak makáme, mlčíme a čekáme, že nás někdo ocení. Jenže nikdo nepřijde. Nikdo nám svobodu nedá – tu si člověk musí vzít.

Tisíc let jsme se učili přežít. Teď je čas se naučit žít. Ne s hlavou sklopenou, ne s dlaní nataženou. Ale s hrdostí těch, co už vědí, že být Slovan neznamená být menší. Znamená to být tvrdý, poctivý a – i když to bolí – věrný pravdě.

Možná jsme malý národ, ale s velkou pamětí. A kdo má paměť, má sílu. Tak ji přestaňme proměňovat v sebelítost a začněme ji měnit ve svobodu. Protože žádný řetěz – ani ten z cukru a plastu – se nerozbije sám. Musíme po něm praštit. Společně.

Autor: Milena Doušková