Když tělo mluví hlasitěji než člověk chce

Eva Decroix se na Primě odkopala sama. Z pusy se jí prášilo, až jsem skoro neviděla. Svoje lhaní ani neuměla podpořit klidem a práskla na sebe, jak moc lže a jak je jí to nepříjemné. Napřed si založila ruce pod prsy. Typické ochranné gesto: Tady jsem já a za tu čáru nikoho nepustím. Ovšem to jí nestačilo, a tak se začala pohupovat, kývat, podupávat, zvyšovat hlas a tupě se usmívat. Nedokázala svoje emoce skrývat, a tak ji Táňa Malá dostala jako na talíři. Byl to fakt rozdíl.

Když totiž člověk mluví pravdu – nebo má alespoň pevně v rukách svá fakta – nemá potřebu u mikrofonu předvádět spartakiádní rozcvičku. Jenže paní poslankyně nasadila známou taktiku: čím slabší argument, tím hlasitější projev a čím větší úzkost z provalení, tím křečovitější úsměv. Ten její zářivý úšklebek neměl s pohodou společného vůbec nic. Bylo to čisté nervové maskování, jako když se dítě usmívá na maminku s rukou schovanou v rozbité váze.

Zatímco Táňa Malá držela tempo, zachovala chladnou hlavu a servírovala reálné otázky, Decroix se utápěla ve vlastním neklidu. Podupávání pod stolem naznačovalo jediný myšlenkový pochod: Už aby byl konec, už aby zhasla světla.

Je až fascinující, jak moc si dnešní politici věří v tom, že divák u obrazovky je slepý. Jenže televize je nemilosrdná lupa. Nevnímá jen naučené fráze z PR školení, ale čte i ty nejmenší záškuby v obličeji. A z paní Decroix včera večer stříkala nejistota na všechny strany. Ukázková lekce z psychologie v přímém přenosu – stačí vypnout zvuk a víte úplně všechno.

Autor: Milena Doušková