1. díl: Nové Německo 1933–1939

Německé ulice zaplňují nadšené davy lidí. V zemi, kde řádila nezaměstnanost, chudoba a zlost nad ztrátou území po prohrané první světové válce, stoupají k moci národní socialisté. Mohl by to být nový začátek. Většina lidí je má za trochu posedlé a nebere je vážně.

Adolf Hitler moc neuchvátil, ale byla mu nabídnuta právě v době, kdy jeho preference klesaly. Politici, kteří ustavili Hitlera kancléřem, argumentovali tím, že ho „najali“. Komunisté a socialisté touhy Hitlera zlehčovali a říkali, že to nevydrží dlouho. Konzervativní antinacisté Hitlerem opovrhovali. Hitler kráčel do sněmovny s pompou a se zákonem si starosti nedělal. Potlačil všechna občanská práva. Paul von Hindenburg jen sledoval, co se děje, a nezasáhl. V březnu Hitler dostal povolení vládnout bez parlamentu a Hindenburg se zdržel komentáře. Hitler směřoval k tomu, aby se stal diktátorem, a vyhlásil „nové Německo“, které začalo odstraňovat své odpůrce — komunisty, socialisty, novináře a členy říšského sněmu.

Bylo založeno prvních několik koncentračních táborů k likvidaci nepohodlných lidí. V koncentračním táboře Oranienburg panovaly drsné podmínky, ale zatím ne brutální. Řídily je SA — Sturmabteilung, které zatím nevraždily, ale zastrašovaly.

V této době odstartoval Hitler kampaň proti Židům a právě SA organizovaly bojkoty proti Židům. Tím chtěli v německém národu vzbudit antisemitismus. Svět šokovaně přihlížel, ale na nic jiného se nezmohl. Dokonce si mysleli, že tohle protižidovství je cílem extrémistů, které Hitler zarazí. Začala čistka a do ohně létaly knihy a vše, co odporovalo nové ideji.

Básník Heinrich Heine před sto lety prohlásil: „Kdo umí pálit knihy, bude pálit i lidi.“ Jeho slova se vyplnila.

Nacisty podporovala masa nezaměstnaných. Menší podporu měl u dělníků organizovaných v odborech, a tak jim Hitler odbory prostě zrušil. Hitlera podporovala hlavně střední vrstva — kramáři zruinovaní depresí, drobní řemeslníci likvidovaní masovou výrobou, úředníci, kteří přišli o své úspory. Přidali se k nim i drobní sedláci a venkované. Dal jim pocit pevného vlastnictví polí a tím dal venkovu chléb.

Nikdo nezapomněl na potupnou versaillskou smlouvu, která Německo okleštila. Žádný Němec nemohl být spokojený s tímto stavem a Hitler byl viděn jako spasitel, který stav zvrátí. Němci nikdy nezapomněli, co jim podle nich bylo ukradeno, a čekali na pomstu za ten údajný „krvavý hraniční zločin“.

Hitler byl velmi dobrý řečník, který uměl ovládat masy lidí. Slíbil práci a chléb, a to bylo podstatné pro nezaměstnané a hladovějící lidi v Německu. Každý, kdo má hlad, oslavuje svého chlebodárce — a tím byl v té době Hitler.

O Vánocích roku 1933 se nad Německem ozývalo pokojné poselství „lidem dobré vůle“, a přitom koncentrační tábor byly přeplněné. Parlament byl loutkový, politické strany a odbory byly zrušeny. Židé byli vyštváni ze státní správy, svobodný tisk byl uškrcen a osobní práva a svobody potlačeny. Německo žilo ve stavu pohotovosti. Hitlerův stát byl všemocný. Hitler se však cítil neustále ohrožen. Bál se svých starých konzervativních rivalů stejně jako armády. Bál se i revolučních sekcí ve své vlastní straně, například vedení úderných oddílů. Vztah armády k SA byl také nesnášenlivý. Hitler věděl, jak si naklonit generály, aby získal jejich podporu. Šéfem SA byl jeden z jeho nejstarších souputníků, Ernst Röhm. Dne 30. 6. 1934 byl Röhm zatčen a popraven a celé vedení SA — asi sto důstojníků — bylo vytaženo z postelí a postříleno. Německo zachvátilo vraždění. Oněmi zabijáky byly nové síly SS, Hitlerova tělesná stráž, která se nyní stala i jeho osobním nástrojem teroru.

Hermann Göring pořádal tiskovou konferenci na ministerstvu, kterému předsedal Joseph Goebbels, ministr propagandy. Goebbels moudře zůstal s Hitlerem, protože věděl, že ho Göring nesnáší a mohl by proto využít sebemenší příležitosti k jeho odstranění. Konference byla pořádána pro zahraniční novináře, ale předtím byly přerušeny telefonní spoje do zahraničí. Göring oznámil, že má pro ně „příběh“ o tom, jak Hitler zakročil proti disidentským silám, a to jak pravicovým, tak levicovým. Zde oznámil, že byl zastřelen Röhm a že byla potlačena „druhá revoluce“. Jen tak mimochodem se zmínil o Kurtu von Schleicherovi. Na dotaz novinářů, co se s ním stalo, odpověděl, že byl zastřelen pro odpor při zatýkání. 30. červen 1934 byl velmi důležitý, protože vláda se jasně projevila jako mocnost, která začala vraždit. Zastřelili spoustu lidí bez soudu — a to nejen přímo Hitlerovy nepřátele, ale také lidi, kteří jim byli prostě nepříjemní.

Toho léta zmizel další nepřítel. Dne 2. 8. 1934 zemřel Hindenburg. Hitler zrušil úřad prezidenta a prohlásil se za vůdce státu — tedy kancléře i hlavu státu v jedné osobě — a pak si přivlastnil i velení nad armádou. Vojáci se kdysi zavazovali ústavě, nyní Hitlerovi osobně. Pro německé důstojníky byla přísaha posvátnou věcí; Hitler je chytil do pasti. Nemohli ho neuposlechnout, protože by zároveň neuposlechli i vlast. Nastaly nové volby a Hitler byl díky propagandě „zvolen“ 90 % hlasů.

Nacisté prosazovali teorii lidového státu. Nacističtí pohlaváři se ukazovali jako milovníci lidu. Göring, Goebbels, Hess — Hitlerovi nejbližší — si hráli na lidové vůdce. Hlavně Göring byl pro svou žoviálnost velmi oblíben.

Veřejné práce pro nezaměstnané oživily ekonomiku, která už stejně byla na vzestupu, a ostatní státy jim v podstatě záviděly. Všechno bylo podle nich Hitlerovou zásluhou. Nezaměstnaní dostali práci na stavbě silnic, které propojily Německo v celou síť. Stavěl se Berlín a práce bylo pro všechny dost. I proto lid miloval Hitlera — protože byl přesvědčen, že je to jeho zásluha.

Mladé ženy zakládaly spolky, kde tancovaly, cvičily, zpívaly a obdivovaly vůdce. Chlapci vstupovali do Hitlerovy mládeže a všichni byli vychováváni k oddanosti k vlasti a vůdci.

Na sjezdech dokázal Hitler hovořit k lidem tak, že atmosféra byla až hysterická a obdiv k jeho osobě obrovský. Byl skvělý řečník s uměním ovládat dav a vnutit mu svoji vůli.

Tak se v tichosti znovu začal uskutečňovat plán na další válku. Lidé se seznamovali s novými zbraněmi. Zároveň začali zaučovat nové piloty, i když byli vázáni versaillskou smlouvou, která to zakazovala. Zákon se obešel — piloti se cvičili na větroních — a tak vznikl základ německé Luftwaffe. Armáda začala porušovat limity vyplývající z Versailles od okamžiku, kdy se Hitler stal kancléřem. Stav armády se ztrojnásobil.

Každý vojenský atašé viděl, co se v Německu děje, ale svět žádné kroky nepodnikl. V roce 1935 vyhlásilo Německo brannou povinnost a jeho armáda vzrostla na 500 000 mužů. Přibývala nová technika — tanky, letadla, lodě, ponorky. Hitler prohlásil versaillskou smlouvu za zastaralou a navrhl nové limity vyzbrojení. Británie jako první uzavřela s Německem pakt a podepsala i námořní dohodu. Hitler se uklidnil a začal pomalu připravovat změnu nenáviděných hranic. Na Hitlerův rozkaz začalo vojsko překračovat Porýní patřící k Francii, ale mělo rozkaz k ústupu, kdyby se Francie bránila — a ta neudělala nic. Německo bylo nadšené. O dva roky později přebírá Rakousko a jeho obyvatelé vítají Hitlera s nadšením; jejich nenávist k Židům bývala někdy ještě větší než Hitlerova. I tohle obsazení Hitlerovi prošlo. Evropa nic nedělala.

Československo nikdy nevlastnilo žádné německé území a bylo plně nezávislým státem, ale Hitler využil Sudet, kde žily převážně německé rodiny, a požadoval jejich připojení k Německu. Československo mělo za spojence Británii, Francii a Sovětský svaz. Evropa stála na pokraji války. Československo bylo připraveno bojovat, ale Francie a Británie jej zanechaly vlastnímu osudu a porušily smlouvu, kterou s ním uzavřely. V Mnichově v září 1938 podepsali Chamberlain za Británii, Mussolini za Itálii a Daladier za Francii s Hitlerem dohodu, která připravila Československo o Sudety, a zanechala je zcela rozbité a opuštěné svými vlastními spojenci. Němci vstoupili na československé území. V Německu zatím opoziční generálové doufali, že se tímto poškodí Hitlerova pověst. Doufali marně, a tak se vzdali svých plánů na jeho odstranění. Sudety byly spolknuty velmi snadno a chystaly se další kroky. Okleštěné Československo bylo bezmocné a Hitler udeřil 15. 3. 1939. Ten den dorazily německé jednotky až do Prahy. Žádný odpor nenastal. Poslední demokracie střední Evropy byla zcela vymazána z mapy a Češi už nikdy neuvěří západním spojencům. (Jak moc se mýlili britští dokumentaristé, ví Československo v roce 2019, kdy se znovu věří tehdejším „zrádcům“, a já čekám, kdy na to zase doplatíme.) Nakonec i Západ si uvědomil, že Hitlera zastaví jen síla a ne jakákoli dohoda. Němci slavili, že dostali vše, co jim bylo kdysi „ukradeno“, a cítili, že je vše v pořádku. Velká většin netušila, jak se budou dějiny vyvíjet a jak je bude lidstvo soudit. Ti, co tušili válečný konflikt, zůstali doma a neměli sílu cokoliv zvrátit.

Ve Francii v listopadu 1938 zastřelil židovský mladík německého diplomata v Paříži. Nacisté zorganizovali odplatu. Přišla Křišťálová noc: hořely synagogy, rabovaly se židovské obchody a do koncentračních táborů byly odvezeny tisíce Židů. V tu noc shromáždili Židy, a za stálého bití je donutili stát v řadách, kde je neustále bili.

Duben 1939 — Wehrmacht se připravuje na oslavu padesátých Hitlerových narozenin. Jeho cestu lemuje armáda, která je už sedmkrát větší než při nástupu Hitlera k moci. Ještě pořád si velitelé myslí, že Německo není připraveno na válku, ale Hitler se chystá jejich názory ignorovat. Důvod se našel: Gdaňsk (Danzig), který byl přidělen Polsku, a Polsko mělo úzký koridor oddělující Východní Prusko od zbytku Německo — to chtěl Hitler obsadit. Polsko bylo proti. Spojenci (Británie) slíbili podporu a ochranu v případě napadení Polska Německem. Hitler chtěl vymazat Polsko z mapy světa. To by však mohlo znamenat válku s Ruskem, na kterou Hitler ještě nebyl připraven. Ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop proto odletěl do Moskvy a 23. srpna podepsal se Sovětským svazem pakt, jímž byl osud Polska zpečetěn. Nová aliance Západ ohromila a ochromila — a to bylo vše. Válka byla za dveřmi.

Skvěle, pojďme hned na druhý text o Versaillské smlouvě. Tady to bylo o poznání snazší, text je hodně faktografický a věcný. Vyčistila jsem encyklopedické poznámky (jako např. zapomenuté značky), sjednotila pravopis vlastních jmen a vylepšila slovosled i vazby, aby text nepůsobil tak „přeloženě“ a četl se hladce.

Versaillská smlouva

Versaillská mírová smlouva byla nejdůležitější ze šesti mírových smluv uzavřených roku 1919 jako výsledek šestiměsíčního jednání na Pařížské mírové konferenci. Tou byla oficiálně ukončena první světová válka mezi státy Dohody a Ústředními mocnostmi. Jednání o této smlouvě navazovalo na příměří, které bylo uzavřeno 11. listopadu 1918 v Compiègne.

Smlouva v článku 231 stanovila, že Německá říše a její spojenci jsou jako původci války odpovědni za všechny ztráty a škody na civilním majetku, jež utrpěly státy spojené a sdružené v Dohodě. Německu bylo uloženo, aby zaplatilo státům Dohody značné válečné reparace. Postupně mělo Německo splácet 132 miliard zlatých marek, což podle Londýnského rozvrhu plateb z roku 1921 odpovídalo 33 miliardám USD. Později však byla Německu část uložených reparací prominuta. Dále ztratila Německá říše část svého území v Evropě a všechny své dosavadní kolonie v Africe a Oceánii. Ve smlouvě byly poválečné hranice Německa přesně definovány. Kromě toho byla německá armáda (Reichswehr) podmínkami smlouvy omezena na 100 tisíc mužů.

Výmarská republika

Smlouva ustanovila vznik Společnosti národů, což byl hlavní cíl amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Společnost národů měla sloužit jako arbitrážní soudce mezi národy a předejít tak vzniku dalších válek. Podmínky smlouvy zahrnovaly ztrátu německých kolonií a ztrátu německého území:

• Alsasko-Lotrinsko (francouzsky Alsace-Lorraine, německy Elsass-Lothringen) bylo předáno Francii (rozloha 14 522 km², počet obyvatel 1 815 000 v roku 1905). Alsasko-Lotrinsko bylo do roku 1871 územím Francie.
• Severní Šlesvicko (dánsky Nordslesvig, německy Nordschleswig) bylo po šlesvických plebiscitech předáno Dánsku (3 228 km² nebo 3 938 km²).
• Po Velkopolském povstání připadla Polsku většina území provincie Poznaňska (polsky prowincja Poznańska, německy Provinz Posen). Dále Polsku připadla většina Západního Pruska. Tímto Polsko získalo 53 800 km² a 4 224 000 obyvatel (1931), počítaje v to 510 km² a 26 000 obyvatel z Horního Slezska.
• Východní část Horního Slezska po hornoslezských povstáních a plebiscitu připadla Polsku (rozloha 3 214 km², počet obyvatel 965 000).
• Hlučínsko (oblast Horního Slezska) připadlo Československu (316 nebo 333 km² a 49 000 obyvatel).
• Německá města Eupen a Malmedy připadla Belgii.
• Město Działdowo (německy Soldau, železniční stanice na trase Varšava–Gdaňsk) ve Východním Prusku připadlo Polsku (plocha 492 km²).
• Severní část Východního Pruska (Klaipėda s okolím) byla dána pod kontrolu Francie. Později se tato oblast stala součástí Litvy.
• Plebiscit ve východní části Západního Pruska a v jižní části Východního Pruska (Varmijsko a Mazursko, nyní Varmijsko-mazurské vojvodství); několik vesnic připadlo Polsku.
• Oblast Sárska byla dána pod kontrolu Společnosti národů na 15 let, poté měl následovat plebiscit mezi Francií a Německem.
• Město Gdaňsk (německy Danzig) spolu s deltou řeky Visly bylo ustanoveno jako Svobodné město Gdaňsk pod dohledem Společnosti národů a částečně pod dohledem polské vlády (rozloha 1 893 km², počet obyvatel 408 000 v roce 1929).

Článek 156 smlouvy převedl německé koncese v čínské provincii Šan-tung na Japonsko, místo toho, aby navrátil suverenitu Číně. Znechucení Číňanů nad tímto ustanovením vedlo k demonstracím a ke Hnutí 4. května (May Fourth Movement). To nakonec vedlo k tomu, že Čína Versaillskou smlouvu nepodepsala. Místo toho deklarovala konec války s Německem až v září 1919 a podepsala separátní smlouvu s Německem v roce 1921.

VII. oddíl smlouvy (články 81–86) se týkal nově ustaveného Československa. Německo se zavázalo uznat Československou republiku. Československo na druhou stranu svolilo respektovat ustanovení, která by vítězné mocnosti udělily v zájmu ochrany menšin v Československu. Důležitými ustanoveními Versaillské smlouvy byly přesné definice československých hranic s Německem a Rakouskem.

Vojenské podmínky Versaillské smlouvy vůči Německu byly tvrdé a ze strany Francie byly motivovány nejen obavami o budoucí vývoj, ale podle některých historiků i touhou po odplatě (tzv. revanšismem). Během prusko-francouzské války v letech 1870–1871 byla Francie poražena a ztratila Alsasko-Lotrinsko, což mělo negativní vliv na postoje značné části francouzské veřejnosti vůči Německému císařství. K utvrzení touhy po odplatě přispěl také obrovský počet padlých a zraněných francouzských vojáků a civilistů a nesmírné ekonomické škody způsobené první světovou válkou na území Francie. Na západě Německa neprobíhaly v této válce téměř žádné vojenské operace. Obavy z budoucí německé agrese určovaly značnou část poválečného jednání Francie s Německem.

Německá armáda byla ustanoveními Versaillské smlouvy omezena na 100 tisíc mužů. Všeobecná branná povinnost v Německu byla zakázána. Německo nesmělo mít žádné tanky, žádné těžké dělostřelectvo a žádný generální štáb (Generalstab). Německé námořnictvo bylo omezeno na 15 tisíc mužů a mohlo mít pouze šest bitevních lodí (s výtlakem menším než 10 000 tun), šest křižníků a dvanáct torpédoborců. Ponorky byly Německu zcela zakázány, stejně jako vojenské letectvo. Dále smlouva stanovila, že řadoví vojáci nesmí sloužit kratší dobu než 12 let a důstojníci kratší dobu než 25 let, což mělo za následek, že vojenským výcvikem prošlo jen velmi omezené množství mužů.

Článek 231 smlouvy (klauzule o válečné vině) připisoval Německu zodpovědnost za „ztráty a utrpení“ států Dohody v průběhu války. Tento článek pak poskytl základ pro válečné reparace, jejichž celková suma byla určena komisí zastupující Dohodu. V lednu 1921 byly reparace vyčísleny na 269 miliard zlatých marek, což většina ekonomů považovala za přehnané. Později téhož roku byla tato částka zredukována na 132 miliard zlatých marek, což ale většina Němců považovala stále za neúměrnou sumu. Ekonomické problémy způsobené placením reparací spolu s odporem Němců platit je bývají některými historiky uváděny jako jedna z příčin politické a hospodářské krize Výmarské republiky a následného převzetí moci Adolfem Hitlerem, ba dokonce i vypuknutí druhé světové války.

Za Spojené státy americké sice prezident Woodrow Wilson Versaillskou smlouvu na místě podepsal, Senát USA ji však odmítl ratifikovat. Pensylvánský senátor Philander Knox Wilsonovi řekl: „Pane prezidente, po důkladném zvážení jsem dospěl k názoru, že tato smlouva není předzvěstí míru, nýbrž války — války, která bude mnohem ničivější než ta, již jsme právě ukončili.“ Volby roku 1918 vyhrála Republikánská strana, a tím získala převahu v Senátu. Následně byla ratifikace smlouvy v Senátu dvakrát zablokována (podruhé 19. března 1920), částečně z důvodů izolacionismu a neuznávání Společnosti národů, částečně kvůli neúměrné výši reparací uložených Německu z jejich pohledu. Spojené státy se ke Společnosti národů nikdy nepřipojily. Roku 1921 podepsaly Spojené státy Berlínskou smlouvu s Německou říší, v níž byly potvrzeny stanovené reparace a další ustanovení Versaillské smlouvy, ale nebyly v ní obsaženy pasáže pojednávající o Společnosti národů.

Nevyhovující kompromis mezi vítězi

Mírová konference. Vlevo čelem k objektivu sedí československá delegace vedená Karlem Kramářem a Edvardem Benešem. „Velká trojka“ sestávala z premiéra Francie Georgese Clemenceaua, premiéra Velké Británie Davida Lloyda George a prezidenta Spojených států Woodrowa Wilsona. Italský premiér Vittorio Orlando byl přítomen jako poradce z Itálie a hrabě Makino byl vyslán Japonskem. Během jednání bylo obtížné dosáhnout shody. Výsledkem tedy byl kompromis, který neuspokojil nikoho.

Francie měla během války velké ztráty na životech (okolo 1,24 milionu vojáků a 40 000 civilistů). Velká část války byla vedena na francouzském území, a Francie tedy byla v ruinách. Proto francouzský premiér Georges Clemenceau požadoval po Německu válečné reparace na obnovu válkou zničené země. Celkem bylo zničeno 750 000 domů a 23 000 továren, takže bylo třeba značné množství peněz na rekonstrukci Francie. Clemenceau se také chtěl pojistit proti dalšímu možnému útoku Německa a požadoval demilitarizaci Porýní. Dále chtěl, aby vojska Dohody kontrolovala moře, a Francie tak mohla dohlížet na zámořský obchod Německa. Požadoval také značné omezení německé armády. Jako součást válečných reparací chtěl kontrolu nad mnoha německými továrnami.

Francie chtěla nejen vážně oslabit Německo, ale také si zachovat své velké impérium a kolonie. Spojené státy americké prosazovaly právo národů na sebeurčení, což nebylo v zájmu Francie a Velké Británie, protože to ohrožovalo existenci jejich impérií. Wilsonova myšlenka práva národů na sebeurčení nicméně pomohla rozvoji samostatných států ve střední a východní Evropě, například Československa a Polska.

Velká trojka od začátku chtěla potrestat Německo. Francie chtěla odplatu. Velká Británie chtěla relativně ekonomicky silné Německo jako protiváhu francouzské dominanci ve střední Evropě. Spojené státy chtěly rozbít stará impéria. Výsledkem byla smlouva vycházející z francouzských požadavků s minimálním ohledem na ostatní účastníky. Měla mnohé kritiky; uznávaný ekonom John Maynard Keynes, který na konferenci zastupoval britské ministerstvo financí, napsal: „Pokud přijmeme názor, že Německo musí být ožebračeno a jeho děti musí hladovět, odvažuji se tvrdit, že na sebe pomsta nenechá čekat.“

Následky

Německo nebylo Versaillskou smlouvou ani zničeno, ani usmířeno, ale na nějakou dobu omezeno ve svém akčním rádiu. Versaillská smlouva způsobila značné ochromení německé ekonomiky na začátku dvacátých let 20. století; do určité míry tak vznikly podmínky pro hyperinflaci, která tehdy Německo zachvátila. Podmínky smlouvy vedly i k tomu, že německá ekonomika zůstala zranitelná během zničující velké hospodářské krize od roku 1929 až do první poloviny třicátých let. Podle některých historiků tím byl zapříčiněn nástup nacismu a následné převzetí moci Adolfem Hitlerem.

Francie prosadila smlouvu ponižující Německo, ale nedokázala na její plnění natrvalo důsledně dohlížet. Nakonec se Francie v roce 1936, když Hitler vojensky obsadil demilitarizované Porýní, nezmohla ani na diplomatický odpor. Tato její nečinnost byla jednou z příčin dále vzrůstající německé agresivity a v konečném důsledku i vypuknutí druhé světové války.

2. díl: Vzdálená válka 1. 9. 1939

Německo napadlo Polsko. Hitler ignoroval Francii a Británii, které se zavázaly, že Polsku v případě napadení přijdou na pomoc. Britský premiér Neville Chamberlain předal německé vládě ultimátum: pokud se německá vojska nestáhnou z Polska, bude vyhlášena válka. Žádná odpověď nepřišla — a tak Británie i Francie 3. září 1939 vstoupily do války s Německem.

Gdaňsk byl připojen k Německu a tím de facto skončila platnost versaillské smlouvy. Hitler děkoval vojákům za „záchranu německého lidu před polskou ukrutností“. Německá armáda vtrhla do Polska ze západu i ze severu a během dvou týdnů přestala polská armáda prakticky existovat. Odolávala už jen Varšava. Z východu mezitím vtrhli do země Sověti, kteří si podle tajného dodatku k paktu s Německem zabrali svou část Polska. Obě armády se setkaly v Brestu Litevském.

Polovinou září začalo závěrečné bombardování Varšavy. Tři týdny hrálo městské rádio polskou hymnu. 27. září hymna umlkla. Varšava byla v troskách a velitel města se vzdal. Polsko, roztrhané Německem a Ruskem, se ponořilo do další temné éry – plné věznění, deportací a poprav.

Británie sice formálně vstoupila do války 3. září, ale po dlouhé měsíce se nic nedělo. Tento klid se později začal nazývat „podivnou válkou“. Britové se mezitím připravovali – budovali nemocnice, evakuovali děti a ženy. Matky stály před těžkou volbou: ponechat si děti doma, nebo je poslat do bezpečí? Většina zvolila druhou možnost.

Vláda zavedla přísná opatření – odvody branců, nácvik zatemnění a přípravu proti náletům. Zpočátku zakázala kina, divadla i taneční sály, ale záhy od zákazu ustoupila. Britové se totiž chtěli bavit i během války. Nezaměstnanost tehdy dosahovala 1,5 milionu lidí, daně rostly a vláda působila bezradně. Zatímco Němci chrlili zbraně v československé Škodovce, Anglie Polsku fakticky nepomohla. Omezila se jen na shazování letáků s naivním vzkazem, že „válka není dobrý nápad a mír by byl lepší“.

Na počátku války bylo do Francie vysláno kolem 200 000 britských vojáků, zatímco Francie zmobilizovala šest milionů mužů. Francouzi si stěžovali, že Britové válku neberou vážně. Obě armády se nicméně opevnily na belgických hranicích a čekaly.

3. 9. 1939 – Návrat Churchilla

Winston Churchill se stal prvním lordem admirality, tedy hlavou britského loďstva. Právě flotila byla nejsilnější zbraní Británie. Churchill prohlásil, že Britové jsou odhodláni vzdorovat Hitlerovi mnohem víc než v září. Zprávy o potápění britských obchodních lodí německým námořnictvem se staly impulzem k přípravě ofenzivy.

Zimní válka – Finsko 1939

V listopadu 1939 zaútočil Sovětský svaz na Finsko, které odmítlo poskytnout základny. Ohromná ruská armáda očekávala snadné vítězství, ale narazila na neuvěřitelně houževnatý odpor. Ruský postup se zastavil. Hitler i jeho generálové získali přesvědčení, že po Stalinových čistkách mezi důstojníky je Rudá armáda zbavená bojeschopnosti. Celé sovětské divize byly zničeny, tisíce vojáků zemřely ve sněhu. Pro SSSR to byla potupná, byť dočasná porážka.

Incident s lodí Altmark

Do norského fjordu se uchýlila německá loď Altmark. Britové porušili norskou neutralitu, vnikli na palubu a osvobodili britské zajatce. Tento čin rozzuřil Hitlera a urychlil jeho rozhodnutí napadnout Norsko. Churchill mezitím prosazoval plán na zaminování norských vod a přerušení dodávek železné rudy z neutrálního Švédska do Německa. Navrhoval také pomoc Finsku, i když věděl, že by to mohlo vyvolat válku se Sověty.

Chamberlain váhal – obával se o postoj USA i o Norsko. Nakonec byl přesvědčen. Pomoc Finsku sice dorazila, ale pozdě a v bezvýznamné míře. Rusové napnuli všechny síly, prolomili finskou obranu a Finové museli kapitulovat. Příměří poskytlo Sovětům většinu jejich požadavků a statisíce Finů musely opustit své domovy.

Bitva o Norsko

Britsko-francouzské jednotky byly připraveny na invazi do Norska. 8. dubna 1940 byly do moře svrženy miny. Chamberlain s lehkou ironií prohlásil, že „Hitler zmeškal autobus“. Jenže nezmeškal nic – 6. dubna vypluly německé invazní jednotky. Luftwaffe obsadila většinu norských letišť a německá vojska vpochodovala do Osla. Norsko mělo jen nepočetnou milici a prakticky nekladlo odpor.

Spojenci se střetli s Němci v Narviku. Britské loďstvo zde potopilo několik německých torpédoborců, ale následně se dopustilo zásadní chyby – nevydalo rozkaz k útoku na město. Jednotky se vylodily v Namsosu, ale bez těžkých zbraní, map a výbavy. Pohybovaly se jen po silnicích zasypaných sněhem, zatímco Němci ovládli terén kolem. Spojenci museli ustupovat a mnoho britských vojáků bylo zajato.

Tento debakl vedl k pádu vlády a k rezignaci Chamberlaina. Novým premiérem se stal Winston Churchill — a nějak se zapomnělo, že katastrofu v Norsku způsobil právě on, tehdejší vrchní velitel operace.

Německý postup

Krátce nato německá armáda vtrhla do Lucemburska, Holandska a Belgie. Válka se neúprosně přiblížila k britským břehům.

Francie padá

Květen a červen 1940

Dnes už jen ruiny, ale kdysi nezdolatelná obranná hradba proti nepříteli – Maginotova linie. Mohlo zde být až půl milionu vojáků. Tady měli být Němci zastaveni – ovšem jen v případě, že by touto cestou skutečně postupovali. Francouzi spoléhali na svou obrovskou armádu, na kterou spoléhali i Britové. Jenže Francie usnula na vavřínech vítězství z první světové války a myslela si, že ta druhá bude stejná. To byla její největší chyba.

Francii rozkládala nenávist mezi pravicí a levicí, politika se místo obrany zabývala sama sebou. Francouzští politici by tehdy raději přijali Hitlera, než aby dopustili nástup komunistů.

Francie plánovala bojovat na německém nebo belgickém území, protože rozšíření Maginotovy linie až k belgickým hranicím by bylo příliš drahé. Navíc by si Belgie mohla myslet, že v případě války zůstane bez francouzské pomoci. Belgie se bez konzultace s Francií prohlásila za neutrální a uzavřela hranice i pro francouzské vojenské pozorovatele. Rozhodnutí o prodloužení Maginotovy linie až k moři přišlo pozdě a dokončení bylo v nedohlednu.

Francouzi se ofenzívy obávali a zůstali ukryti v opevněních. Maginotova linie tak nakonec chránila lépe Němce než samotné Francouze. Jejich válečné myšlení navíc ustrnulo – útok tanků považovali za těžkopádný, zatímco Němci v nich viděli budoucnost. Francouzi pořádali vojenské přehlídky a ujišťovali sebe i Brity, že jsou dokonale připraveni. Byli si jistí svým vítězstvím.

Když se na konci léta 1939 Francouzi vraceli z dovolených, zjistili, že jejich země je ve válce s tradičním nepřítelem – Německem. Neděsili se. Věřili, že válka skončí během pár dní vítězstvím. Francie podcenila všechno – stav armády, nepřítele i situaci v Evropě. Politici se zajímali hlavně o sebe, o svá vítězství a ambice. Zatímco Polsko, jejich spojenec, krvácelo, Francie se bavila.

Proběhla jen sárská ofenzíva – jediná a naprosto zbytečná akce tohoto druhu za celou válku. Kdyby Francie už v září 1939 udeřila s obrněnými jednotkami, dělostřelectvem a letectvem, Německo by nedokázalo vzdorovat déle než dva týdny. Francouzský velitel však nařídil ústup za Maginotovu linii. Tak začala podivná válka. Francouzi stříleli jen tehdy, když přijeli vysocí důstojníci. Jinak – nic.

Tu zimu zasáhly Evropu kruté mrazy. Francie přerušila práce na Maginotově linii, zatímco Němci pokračovali. Morálka francouzské armády klesala, rozmáhalo se opilství a nedisciplinovanost. Generálové své vojáky téměř nenavštěvovali.

Generál Gamelin, osmašedesátiletý, se téměř nevzdaloval ze svého štábu. Měl skvělou minulost, takže nikoho nenapadlo požádat ho, aby přenechal velení mladším. Sídlo si zvolil na zámečku ve Vincennes, bez telegrafního spojení – zprávy mu nosili poslíčci na motocyklech. Jeho strategie byla prostá: vyčkávat, dokud se spojenci nevyrovnají Němcům početně i technicky. Chtěl udržet válku mimo Francii. Dokonce plánoval útok na Sovětský svaz přes Norsko – bombardovat ropné rafinerie v Baku a přitáhnout na svou stranu Balkán. Byly to jen sny odtržené od reality.

Armáda se rozmístila podél hranic a čekala. Nechráněné však zůstaly Ardeny. Tam Gamelin poslal svých deset nejslabších divizí, protože ani na okamžik nevěřil, že by Němci mohli zaútočit právě tudy. To byla osudová chyba. Němci se rozhodli přesně pro tuto cestu. Řídili se Guderianovými pokyny a 10. května 1940 v 5 hodin ráno začala německá invaze přes Nizozemsko.

Útok byl tak prudký, že nizozemská armáda se prakticky rozpadla. Téhož dne Němci v Belgii dobyli pevnost Eben-Emael – považovanou za nejodolnější na světě a klíčové místo Gamelinovy fronty. Fronta byla prolomena dříve, než dorazily spojenecké jednotky. Gamelin trval na přesunu svých sil na sever – přímo do pasti, kterou pro něj Hitler připravil.

Uprchlíci prchající před válkou blokovali silnice a zpomalovali francouzské jednotky – přesně, jak si Hitler naplánoval. Němci byli rychlí, organizovaní a připravení. Francie mohla jejich tankový útok zastavit bombardováním, ale poslala většinu letectva na sever. Mezitím Němci zničili francouzská letiště.

Zatímco spojenci počítali ztráty, německé tanky pronikaly přes Ardeny k Sedanu na řece Meuse. Tam dorazily za tři dny – Gamelin počítal s devíti. Francouzi vyhodili všechny mosty kromě jednoho, který však zůstal téměř nechráněný. A právě ten využil velitel Erwin Rommel. Gamelin odmítal uvěřit, že by Němci mohli udeřit tak brzy. Řídil se logikou první světové války, zatímco Hitler už psal druhou.

Francouzi nasadili děla proti tankům, ale ze strachu z nedostatku munice stříleli málo. Němci tak měli čas je jedno po druhém zničit. Pěchota překročila řeku, ženisté postavili pontony a tanky přejely. Bitva u Sedanu byla rozhodnuta – ve prospěch Německa. Morálka francouzského velení se zhroutila.

Německá pěchota doháněla tanky, všechno šlo podle plánu. Spojenecké letectvo se snažilo zničit přechody, ale utrpělo obrovské ztráty – polovina britských letadel se nevrátila. Francii mohl zachránit jen zázrak. Když do Paříže dorazily zprávy o porážce u Sedanu, propukla panika. Kdo mohl, utíkal. Vojáci od Sedanu ustupovali k Paříži, a tím uvolňovali cestu Němcům.

Gamelin se místo uznání chyby domníval, že byl zrazen. Náhodně propustil dvacet svých velitelů. Spojencům bylo nařízeno ustoupit z Belgie. 17. května padl Brusel – a s ním i Gamelin. Nahradil ho třiasedmdesátiletý generál Weygand, povolaný z penze. Francie byla zoufalá. Předsedou válečné rady se stal čtyřiaosmdesátiletý maršál Pétain, který se vrátil ze Španělska, kde působil jako velvyslanec. Prohlásil:

„Moje země je poražena – a to je výsledek třiceti let marxismu.“

Vedení Francie doufalo, že Pétainovo jméno pozvedne morálku vojáků. Nestalo se. Francouzi se pokoušeli postupující Němce zastavit, ale marně. Do zajetí padaly desetitisíce vojáků i generálové.

Uprchlíci zaplavili silnice – až 12 milionů lidí prchalo z domovů. Za pouhých sedm dní Němci urazili 320 kilometrů a 20. května dorazili k Lamanšskému průlivu. Spojené síly v Belgii byly odříznuty od jihu. Pokusy o protiútok přišly pozdě. Vzájemná obvinění mezi Brity a Francouzi přerostla v napětí – Britové se rozhodli ustoupit k Dunkerku. Francouzi byli rozhořčeni, ale museli uznat, že válku vedli oni – a prohráli.

25. května padla Boulogne, 26. května Calais. Jmenování Weyganda sice přineslo jiskřičku naděje, ta však zhasla po zprávě o belgické kapitulaci 28. května.

Politici se hádali – jedni chtěli mír, druzí dokonce spolupráci s Němci. Tábor usmiřovačů rychle sílil. Premiér se snažil očistit kabinet a povolal i Charlese de Gaulla, který tak poprvé vstoupil do politiky. Bylo však pozdě – válka se Francii vymkla z rukou. Národ přijal myšlenku porážky překvapivě snadno.

4. června padl Dunkerk. Hitler nařídil, aby po celém Německu zněly tři dny zvony – na oslavu „největšího vítězství všech dob“.

Den po pádu Dunkerku začala druhá německá ofenzíva. Francouzi bojovali zoufale, ale čelili dvojnásobné přesile. Po třech dnech přišel další Rommelův průlom – během několika hodin pronikl až k Seině. Tanky proudily do nitra Francie bez odporu. Všechny cesty vedly do Paříže.

10. června opustila francouzská vláda hlavní město. Téhož dne vstoupila do války Itálie. Bylo rozhodnuto. Dva dny po pádu Paříže požádal nový předseda vlády, maršál Pétain, Němce o příměří. Francouzi toto rozhodnutí přijali s úlevou.

Hitler trval na tom, aby se příměří podepsalo na stejném místě, kde v roce 1918 Německo podepsalo potupnou kapitulaci. Symbolická odplata. Po podpisu nechal ono místo zničit. Německo se dočkalo své pomsty.

Pařížský rozhlas brzy oznámil podmínky příměří. Paříž se stala výletním městem pro Němce. Čtyři roky okupace – někteří Francouzi bojovali v odboji, jiní utekli do ciziny a další kolaborovali. Někteří dokonce schvalovali Hitlerův „nový evropský pořádek“. Paříž se dočkala dalšího ponížení: německé jednotky pochodovaly po stejné trase, kudy v roce 1918 kráčelo vítězné francouzské vojsko.

Francie byla pokořena za pouhých pět týdnů.

Francouzské Lidice – masakr v Oradour-sur-Glane

Masakr v Oradour-sur-Glane je označení pro německý válečný zločin, při kterém vojáci Waffen-SS v roce 1944 ve francouzské vesnici Oradour-sur-Glane zavraždili 642 civilistů.

Všechny ženy a děti byly nahnány do kostela, kde byly zamčeny, zatímco vesnice byla rabována. Muži byli odvedeni do šesti stodol, kde už byly připraveny kulomety. Podle výpovědi svědka, který celou událost přežil, začali vojáci střílet – mířili na nohy, aby oběti umíraly pomaleji. Když už se některé nemohly hýbat, Němci na ně naházeli klestí a stodoly zapálili. Pouze pět mužů uniklo, 190 jich zemřelo.

Poté se vojáci vydali ke kostelu, kde připravili zápalnou bombu. Když ji odpálili, ženy a děti se pokusily utéct okny a dveřmi, ale sotva vyběhly ven, spustila se kulometná palba, která je usmrtila. V kostele zahynulo 247 žen a 205 dětí. Přežila jediná žena – sedmačtyřicetiletá hospodyně Marguerite Rouffanche. Podařilo se jí uniknout malým oknem na zadní straně kostela a přes noc se ukryla v křoví, dokud Němci neodjeli. Jiná malá skupina asi dvaceti vesničanů vyšla z úkrytu hned poté, co bylo venku bezpečno.

Když se Standartenführer Stadler dozvěděl o masakru, požadoval, aby byl Diekmann postaven před soud. Diekmann se hájil tím, že podobné masakry jsou v Sovětském svazu běžnou záležitostí, a soud byl proto odložen do doby, než divize Das Reich dorazí do Normandie. Diekmann však padl dříve, než k tomu mohlo dojít.

4. díl: Osamělá Británie

26. květen 1940 – 1941

Po silnicích lemovaných rozbitým a opuštěným vojenským vybavením ustupují britské a francouzské armády na jediné místo, kam se dá – do Dunkirku. Šestnáct kilometrů odtud čekají německé jednotky na Hitlerův rozkaz k útoku. Pět set tisíc Britů a Francouzů čeká na zajetí a doufá v pomoc z Anglie. Pomoc skutečně přišla.

Na pláži byly tisíce vojáků ve velmi špatném stavu. Pomalu se naloďovali na plavidla a byli šťastní, že pojedou domů – do Anglie. Všichni doufali, že nepřijde německý nálet, protože to by znamenalo masakr bez možnosti úniku. Němci se snažili potápět lodě a zabránit tak vojákům v návratu. Královské letectvo se pokoušelo držet německé stroje co nejdál od pláže, přesto bylo potopeno šest torpédoborců a téměř dvě stě menších plavidel.

Při francouzském tažení ztratilo Královské letectvo skoro polovinu svých sil, při operaci Dunkirk dalších sto letadel. Dunkirk představoval strašlivou porážku, ale Královské letectvo zachránilo na malých lodích kolem 330 000 vojáků.

V červnu se vzdali ti, kteří v Dunkirku zůstali. 14. června Francie ve válce kapitulovala – a v Anglii promluvil Churchill k národu:

„To, co mělo být bitvou o Francii, skončilo. Očekávám, že každou chvíli začne bitva o Británii. Hitler ví, že nás na tomto ostrově musí zlomit, jinak prohraje celou válku. Dokážeme-li se mu postavit, bude Evropa možná svobodná. Pokud podlehneme, naše bytí se propadne do propasti nového temného věku. Připravme se tedy ke splnění svých povinností tak, aby lidé v budoucnu mohli říci: To byla jejich nejskvělejší hodina.“

Británie se připravovala čelit okamžité invazi. Opět začala evakuace dětí – někteří rodiče je posílali přes moře do bezpečí. Od této praxe však Britové upustili, když Němci potopili parník s devadesáti dětmi na palubě. Milion mužů, kteří nebyli povoláni, se začal dobrovolně připravovat k domobraně.

Z Dunkirku si armáda přivezla jen pušky, všechno ostatní vybavení tam musela zanechat. Plně vybavenou divizí byla pouze ta kanadská. Churchill byl informován, že pokud se Němci vylodí, nebude čím bránit zemi. Všechno chybělo, a tak se alespoň budovaly zátarasy proti tankům.

Churchill byl všude – už ne jako podezřelý politik, ale jako živé ztělesnění britské vůle k odporu. Dokázal všechno zrychlit, rozhýbat i úředníky, kteří se dříve ploužili chodbami a teď běhali. Prováděl inspekce jednotek a pochodoval tak rychle, že utíkal i mladším mužům.

Ve zbrojovkách pracovali muži i ženy dlouho přes stanovenou dobu, aby zaplnili mezery v obraně. Výroba dosáhla vrcholu v červnu, pak s únavou dělníků mírně opadla. Produkce stíhaček se však zdvojnásobila – každý týden přibylo sto nových letounů.

Bitva o Británii

V červnu 1940 Hitler o invazi do Británie zatím neuvažoval. Byl zaměstnán oslavami vítězství ve Francii a očekával, že i Británie s ním uzavře příměří. Berlín ho vítal jako hrdinu. Zdálo se, že invazi plánuje jen německé námořnictvo.

Než o ní Hitler vůbec začal uvažovat, připravila si pozemní armáda vlastní plány, ale k námořním návrhům se stavěla kriticky. Všichni vzhlíželi ke Göringovi, šéfovi letectva, který věřil, že jeho Luftwaffe dokáže Británii „knokautovat“.

Pozemní síly požadovaly vylodění čtyřiceti divizí, což by zpečetilo osud Londýna. Nakonec však byly síly zredukovány na devět divizí s podporou dvou leteckých – celkem asi 200 000 mužů.

Do září Británie překonala svou dřívější slabost a měla na jihovýchodě šestnáct divizí. Invazní jednotky se shromažďovaly v severoněmeckých přístavech, lodě se upravovaly pro přepravu vojáků i obojživelných tanků. Pozemní síly považovaly flotilu za příliš malou, námořnictvo naopak tvrdilo, že i takto velkou flotilu bude těžké chránit. Všichni se shodli, že rozhodující je vzdušná nadvláda.

Invaze pod kódovým označením Seelöwe (Lachtan) byla připravena na polovinu září. Plán však nebyl seriózní a námořnictvo se zdráhalo nést odpovědnost. Proto požádalo letectvo, aby zajistilo totální vzdušnou převahu. Jenže piloti ještě nebyli plně vycvičeni.

Letecká válka

Prvními cíli se staly obchodní konvoje a přístavy, zvláště ty nad průlivem La Manche. Dover se stal známým jako „cíp pekelného ohně“.

Britové však měli výhodu – radarový systém, díky němuž mohly letky zůstávat na zemi, dokud nebylo nutné vzlétnout. Nemuseli plýtvat palivem ani silami, mohli být odpočatí a přesně navedení na cíl.

V srpnu změnil Göring taktiku. Nařídil útoky proti radarovým stanicím a letištím. Zatímco bombardéry útočily na letiště chránící Londýn a jihovýchodní Anglii, doprovodné stíhačky měly napadat britské stíhače.

Boj nad Anglií byl pro Luftwaffe nevýhodný – německé bombardéry nenesly dostatečné množství bomb a stíhačky měly palivo jen na půlhodinu letu nad Anglií. Britské stroje měly základny blízko a mohly se rychle doplňovat.

Špionáž Luftwaffe oklamala vlastní piloty, když tvrdila, že osm letišť bylo zničeno. Ve skutečnosti nebylo vyřazeno žádné. Němečtí piloti čelili odporu, který nečekali, a začali být pesimističtí.

Proti hrozbě invaze stálo 1 400 britských stíhacích pilotů se svým pozemním personálem. Vyvrcholení bitvy přišlo koncem srpna a v prvním týdnu v září. Na výsledku záviselo Hitlerovo rozhodnutí o invazi.

Zázrak nad Londýnem

V posledním srpnovém týdnu a prvním týdnu v září zahynulo 103 britských pilotů, 128 bylo zraněno a šest klíčových letišť bylo dočasně vyřazeno. Britové ztráceli stroje rychleji než Němci. Nejhorší byl 31. srpen – stíhací letectvo bylo téměř na kolenou.

7. září byla vyhlášena pohotovost – invaze byla na spadnutí. Ale celý den panoval klid… až do odpoledne, kdy Němci zahájili masivní nálet. Jenže místo letišť zasáhli Londýn.

Londýn hořel, ale letiště byla ušetřena – a to zachránilo Británii.

Hasiči a záchranáři pracovali i 40 hodin v kuse. „Už jsme to chtěli vzdát,“ řekl jeden z nich, „ale člověk se rozhlédl a viděl ostatní makat dál.“

15. září přišel další velký útok – Luftwaffe očekávala snadné vítězství, ale Britové byli připraveni. Sestřelili 56 německých letadel. Královské letectvo vyhrálo bitvu o Británii.

Blitz – Londýn v plamenech

Od září 1940 se denní nálety zastavily, ale noční bombardování pokračovalo – Londýn byl cílem 76 nocí po sobě. Lidé spali v krytech, chodili do práce, záchranné čety hledaly přeživší.

Rozhlas vysílal do světa, že Londýn vydrží. Američané obdivovali odvahu Britů, ale jejich země zůstávala neutrální.

Od září 1940 do května 1941 zahynulo při náletech 40 000 lidí a statisíce zůstaly bez domova.

Továrny pracovaly ve dne i v noci, i přes neustálé poplachy. Proti nočním útokům neexistovala žádná účinná obrana. 29. prosince 1940 německé letouny svrhly zápalné pumy a Londýn zachvátilo 1 500 požárů. Voda došla, a tak hasiči mohli jen bezmocně přihlížet.

Střed Londýna byl zničen – ale katedrála svatého Pavla zůstala stát.

Boje na Balkáně a v Africe

Britská vláda zoufale hledala způsob, jak bojovat s nepřítelem. Rozhodla se pro severní Afriku. 10. prosince 1940 dvě britské divize zaútočily na početnou italskou armádu – a ke svému překvapení postupovaly snadno a rychle.

Padlo sto tisíc italských zajatců. Spojenci doufali, že se dostanou Německu „na kobylku“ přes Jugoslávii a Řecko.

Jenže Němci 6. dubna 1941 zaútočili a přemohli Řecko i Jugoslávii během tří týdnů. Britské jednotky musely být evakuovány. Účelu nebylo dosaženo – Balkán padl. Rovnováha se silně vychýlila v britský neprospěch.

Do května 1941 ovládalo Německo se svými spojenci většinu kontinentální Evropy. V severní Africe Rommelova armáda získala zpět téměř všechny britské výdobytky.

Němci obsadili i Krétu po těžkých bojích výsadkářů. Britové utrpěli 13 000 ztrát a opět museli evakuovat. Churchill sice trval na udržení Kréty „za každou cenu“, ale ta nakonec padla.

10. května 1941 utrpěl Londýn nejničivější nálet celé války – přes 3 000 mrtvých a raněných. Město bylo v troskách, ale právě tehdy se karta začala obracet.

V dubnu téhož roku Hitler svolal své velitele a oznámil jim, že „druhá fáze bitvy o Británii“ je jen kamufláží. Na řadě je Rusko.

Británie přežila. Sama. Ale ne zlomena.

5. díl: Barbarossa

Rusko, polovina června 1941

Chaotická, nejistá země. Množí se pověsti o invazi Německa. V Kremlu to vypadá, jako by se o nacistické nebezpečí vůbec nestarali. A pokud ano, mysleli si, že samo zmizí. Přitom už miliony německých vojáků stojí kolem ruských hranic, připraveny zahájit nejkrvavější pozemní bitvu v historii – bitvu, která nakonec rozhodne druhou světovou válku.

Červenec až prosinec 1941

V červenci 1941 stál Hitler po návratu z Francie na vrcholu své slávy. Rychlost a jistota jeho vítězství ohromila dokonce i jeho generály. Jejich pochyby byly vyvráceny, jejich nesouhlasné názory nebylo třeba brát v úvahu. V té chvíli jim Hitler oznámil, že dalším cílem budou Rusové. V knize Mein Kampf napsal:

„Když mluvíme o nových územích, musíme uvažovat o Rusku. Sám osud ukazuje tímto směrem.“

Rusko mělo Německu zajistit nový životní prostor.

Obyčejný Němec, stejně jako obyčejný Rus či kdokoli jiný, byl překvapen Hitlerovým paktem se Stalinem ze srpna 1939. Všem to připadalo jako nejnepravděpodobnější spojenectví dvou největších rivalů světa. Nacisticko-sovětský pakt však Hitlerovi dobře posloužil – nikdo mu nebránil v otázce Polska ani Francie. Stalin získal čas, aby se nadechl a připravil armádu poté, co ji v třicátých letech oslabily čistky. Sázel i na dlouhou válku mezi Německem a spojenci. Jenže německé vítězství na západě přišlo rychleji, než očekával.

Pochybnosti o síle Rudé armády rostly i v samotném Rusku. Čistky zdecimovaly její velení – 90 % generálů, 80 % plukovníků a více než polovina důstojnického sboru padly za oběť Stalinovým rozmarům. Armáda zůstala bez hlavy. Po mizerném vystoupení proti Finsku byly zahájeny reformy, ale když do Ruska dorazily zprávy o německé bleskové válce ve Francii, reforma se urychlila – přesto v létě 1940 nebyla dokončena.

Stalin však využil příležitosti: zatímco byl Hitler zaměstnán bitvou o Británii, obsadil pobaltské státy – Estonsko, Litvu, Lotyšsko – a část Rumunska. Tím se nebezpečně přiblížil k rumunským ropným polím, na nichž bylo Německo závislé. Hitler nezasáhl. Místo toho se snažil získat ostatní státy do svého područí: Bulharsko, Jugoslávii, Rumunsko i Maďarsko. Rusové reagovali ostře – obvinili Německo z neplnění paktu ze srpna 1939. Křehké rusko-německé přátelství se začalo drolit. Když pak Hitler uzavřel Pakt tří s Itálií a Japonskem, Sověti zpozorněli – i když měl být namířen jen proti USA a Británii, Rusko tomu nevěřilo a protestovalo.

V listopadu 1940 Hitler pozval do Berlína Stalinova lidového komisaře zahraničních věcí Molotova, aby „vyjasnili situaci“. Skončilo to katastrofou. Rusům vadilo, že se Německo paktuje s Finskem, s nímž bylo Rusko ve sporu. Hitlerovi se zase nelíbilo, že by Finsko mělo připadnout Sovětům – byla to jeho zásobárna nerostných surovin. Ještě během Molotovovy návštěvy nařídil Hitler generálům připravit útok na Rusko na 15. května 1941. Operace dostala jméno Barbarossa, po rudovousém císaři Svaté říše římské, který kdysi vedl křižácká tažení.

Generálové se snažili útok odvrátit – znamenal otevření druhé fronty. Hitler však argumentoval, že Británie nepředstavuje hrozbu a že východní tažení bude jedinou frontou – pokud skončí rychle. Rusko ho přitahovalo stejně jako kdysi Napoleona.

Hitler chtěl proniknout do nitra Ruska. V roce 1941 byla Rudá armáda největší na světě – v počtu tanků převyšovala všechny ostatní armády dohromady. Byla lépe vybavena než dříve, ale co morálka? Hitler byl přesvědčen, že stačí rozkopnout dveře a celá ta shnilá stavba se sesype.

Ruské vedení si stále myslelo, že má ještě čas. Do března 1941 už však stály ruské a německé jednotky tváří v tvář na hranicích s Maďarskem, Rumunskem i Bulharskem. Jugoslávie mezitím povstala proti nacistické vládě. Hitler rozzuřeně reagoval operací Trest – masivním útokem na Jugoslávii. Tím odsunul Barbarossu o pět velmi cenných týdnů.

Stalinovi špioni i západní diplomaté varovali, že Němci soustřeďují vojska na hranicích. Stalin to odmítal. Dokonce Churchill i Roosevelt ho informovali, ale Stalin si myslel, že jde o trik, který má vyprovokovat válku. Západu nevěřil.

Moskva, 1. květen 1941

Velkolepá vojenská přehlídka měla uklidnit ruský lid. Cílem sovětské diplomacie bylo stále Hitlera usmiřovat, aby se odložil jakýkoli útok, dokud nebude dokončena reforma Rudé armády. Generálové cvičili, diplomaté posílali obilí a suroviny do Německa, zavíraly se oči před přelety německých průzkumných letadel, zpomalovala se výstavba pohraniční obranné linie – jen aby se Berlín neurazil.

Zatímco si politici potřásali rukama, tři miliony německých vojáků se přesouvaly k hranicím. Největší pozemní bitva v dějinách měla zanedlouho začít.

Operace Barbarossa

Postup vojsk byl ohromující. Němci urazili přes sto kilometrů denně. Hitler plánoval zničit Moskvu do čtyř měsíců. Byl přesvědčen, že válka bude stejně rychlá jako ta v Polsku či Francii.

První den byly zničeny tři ruské pěší divize a pět dalších rozprášeno. Během dvou dnů bylo zničeno přes 2000 ruských letadel – největší letectvo světa směřovalo ke zkáze. Rudá armáda byla decimována, německá armáda postupovala k Moskvě. Za měsíc získali Němci území dvakrát větší než celé Německo. Města padala jako kuželky.

Do konce září 1941, po třech měsících války, ztratili Rusové téměř tři miliony lidí. A přesto – ruská houževnatost šokovala svět.

Německý generál tehdy pronesl:

„My jsme jako sloni, oni jako mravenci. Slon jich mnoho udupe, ale nakonec ho množství mravenců udolá.“

Rusko – ohromné, krásné, bez konce. Široká krajina naháněla Němcům hrůzu. Tradiční ruskou strategií bylo měnit prostor za čas. A čas už nebyl na Hitlerově straně.

Když byla Ukrajina přemožena a Leningrad obklíčen, zamířil Hitler k největší kořisti – k Moskvě.

Na podzim 1941 se Moskva stala frontovým městem. Němci byli 300 km daleko. Městem se šířily zvěsti o kapitulaci, vládl vojenský režim, německé letectvo bombardovalo denně. Bitva o Moskvu začala začátkem října. Dvěma obchvaty zajali Němci dalších 700 000 ruských vojáků. Vypadalo to na nezadržitelný pád.

Jenže zima přišla brzy. Koncem října napadl sníh. Němci byli zcela nepřipraveni. Zimní výstroj? – „Nevznášejte zbytečné požadavky,“ zněla odpověď z velení.

Téhož dne dostala Moskva nového obránce – maršála Žukova. Ten dříve bránil Leningrad s obrovskou energií. Počasí se zhoršovalo, silnice se změnily v bahno, tanky se bořily, zásobování vázlo. Generálové chtěli útok zastavit – Hitler odmítl.

Když v prosinci teploty klesly pod –40 °C, auta i tanky zamrzly. Německé jednotky trpěly omrzlinami a nemocemi. Hitler si nepřipouštěl, že jeho strategie selhala. Armáda to však věděla.

5. prosince 1941 spustil Žukov protiútok. Sibiřské divize, zocelené mrazem, se valily na Němce. Ti ustupovali a poprvé zakusili hrůzu, kterou sami roznášeli. Jak Rusové osvobozovali svá města, objevovaly se hrůzy nacistické okupace. Smrt, mučení, vypálené vesnice.

Heslem se stalo:

„Soudruhu, zabij svého Němce!“

Během první ruské ofenzívy bylo zajato asi 300 000 Němců. Ti, kteří dříve zasévali strach, ho teď sami poznali. Dva dny po zahájení sovětského protiútoku zaútočili Japonci na Pearl Harbor. Světová válka se obrátila novým směrem.

6. díl: Banzai – Japonsko 1931–1942

Rituál za smytí viny sedmi duší před jejich Bohem.

Za sedm popravených japonských válečných zločinců se po ukončení druhé světové války v Japonsku dodnes koná obřad smíření.

Japonsko po první světové válce trpělo velkou hospodářskou depresí – více než většina ostatních zemí. Populace se každým rokem zvětšovala o další milion hladovějících lidí. Země neměla vlastní nerostné zdroje, trpěla katastrofální neúrodou a následnými hladomory. Japonci vyrůstali ve velmi tvrdých podmínkách. Nacionalismus a vzpoury radikálních důstojníků postupně posouvaly Japonsko pod úplnou nadvládu armády. Politici se museli spokojit jen s druhou rolí ve vedení státu.

Japonská armáda měla až do konce 30. let špatnou pověst. Pozvedly ji vlastenecké spolky – mnohé z nich však byly spíše gangsterskými bandami, které ve jménu vlastenectví páchaly jakékoli zločiny. Armáda postupně ovládla i školství a úcta k bojovým uměním spolu s absolutní poslušností byla dětem vštěpována už od malička.

Císař byl pro Japonce živým bohem. Hirohito si však vybral pouze reprezentaci, nikoli skutečné vládnutí. Dovolil, aby s ním vojenské kruhy manipulovaly. Armáda chtěla řešit těžké ekonomické problémy Japonska masivní expanzí na asijskou pevninu. Korea už byla dlouho japonskou kolonií, a tak se mohly vojenské základny snadno rozšiřovat i do sousedního Mandžuska. To tvořila převážně pustá divočina, ale ukrývalo obrovské zásoby surovin, které Japonsko tak zoufale postrádalo. Japonci Mandžusko v roce 1931 napadli a vzhledem k slabé čínské posádce ho brzy zcela ovládli. Svět byl šokován, ale nezmohl se na nic více než na formální odsouzení.

Protože Japonci obsadili Mandžusko tak snadno a bez faktického odporu zbytku světa, obrátili jejich generálové zájem k samotné Číně, kde žila půl miliarda lidí. Ta se po staletí cítila za svou Velkou zdí bezpečně.

V červenci 1937 byl na mostě Marca Pola zinscenován incident, při němž měli Číňané údajně střílet na japonskou hlídku. Bez vyčkání na jakékoli vyšetření Japonsko zahájilo masivní invazi do Číny. Nesjednocení a špatně vybavení Číňané nebyli krutým okupantům rovnocennými protivníky. Během několika týdnů Japonci obsadili většinu severní Číny a bombardovali Peking. Po pádu Pekingu následoval krvavý útok na Šanghaj. Když padla i ta, japonské jednotky postupovaly údolím řeky Jang-c’-ťiang přímo k tehdejšímu hlavnímu městu Nankingu.

Právě tam, v prosinci 1937, spáchali Japonci jedno z nejhorších válečných zvěrstev 20. století – masakr v Nankingu. Japonscí vojáci chladnokrevně zmasakrovali více než 200 000 civilistů a zajatců. Dokonce i němečtí nacisté přítomní na místě byli brutalitou šokováni a nabíceli zprostředkování vyjednávání, aby se zabránilo ještě většímu krveprolití.

Japonští generálové však byli se svými vojenskými úspěchy čím dál nenasytnější. Do léta roku 1938 ovládli podstatnou část Číny, ale dobývali často jen prázdná území, protože čínská armáda i lid se stahovali hluboko do vnitrozemí. Japonské aktivity zároveň vzbudily pozornost jejich dávného rivala – Sovětského svazu.

V létě 1938 se rozhořely těžké boje na sovětsko-mandžuské hranici u jezera Chasan. Japonci dostali od Rudé armády takový výprask, že po dvou týdnech přistoupili na dohodu o příměří. O rok později, v květnu 1939, následovala další velká bitva u Chalchyn-golu, v níž byli Japonci drtivě poraženi samotným generálem Žukovem. Od té doby byli extrémně opatrní, aby se nedostali do přímého konfliktu s Ruskem. Tím se však diplomaticky i vojensky ještě více přiblížili k Německu a Itálii.

V zemi byla postupně zavedena jediná povolená politická strana, která umožnila armádě zcela ovládnout veřejné dění. Jakýkoli vliv Západu byl mýtcen a armádní špičky začaly systémově připravovat celé Japonsko na totální válku.

Válka v Číně se však vlekl a generálové marně hledali způsob, jak ji vítězně ukončit. Blesková Hitlerova vítězství nad Francií a Nizozemskem i zdánlivě neodvratná porážka Británie učinily Japonce ještě sebevědomějšími.

Po pádu Francie v roce 1940 dovolila tamní loutková vláda ve Vichy Japoncům vstoupit do francouzské Indočíny – tedy do těsné blízkosti Filipín, které byly tehdy americkou državou. Spojené státy reagovaly nekompromisně: uvalily embargo na dodávky železa, šrotu a leteckého paliva. To Japonsko přimklo ještě těsněji k Berlínu.

V září 1940 byl v Berlíně podepsán Pakt tří mezi Německem, Itálií a Japonskem. Dvě do té doby oddělené války na opačných koncech světa se tím oficiálně spojily v jeden globální konflikt.

V dubnu 1941 navštívil japonský ministr zahraničí Macuoka po své cestě za Hitlerem také Moskvu, kde se Stalinem podepsal pakt o neutralitě. Sovětský svaz však pro Japonsko stále představoval potencionální hrozbu, a proto část japonské pevninské armády neustále toužila po odvetě na severu.

Japonsko disponovalo nejsilnějším námořnictvem v Tichém oceánu. Když však v červenci 1941 obsadilo i zbytek francouzské Indočíny, Spojené státy uvalily na císařství kompletní embargo na dodávky ropy. To způsobil Japonsku kritický nedostatek životně důležité suroviny. Japonci stáhli před volbou: buď se pod tlakem USA stáhnout z Číny a utrpět obrovskou ztrátu prestiže, nebo se vydat na jih a silou se zmocnit bohatých ropných polí v Holandské východní Indii (dnešní Indonésii).

Diplomatické pokusy o dohodu s USA byly z japonské strany už jen krycím divadlem. Na obou stranách Pacifiku napětí hraničilo s výbuchem. Zatímco Američané věřili ve vyjednávání, japonská admiralita ladila detailní dobyvatelské plány.

K bezpečnému získání ropy bylo třeba obsadit Indonésii, Filipíny i Malajsii – nejdříve však bylo nutné vyřadit z hry americkou Tichomořskou flotilu na Havaji. Pokud by Japonsko vedlo s průmyslovým gigantem USA dlouhou konvenční válku, nemělo by šanci. Proto vznikl odvážný plán admirála Jamamota: zasadit Američanům zničující překvapivý úder přímo v Pearl Harboru.

Japonská úderná flotila letadlových lodí vyplula v přísném utajení 26. listopadu 1941. Po jedenácti dnech urazila nepozorovaně přes 6 500 kilometrů rozbouřeným Severním Pacifikem a přiblížila se na 320 kilometrů k Havajským ostrovům.

Ačkoli Američané rozluštili japonské šifry a věděli, že válka bezprostředně hrozí, netušili, kde přesně úder dopadne. V neděli 7. prosince 1941 v 6 hodin ráno vzlétla z palub japonských lodí první vlna letadel. O dvě hodiny později dopadaly bomby na nic netušící americkou základnu v Pearl Harboru. Loďstvo hořelo, výbuchy trhaly paluby a námořníci skákali do hořícího moře.

Ačkoli bylo potopeno či těžce poškozeno osm amerických bitevních lodí spolu s řadou křižníků a torpédoborců, Japonsko nedosáhlo absolutního vítězství. Americké letadlové lodě byly toho rána šťastnou náhodou na cvičení mimo přístav.

Současně s Pearl Harborem zahájili Japonci masivní ofenzívu po celém Tichomoří. Na Boží hod roku 1941 padly do jejich rukou Hongkong, Manila i Borneo. Největšího a nejrychlejšího vítězství však dosáhli v Malajsii. Přestože byli Japonci početně v nevýhodě a měli špatné mapy, britským obráncům nedali ani vteřinu na zformování pevné obrany.

Nasadili tři stovky lehkých tanků a obratně využívali jízdní kola k rychlému postupu džunglí, zatímco Britové neměli tank žádný. Už v den útoku na Pearl Harbor začalo také bombardování Singapuru.

Britům zoufale chyběly síly – válka v Evropě a Středomoří je zcela vyčerpala. Očekávali, že Malajsie bude vzdorovat alespoň tři měsíce, ale Japonci postoupili o 700 kilometrů za pouhých sedm týdnů. 8. února 1942 překročili úžinu Johore a vylodili se na samotném ostrově Singapur.

Na severním pobřeží ostrova nebylo vybudováno žádné stálé opevnění, a tak se Japonci snadno zmocnili hlavních zásobníků pitné vody. Ačkoli útočníkům docházela munice i síly, netušili, že britská morálka je již v úplném rozpadu.

Dne 15. února 1942 dorazil k Japoncům britský vyslanec generála Percivala, aby sjednal schůzku s agresivním japonským velitelem generálem Jamašitou. Schůzka byla krátká a nekompromisní – Britové podepsali bezpodmínečnou kapitulaci.

Pád Singapuru se stal největší katastrofou v britské vojenské historii. Více než 130 000 britských, australských a indických vojáků složilo zbraně. Japonským vojákům bylo od dětství vštěpováno, že kapitulace je největší hanba, a proto na zajaté Brity hleděli s nesmírným pohrdáním, což vyústilo v roky strašlivého týrání v zajateckých táborech.

Celá jihovýchodní Asie ležela Japonsku u nohou. Během několika málo týdnů stála císařská armáda na hranicích Indie a její námořnictvo ohrožovalo samotnou Austrálii. Nad jednou imperiální mocností v Asii zapadlo slunce – a nad druhou stoupalo stále výš.

7 díl: Vlastní cestou – Amerika vstupuje do války 1939–1942

„Doufám, že USA zůstanou mimo tuto válku,“ řekl roku 1939 prezident Roosevelt. „Ujišťuji vás, že veškeré naše úsilí k tomu bude směřovat. Pokud budu moci zabránit přerušení míru ve Spojených státech.“

Začátkem roku 1940 britský velvyslanec hlásil, že devět z tenameričanů zastává názor, že by se Amerika měla držet mimo válku. Dokonce i málopočetná americká nacistická organizace byla přesvědčena, že by USA neměly do konfliktu zasahovat.

Země byla vnitřně rozpolcená a většina obyvatel volala po izolaci od zbytku světa. Převládal názor, že se USA nemají vměšovat do evropských záležitostí. V některých částech země dokonce rostla nevraživost vůči Británii, protože lidé měli pocit, že je chce zatahnout do války s Německem.

Po pádu Francie byla většina Američanů ochotna Británii materiálně pomoci, ale stále rozhodně odmítala přímý vstup do války. Do toho přišly prezidentské volby. Při tehdejším nacistickém triumfu v Evropě si Roosevelt nemohl dovolit čekat na své znovuzvolení, aniž by USA alespoň částečně neuvedl do válečné pohotovosti. A tak učinil první kroky.

Roosevelt sváděl těžký politický boj, zvláště když v kampani slíbil – stejně jako jeho volební protivník – že „americké chlapce do cizích válek nepošle“. Přesto svůj mandát obhájil a stal se prezidentem potřetí. Po znovuzvolení cítil, že má mandát poskytnout Británii rozsáhlou válečnou pomoc. Musel však postupovat opatrně – Amerika byla stále hluboce rozdělená.

V březnu 1941 byl schválen Zákon o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act), který prezidentovi umožnil rozjet masivní pomoc Británii. Roosevelt oznámil americkému lidu, že USA se musí stát neporazitelnou „zbrojnicí demokracie“. Ani tohle řešení se však nelíbilo všem – mnozí obchodníci a izolacionisté se obávali finančních ztrát.

Rok 1941 navíc provázely vlnící se stávky. Půl milionu horníků stávkovalo téměř měsíc, následovali dělníci v klíčových leteckých závodech, což zpozdilo dodávky pro Británii. Výrobu musela nakonec obnovit až povolaná armáda.

Ačkoliv se Američané snažili válce vyhnout, válka si k nim začala nacházet cestu sama.

• Dne 21. června 1941 potopila německá ponorka v Jižním Atlantiku neozbrojenou americkou nákladní loď Robin Moor. Roosevelt to využil jako důvod k obsazení Islandu americkými vojáky, čímž uvolnil tamní britskou posádku pro jiné úkoly.
• Dne 4. září 1941 byl u Islandu napaden americký torpédoborec Greer. Roosevelt okamžitě nařídil námořnictvu opětovat palbu a útočit na německé ponorky na potkání.
• Dne 17. října 1941 byl při doprovodu konvoje zasažen torpédem americký torpédoborec Kearny. Roosevelt tento incident využil k prosazení podstatných změn v zákoně o neutralitě.
• Dne 31. října 1941 byl potopen torpédoborec Reuben James – vyžádal si 115 mrtvých amerických námořníků a jen 46 přeživších.

Navzdory tlaku Winstona Churchilla, který si zoufale přál mít Ameriku po svém boku, Roosevelt s přímým vyhlášením války stále váhal. Bylo zřejmé, že k plnému zapojení USA bude potřeba zásadní impuls.

A pak přišel Pearl Harbor.

Dne 7. prosince 1941 Japonci zákeřně udeřili a Amerika se okamžitě ocitla ve válečném stavu s Japonskem. S Německem však zpočátku ne – dokud sám Hitler o čtyři dny později, 11. prosince, nevyhlásil USA válku. Tím se Američané definitivně stali součástí globálního konfliktu.

V zemi následovala vlna podezřívavosti vůči cizincům. Nejvíce nenávidění byli lidé japonského původu – jejich pracovitost a úspěšnost mnozí Američané dlouhodobě nesli s nelibostí. Na základě prezidentského výnosu bylo více než 110 000 japonských Američanů (včetně amerických občanů) nedobrovolně internováno do odlehlých táborů. Němečtí a italští Američané byli posuzováni individuálně, ale atmosféra podezřívání zasáhla téměř každého.

Jeden člověk byl však po útoku na Pearl Harbor bezmezně šťasten – Winston Churchill. Věděl, že Británie je zachráněna. Okamžitě odcestoval do Washingtonu, aby dojednal spojeneckou strategii a prosadil zásadu „Evropa první“ (Germany First) – tedy že nacistické Německo musí být poraženo jako první, teprve potom Japonsko. S obrovskou americkou průmyslovou silou v zádech věděl, že čas nyní pracuje pro Spojence.

Přesto rok 1942 začal pro Američany v Tichomoří katastrofou.

Dne 2. ledna 1942 padla Manila, hlavní město Filipín. Americké a filipínské jednotky byly zatlačeny na poloostrov Bataan, který se snažily udržet v naději na příchod posil. Ty však nikdy nedorazily. Obklíčení obránci trpěli hladem, tropickými nemocemi a nedostatkem munice. Generál Douglas MacArthur byl na příkaz prezidenta evakuován do Austrálie a velení zanechal svým podřízeným.

Na začátku května 1942 se zbývající americké a filipínské síly na Bataan a v pevnosti Corregidor vzdaly – na 80 000 mužů padlo do zajetí. Následoval nechvalně známý Bataanský pochod smrti: 100 kilometrů pěšky v nelidském horku, bez vody, jídla a za neustálého brutálního týrání ze strany japonských strážných. Cestu nepřevily tisíce vojáků.

Na jaře 1942 dosáhla japonská expanze svého vrcholu. Vedení v Tokiu věřilo, že USA a Británie ztratí vůli k boji a nabídnou mír. Američané však odpověděli nečekaně – odvážným Doolittlovým náletem na Tokio 18. dubna 1942. Šestnáct dálkových bombardérů B-25 Mitchell vzlétlo z paluby letadlové lodi Hornet a zasáhlo japonskou metropoli. Útok způsobil jen malé materiální škody, ale vyvolal obrovský psychologický otřes na japonské straně.

Rozzuření Japonci se rozhodli zničit zbývající americké letadlové lodě a vyprovokovali rozhodující střetnutí u atolu Midway v červnu 1942. Díky prolomení japonských šifrovacích kódů však Američané připravili dokonalou léčku. Během jediného dne zničili čtyři japonské letadlové lodě – přesně ty, které předtím útočily na Pearl Harbor. Bitva u Midway znamenala definitivní obrat války v Tichomoří.

Na pevnině následovala vyčerpávající bitva o Guadalcanal v Šalomounových ostrovech – první velká americká pozemní ofenzíva. Spojenci přešli do útoku a začali pomalu tlačit Japonce zpět.

Hlavní pozornost spojeneckých strategických plánů se však v závěru roku obrátila k Evropě a Severní Africe. V listopadu 1942 vyplulo obrovské loďstvo naložené vojáky a materiálem k břehům severní Afriky v rámci operace Torch. Amerika se vydala na svou dlouhou cestu k osvobození Evropy.

8. díl: Pouštní válka – Afrika 1940–1943

„Tahle země byla stvořena pro válku. Válka zde nemůže zničit žádnou zeleň či krajinu. Tato půda je tvrdá a neporušitelná.“

Dne 10. června 1940 vyhlásil Benito Mussolini válku Francii a Británii. Fašistický diktátor již dlouho snil o obrodě římského impéria v Africe. Po krvavém podmanění Etiopie a Libye toužil dosáhnout velkých vítězství, aby mohl vedle Hitlera sedět jako rovnocenný partner. Mussoliniho zrak se upíral k Egyptu a Suezskému průplavu.

Na podzim 1940 shromáždil v Libyi čtvrt milionu vojáků a dalších 300 000 v Etiopii. Proti nim stála v Egyptě málopočetná britská Poutní armáda čítající pouhých 30 000 mužů.

Dne 13. září 1940 vyrazily italské jednotky do útoku na Egypt. Početně slabší Britové se podle plánu stahovali. Po čtyřech dnech Italové postoupili o 100 kilometrů na egyptské území a zastavili se u Sidi Barrani, stále 500 kilometrů od Káhiry. Britský velitel, generál O’Connor, tak získal drahocenný čas na přípravu protiúderu (operace Compass).

Britský protiútok zahájený v prosinci 1940 se proměnil v drtivou katastrofu pro špatně vybavenou a zastaralou italskou armádu. Generál O’Connor bleskově obklíčil italské linie, zlomil jejich odpor a během pár týdnů obsadil celou Kyrenajku včetně Benghází – území větší než celá Francie. Pro Brity to bylo obrovské morální vítězství v době, kdy doma zuřil Blitz. Pro Mussoliniho znamenala tato porážka konec jeho samostatných imperiálních snah.

Do britského zajetí padlo přes 130 000 Italů a cesta na Tripolis byla volná. V tu chvíli však Winston Churchill velkou část vítězných jednotek z Afriky stáhl a odvelil je na marnou obranu Řecka.

Dne 12. února 1941 přispěchala Hitlerova Třetí říše svému italskému spojenci na pomoc. Do Tripolisu dorazily první jednotky německého Afrikakorpsu pod velením generála Erwina Rommela, který se proslavil při tankových bojích ve Francii. Ačkoliv Rommel neměl s pouštní válkou žádné zkušenosti, projevil mimořádnou odvahu a bleskovou rozhodnost.

Již 31. března 1941, ještě než dorazily všechny jeho síly, přešel Rommel u El Agheily do překvapivého útoku. Za pouhých 12 dní vrhl Brity o 800 kilometrů zpět k egyptským hranicím. Jediným nepokonaným místem v jeho týlu zůstal Tobruk. Tamní australská a britská posádka houževnatě odolávala a odepírala Rommelovi klíčový přístav pro zásobování. Dokud Tobruk drželi Spojenci, Rommelovy zásobovací trasy byly zranitelné a jeho sen o dobytí Káhiry zablokován.

Rommel se připravil na dlouhé obléhání Tobruku a povolal Luftwaffe, která na přístav podnikla přes tisíc náletů. Královské námořnictvo však obránce neustále zásobovalo a střídalo čerstvými silami – Poláky, Jihoafričany i Indy. Britské námořnictvo po vítězství nad italskou flotilou u Taranta ovládalo většinu Středozemního moře a neustále potápělo německé konvoje s palivem. Bez benzínu byl Rommelův postup ochromen.

Válka v poušti uvízla na mrtvém bodě. Rommelova taktika byla extrémně účinná – mistrovsky kombinoval tankové manévry s nasazením obávaných 88mm protitankových děl. Britské velení se pod neustálým tlakem Churchilla dopouštělo chyb a vrhalo tanky do připravených léček. Po sérii neúspěšných britských protiútoků (operace Battleaxe) přebral iniciativu opět Rommel.

V květnu 1942 rozpoutal Rommel bitvu u Gazaly. Šikovně obešel britská minová pole a po těžkých tankových bojích obranu prolomil. Dne 21. června 1942 konečně padl i vyčerpaný Tobruk. Pro Churchilla to byla těžká rána, pro Rommela vrchol kariéry – Hitler ho povýšil na polního maršála.

Otřesení Britové ustupovali hluboko do Egypta. Zastavili se až 30. června 1942 u malé železniční zastávky El Alamein, pouhých 100 kilometrů od Alexandrie. Jižně odtud se rozprostírala neprostupná Kattárská prohlubeň – solná močál a tekuté písky, které znemožňovaly tankové obchvaty. Velitel britské 8. armády generál Auchinleck v první bitvě u El Alameinu vyčerpaný Rommelův nápor zastavil, ale Churchill se přesto rozhodl pro změnu ve vedení.

Novým velitelem 8. armády se stal generál Bernard Montgomery. Mezitím zákony pouštní války začaly pracovat neúprosně proti Němcům. Čím dále Rommel postoupil, tím delší byly jeho zásobovací trasy z Tripolisu (přes 2 000 km), zatímco Montgomery měl základny pár kilometrů za zády. Spojenecké letectvo a ponorky navíc potápěly většinu německých tankerů. Rommel navíc vážně onemocněl a musel se dočasně odjet léčit do Německa.

Montgomery mezitím systematicky budoval obrovskou materiální a početní převahu. Zvedal morálku mužstva a připravoval pečlivý plán na proražení německých minových polí, kterým Němci říkali „Čertova zahrada“.

Dne 23. října 1942 ve 21:40 zahájilo 1 000 britských děl zničující bubnovou palbu. Druhá bitva u El Alameinu začala. Montgomery vrhl do boje 220 000 mužů a 1 100 tanků proti Rommelovým 110 000 mužům a pouhým 500 tankům (z nichž polovina byla zastaralá italská vozidla). Narychlo vrácený Rommel se marně snažil britský průlom zastavit – chybělo mu palivo i munice.

Dne 4. listopadu 1942, po dvanácti dnech nepřetržitých bojů, zbylo Rommelovi pouhých 35 provozuschopných tanků. Přes Hitlerův přísný rozkaz „zvítězit nebo zemřít“ se Rommel rozhodl pro ústup, aby zachránil zbytek svých německých jednotek. Tisíce italských vojáků bez motorových vozidel zůstaly opuštěny v poušti a padly do zajetí.

O pouhé čtyři dny později, 8. listopadu 1942, se v rámci operace Torch vylodily americké a britské jednotky v Alžírsku a Maroku. Němci a Italové v Africe se ocitli v kleštích. Dne 13. listopadu Britové znovu osvobodili Tobruk a v lednu 1943 padl i Tripolis. Pouštní válka se definitivně chýlila ke svému konci – v Británii se na počest vítězství u El Alameinu poprvé od začátku války rozezněly kostelní zvony.

9. díl: Rusko, léto 1942 – Stalingrad

Němci opět postupují vpřed. Šestá armáda německého Wehrmachtu dostala nový úkol – proniknout dále na východ, než se kdy komu podařilo, a rozdělit Rusko na dvě poloviny.

Červen 1941 – únor 1942

Plán německého velení zničit Sovětský svaz bleskovou válkou v roce 1941 selhal. Při tomto pokusu ztratil Wehrmacht přes milion mužů. V roce 1942 už německá armáda – ani s pomocí svých satelitních spojenců – nebyla dost silná na to, aby zaútočila po celé délce tisícikilometrové fronty.

Hitler se proto rozhodl soustředit hlavní úder na jih, kde se nacházela většina sovětských ropných polí. Rozdělil své jižní síly na dvě operativní skupiny. Jeho původním úmyslem bylo obklíčit a zničit sovětské armády v ohybu řeky Don, následně postoupit ke Stalingradu, odříznout Kavkaz od zbytku země, a pak zamířit na jih k ropným polím v Baku a Grozném.

Letní ofenzíva (operace Blau) začala koncem června 1942. 6. armáda pod velením generála Friedricha Pauluse se dala do pohybu. Vpředu jako obvykle postupovaly tankové divize a motorizované zásobovací útvary, za nimi se v prachu pachtila unavená pěchota.

Zpočátku to vypadalo, že Rusové doslova mizí. Bez ohledu na to, jak daleko Němci postoupili, Rudá armáda se přímému střetu vyhýbala. Němci nebrali sta tisíce zajatců jako v roce 1941 – obsazovali spíše prázdné území. Německý postup se navíc neustále zadrhával, protože čelní oddíly musely čekat na opožděné zásoby paliva.

Ačkoliv Sověti při ústupových bojích utrpěli těžké ztráty, pro sovětské velitele to byl strategicky plánovaný ústup. Pro řadové vojáky však znamenal demoralizující ústup na východ. Hitler přesto podlehl iluzi, že Rudá armáda je na pokraji zkázy.

Dva týdny po zahájení ofenzívy se Hitler dopustil osudové chyby: změnil plány a stočil část sil předčasně na jih. Koncem července 1942 Němci sice dobyli Rostov na Donu, ale 6. armádě odebral část tankových jednotek i zásob paliva. Přesto od Pauluse očekával, že dosáhne Volhy a dobude Stalingrad.

V polovině srpna byla 6. armáda na pochodu už téměř dva měsíce. Odpoledne 23. srpna 1942 dorazily čelní německé tankové oddíly severně od Stalingradu k řece Volze. Přerušily říční provoz a zahájily palbu na protější břeh.

Stalingrad se táhl v délce 25 kilometrů po západním břehu Volhy. Na jihu leželo staré město, uprostřed moderní centrum z betonu a oceli a na severu tři obří průmyslové závody s dělnickými čtvrtěmi.

Stalin se rozhodl město nesoucí jeho jméno neevakuovat a bránit ho do posledního dechu. Prohlásil: „Vojáci budou lépe bojovat za živé město než za mrtvé.“ Do obrany se zapojily dělnické milice a protivzdušné baterie, které ze značné části obsluhovaly mladé ženy. Ve vojsku platil nekompromisní Stalinův rozkaz č. 227: ANI KROK ZPĚT!

Peklo v ruinách měsíční krajiny

Od 23. srpna 1942 podnikala Luftwaffe na Stalingrad masivní nálety. Město lehlo popelem, ale paradoxně právě sutiny zničených budov vytvořily z celého města ideální obrannou pevnost.

Začátkem září se boje přesunuly přímo do ulic. Sovětská 62. armáda pod velením generála Vasilije Čujkova se zachytila na strmých březích Volhy. Čujkov nařídil taktiku maximálního přiblížení k nepříteli – sovětští vojáci bojovali tak blízko německých pozic, že německé letectvo nemohlo bombardovat, aniž by zasáhlo vlastní muže. Bojovalo se o každý dům, patro či sklep.

Z deníku německého vojáka Hofmanna:

• 11. září: „Náš prapor bojuje na předměstí Stalingradu. Palba probíhá nepřetržitě. Kam se podíváte – samá střelba a plameny. Rusové jsou fanatici.“
• 16. září: „Útočíme na обильные obilní silo, trpíme těžkými ztrátami. Silo není obsazeno lidmi, ale ďábly, které nezničí žádné kulky ani plameny.“
• 18. září: „Bojuje se uvnitř sila. Jestli budou všechny budovy takto bráněny, nikdo z nás se nevrátí do Německa.“
• 22. září: „Ruský odpor v sýpce zlomen, naše jednotky postupují k Volze. Našli jsme tam jen asi čtyřicet mrtvých Rusů.“

Náčelník generálního štábu Franz Halder varoval Hitlera před vyčerpáním armády a odhalenými křídly. Hitler ho okamžitě propustil a nahradil generálem Kurtem Zeitzlerem.

Voják Hofmann si 28. září zapsal: „Sovětští vojáci nejsou vidět. Schovávají se v domech, sklepech, střílí i zezadu. Barbaři s gangsterskými metodami.“

Generál Zeitzler znovu varoval Hitlera, že křídla 6. armády tvořená slabě vybavenými rumunskými, maďarskými a italskými divizemi představují obrovské riziko. Hitler to smetl ze stolu s tím, že Rusové už nemají žádné zálohy.

V říjnu boje dosáhly vrcholu v prostoru továren Traktorový závod, Barikády a Rudý říjen.

• 14. října: „Naše letadla bombardovala celé hodiny. Město hoří. Psi prchají přes řeku. I zvířata utíkají z toho pekla.“

Operace Uran a pád 6. armády

Dne 8. listopadu 1942 Hitler v Mnichově sebevědomě prohlásil: „Chtěl jsem dobýt město Stalingrad – a podařilo se. Času máme dost.“ Krutě se přepočítal.

Dne 19. listopadu 1942 zahájila Rudá armáda obří protiofenzívu s názvem Operace Uran. Sovětské tankové klíny udeřily na slabé rumunské pozice severně a o dva dny později i jižně od Stalingradu. Dne 23. listopadu 1942 se obě sovětská čela spojila u města Kalač na Donu.

V pasti u Stalingradu zůstala uvězněna celá 6. armáda a části 4. tankové armády – přes 270 000 vojáku.

Paulus žádal o okamžitý průlom na západ, ale Hitler přikázal držet pozice za každou cenu. Šéf Luftwaffe Hermann Göring přísahal, že obklíčenou armádu zasáhne leteckým mostem. Armáda však potřebovala minimálně 500 tun zásob denně, ale letectvo dokázalo v průměru dodat jen zlomek této částky. Místo jídla a munice shazovala letadla občas nesmyslné zásilky – jako např. bedny s pepřem nebo tisíce zimních uniformních doplňků bez samotných kabátů.

Pokus polního maršála Mansteina o vyproštění obklíčené armády v prosinci 1942 selhal. V kotli zavládl mráz dosahující -40 °C, hladomor a tyfus.

Dne 8. ledna 1943 nabídlo sovětské velení Paulusovi velkorysé podmínky kapitulace. Na Hitlerův rozkaz je odmítl. Dne 10. ledna 1943 zahájili Sověti závěrečnou likvidaci kotle (operace Koltso).

Dne 30. ledna 1943 povýšil Hitler Pauluse na polním maršála – s jasným podtextem, že žádný německý maršál se v historii nevzdal a má spáchat sebevraždu. Paulus rozkaz neuposlechl. Dne 31. ledna 1943 podepsal kapitulaci jižního kotle a 2. února 1943 složily zbraně i poslední německé jednotky na severu Stalingradu.

Do sovětského zajetí padlo přes 90 000 zcela vyčerpaných německých vojáků včetně 24 generálů. Domů do Německa se po válce vrátilo pouhých 6 000 z nich. Porážka u Stalingradu znamenala definitivní zlom ve druhé světové válce – německý Wehrmacht se z této rány již nikdy nevzpamoval.

10. díl: Vlčí smečka – ponorková válka v Atlantiku 1939–1944

Atlantik představoval pro Británii životně důležitou tepnu. Začátkem roku 1943 byla v sázce samotná existence Velké Británie a naděje na konečné vítězství nad nacistickým Německem.

Na začátku války spatřovala britská i německá admiralita hlavní hrozbu ve velkých hladinových plavidlech – bitevních lodích a křižnících. Ponorky měly plnit jen pomocnou úlohu v pobřežních vodách. Skutečnou zbraní schopnou srazit Británii na kolena se však staly právě německé ponorky (U-booty).

Jediný, kdo to od počátku věděl, byl velitel ponorkového loďstva, viceadmirál Karl Dönitz. Prohlašoval, že s 300 ponorkami dokáže vyhrát válku. V září 1939 měl však k dispozici pouhých 57 plavidel, z nichž jen 26 bylo schopno operací v Atlantiku.

Německé ponorky typu VII měly na hladině vyšší rychlost než většina obchodních lodí a v noci byly téměř neviditelné. Dönitz vyvinul taktický koncept takzvaných Vlčích smeček (Rudeltaktik): ponorky hlídkovaly v rojích, a jakmile jedna objevila konvoj, vysílačkou přivolala ostatní k masivnímu nočnímu úderu na hladině.

Během takzvané „První šťastné doby“ (od léta 1940 do jara 1941) získávala německá ponorková esa jako Otto Kretschmer, Günther Prien či Joachim Schepke legendární status. V říjnu 1940 u konvoje SC-7 potopila Vlčí smečka během dvou nocí 20 z 35 obchodních lodí. Do poloviny roku 1941 ztratili Spojenci miliony tun lodního prostoru.

Britové na počátku války neměli dostatek eskortních plavidel a jejich systém vyhledávání (ASDICS / sonar) byl účinný jen proti ponořeným ponorkám, nikoliv proti nočním útokům z hladiny. Klíčové se ukázalo letecké krytí, ale uprostřed Atlantiku existovala takzvaná „černá díra“ – oblast mimo dolet pozemních letadel z Británie a Kanady.

V březnu 1941 utrpěl Dönitz těžkou ránu: během jediného měsíce zahynuli Prien i Schepke a nejúspěšnější ponorkový velitel Otto Kretschmer padl do zajetí. V téže době však Britům pomohl zásadní průlom – získání šifrovacího stroje Enigma z potopené ponorky U-110 v květnu 1941, což spojeneckým konvojům umožnilo německým smečkám dočasně manévrovat z cesty.

Mimořádný přínos v boji s ponorkami měl britský kapitán Frederick John Walker. Vyvinul agresivní taktiku ešelonu a neustálého pronásledování, díky níž jeho eskortní skupiny zničily více U-bootů než jakékoliv jiné oddíly.

Americký masakr a druhá šťastná doba

Vstupu USA do války v prosinci 1941 využil Dönitz k okamžitému úderu na americké východní pobřeží (operace Paukenschlag / Drumbeat). Americká města odmítala zatemňovat a pobřežní doprava plula bez konvojů.

V první polovině roku 1942 zažily ponorky svou „Druhou šťastnou dobu“. Němečtí kapitáni potápěli stovky nechráněných amerických lodí a tankerů přímo před očima obyvatel na plážích Floridy. Za celý rok 1942 bylo potopeno přes 8 milionů tun spojeneckého loďstva.

Situace se však začala dramaticky měnit. Spojenci zavedli mikrovlnný radar (H2S / 10cm radar), který dokázal odhalit ponorku na hladině i za tmy a mlhy, a začali masově nasazovat protiponorkové zbraně jako vrhače hlubinných pum Ježek (Hedgehog). Do služby byly zařazeny také dálkové patrové letouny B-24 Liberator, které postupně uzavřely atlantickou „černou díru“.

Pro posádky U-bootů se válka změnila v noční můru. Úmrtnost dosáhla 80 % – z 40 000 mužů, kteří prošli ponorkovým loďstvem, se 30 000 nikdy nevrátilo. Ponorkám se oprávněně začalo říkat „železné rakve“.

Černý máj 1943 – Porážka Vlčích smeček

Křížová cesta ponorkové války vyvrcholila v květnu 1943 při bitvě o konvoj ONS-5. Konvoj 43 obchodních lodí napadlo více než 40 německých ponorek. Přestože Němci potopili 12 lodí, dobře cvičená eskortní plavidla spolu s leteckou podporou zničila 6 ponorek a mnohé další těžce poškodila.

Během jediného měsíce – v květnu 1943 – ztratil Dönitz (nyní již vrchní velitel celé Kriegsmarine) 41 ponorek, což představovalo téměř čtvrtinu všech nasazených plavidel v Atlantiku. Ztráty byly tak neudržitelné, že 24. května 1943 Dönitz Vlčí smečky z Severního Atlantiku stáhl. Mezi padlými byl v té době i jeho vlastní syn Peter.

Bratrstvo ponorkového loďstva sice bojovalo až do května 1945 a zkoušelo nasazovat technické novinky (jako šnorchl či pokročilé ponorky typu XXI), ale Bitvu o Atlantik definitivně prohrálo. Cesta pro milionové americké armády a obrovské materiální zásoby směřující do Velké Británii k přípravě invaze do Evropy byla volná.

11. díl: Rudá hvězda – Svět ve válce 1941–1943

Žádná země a žádný národ netrpěly za druhé světové války tak strašlivě jako Sovětský svaz. Německá invaze přinesla katastrofu obřích rozměrů. Jen při obléhání Leningradu zemřelo více civilistů a vojáků, než činily celkové válečné ztráty Velké Británie a Spojených států dohromady.

Vyhlazovací válka a spálená země

Když v červnu 1941 německá vojska vtrhla do SSSR, nešlo o běžné vojenské tažení. Adolf Hitler vnímal Východ jako životní prostor (Lebensraum) pro německou kolonizaci. Slovanské obyvatelstvo mělo být zotročeno, vysídleno nebo vyhladověno, komunisté a židovská populace systematicky likvidováni. Sebemenší náznak odporu znamenal okamžitou odvetu – vyhořelé vesnice a masové popravy.

Během prvních měsíců padly do rukou okupantů nejbohatší zemědělské a průmyslové oblasti Ukrajiny a Běloruska. Sovětský svaz přišel o většinu těžkého průmyslu a těžby uhlí.

Při ústupu však Rudá armáda aplikovala doktrínu spálené země. Zničeno bylo vše, co nemohlo být odvezeno: pole, železnice, mosty i monumentální symboly industrializace, jako byla obří Dněperská přehrada (DněproGES).

Sovětský svaz přesto dokázal nemožné. V rámci největší průmyslové evakuace v dějinách bylo na 18 000 vlakových soupravách přesunuto více než 1 500 velkých továren a miliony dělníků za Ural a do Střední Asie. Tam, na pustých stepích a v mrazu, vznikla nová válečná výroba. Ženy, starci a děti pracovali v 12hodinových směnách a vyráběli tanky a děla, které nakonec zvrátily průběh války.

Dva roky v sevření: Hrdinský Leningrad

V září 1941 obklíčila německá vojska Leningrad. Ve městě zůstalo uvězněno 2,5 milionu civilistů, z toho 400 000 dětí. Začalo nejdelší a nejsmrtonosnější obléhání v moderní historii, které trvalo téměř 900 dní.

Velitel obrany maršál Georgij Žukov a stranický šéf Andrej Ždanov proměnili město v neprostupnou pevnost. Když Hitler pochopil, že město útokem nedobude, nařídil ho vyhladovět a srovnat se zemí dělostřelectvem a nálety Luftwaffe.

V zimě 1941/1942 nastal nepředstavitelný hladomor. Příděl chleba pro nepracující klesl na pouhých 125 gramů denně – chleba nastaveného pilinami a celulózou. Lidé jedli lepidlo na tapety, vařili kožené opasky a Mýdlo. Denně umíralo až 4 000 lidí.

Jedinou spojnicí se světem se stala zamrzlá hladina jezera Ladoga – legendární Cesta života. Po ledu pod neustálým ostřelováním přivážely náklaďáky zásoby a odvážely evakuované děti. Přestože město zaplatilo daň v podobě více než jednoho milionu mrtvých, Leningrad se nikdy nevzdal. Blokáda byla plně prolomena až v lednu 1944.

Zlom u Kurska červenec 1943

Po vítězství u Stalingradu přišel v létě 1943 rozhodující střet. V ohybu fronty u Kurska se Němci v rámci operace Citadela pokusili naposledy převzít iniciativu na východní frontě.

Dne 5. července 1943 vypukla největší tanková bitva v dějinách. Proti sobě se postavilo téměř 3 000 německých a přes 5 000 sovětských tanků a samohybných děl. U vesničky Prochorovka došlo 12. července k dělostřeleckému a tankovému masakru z bezprostřední blízkosti.

Německý postup se po několika dnech zastavil na hluboce členěné sovětské obraně. Dne 15. července 1943 Hitler operaci odvolal. Rudá armáda přešla do drtivého protiútoku a dny 5. srpna 1943 osvobodila Orel a Belgorod. V Moskvě poprvé od začátku války zazněly čestné dělostřelecké salvy na počest vítězných vojsk. V listopadu 1943 byl osvobozen i Kyjev. Od Kurska už německá armáda na východní frontě jen ustupovala.

12. díl: Bouře – bombardování Německa 1939–1944

Zatímco Rudá armáda krvácela na východě, Velká Británie a později USA otevřely druhou frontu ve vzduchu. Cílem nebylo nic menšího než zničit německý průmysl a zlomit morálku obyvatelstva.

Od denních masakrů k nočnímu plošnému bombardování

Na počátku války se britské Královské letectvo (RAF) pokoušelo o přesné denní nálety na vojenské cíle. Ztráty způsobené německými stíhačkami však byly neudržitelné. RAF proto přešla na noční bombardování.

Noční navigace byla v letech 1940–1941 velmi nepřesná a většina bomb padala mimo cíle. V únoru 1942 převzal velení Bombardovacího velitelství sir Arthur „Bomber“ Harris. Zavedl doktrínu plošného nočního bombardování německých měst (Area Bombing) s cílem zničit městská centra a obydlí dělníků.

V březnu a dubnu 1942 lehla popelářským náletům historická centra Lübecku a Rostocku. Dne 30. května 1942 uskutečnil Harris slavný „Nálet tisíce bombardérů“ na Kolín nad Rýnem, který prokázal drtivou sílu nového typu vzdušné války.

Německá protivzdušná obrana pod vedením generála Josefa Kammhubera však odpověděla vybudováním takzvané Kammhuberovy linie – propracovaného systému radarů a nočních stíhačách.

Peklo v Hamburgu a tragédie nad Schweinfurtem

Od roku 1943 se k britskému nočnímu bombardování připojila americká 8. letecká armáda, která praktikovala přesné denní bombardování v sevřených formacích „Létajících pevností“ (B-17).

Koncem července 1943 provedli Spojenci kombinovanou operaci Gomora proti Hamburgu. Spojení zápalných bomb a horkého letního počasí vytvořilo gigantickou požární bouři, v níž zahynulo přes 34 000 lidí.

Ukázalo se však, že přesné denní nálety hluboko do vnitrozemí Německa bez stíhacího doprovodu jsou smrtící pastí. Dne 17. srpna 1943 napadli Američané továrny na kuličková ložiska ve Schweinfurtu a letecké závody v Regensburgu. Německé stíhačky smetly desítky nechráněných bombardérů.

Druhý nálet na Schweinfurt dne 14. října 1943 („Černý čtvrtek“) znamenal katastrofu: Američané ztratili 60 ze 291 bombardérů a denní ofenzíva musela být dočasně zastavena.

Zlom: Přílet Mustangů

Ani Harrisova snaha zničit Berlín během zimy 1939–1944 nepřinesla konečné vítězství – RAF při ní ztratila přes 1 000 strojů. Německá válečná výroba pod vedením Alberta Speera navíc v roce 1944 kupodivu dosahovala svého vrcholu.

Rozhodující obrat přinesl až březen 1944. Na scénu vstoupila dálková stíhačka P-51 Mustang. Mustangy měly dostatečný dolet, aby doprovázely bombardéry až nad Berlín a zpět. Do května 1944 vymazaly americké Mustangy německé denní stíhací letectvo z oblohy a definitivně vybojovaly absolutní vzdušnou nadvládu nad Evropou.

13. díl: Velký hřích – Válka v Itálii 1942–1944

Winston Churchill označoval Středomoří za „měkký podbřišek krokodýla“. Operace v Severní Africe a Itálii měly vyřadit jednoho ze soupeřů z války a otevřít cestu do srdce Evropy.

Od Tuniska po Sicílii

V listopadu 1942 se americké a britské jednotky vylodily v Severní Africe (operace Torch) pod velením generála Dwighta Eisenhowera. Pro nezkušené americké vojáky znamenal první střet s Němci u Kasserinského průsmyku v únoru 1943 hořkou porážku. Spojenci se však rychle poučili, převzali iniciativu a v květnu 1943 kapitulovalo v Tunisku přes 230 000 německých a italských vojáků.

V červenci 1943 následovalo úspěšné vylodění na Sicílii (operace Husky). Pád Sicílie vedl ke státnímu převratu v Římě: Benito Mussolini byl 25. července 1943 svržen a zatčen. Nová vláda maršála Badoglia podepsala 3. září 1943 tajnou kapitulaci.

Německo však zareagovalo bleskově. Německé divize okamžitě obsadily severní a střední Itálii, odzbrojily italskou armádu a osvobodily Mussoliniho ze zajetí.

Peklo na Gustavově linii a Monte Cassino

Představa o snadném postupu Itálií se okamžitě rozpadla. Německý polní maršál Albert Kesselring vybudoval napříč hornatou Itálií skvěle opevněné obranné pozice, z nichž nejznámější byla Gustavova linie.

Spojenecké vylodění u Salerna v září 1943 čelilo vražedným německým protiútokům a udrželo se jen s vypětím všech sil. Místo rychlého manévrování se válka v Itálii proměnila v krvavé, blátivé zákopové boje v neschůdném horském terénu.

Nejznámější a nejkrvavější kapitolou se stal boj o Monte Cassino – starobylý benediktinský klášter tyčící se nad přístupovou cestou na Řím. Spojenci se mylně domnívali, že Němci klášter využívají jako pozorovatelnu, a 15. února 1944 ho masivním náletem proměnili v sutiny. Paradoxně až v těchto ruinách se němečtí elitní parašutisté neprodyšně zakopali.

Krvavý pat se nezdařilo prolomit ani vedlejším obchvatným vyloděním u Anzia v lednu 1944. Němci předmostí rychle obklíčili a Spojence málem zatlačili zpět do moře.

Teprve v květnu 1944, při čtvrté masivní ofenzívě za účasti britských, amerických, polských a francouzsko-severoafrických jednotek, byla Gustavova linie proražena. Dne 4. června 1944 vstoupil generál Mark Clark se svou 5. armádou do otevřeného města Říma.

Triumf v Římě však zastínila jiná událost. O pouhé dva dny později, 6. června 1944, začalo vylodění v Normandii a Itálie se stala vedlejším bojištěm.

14. díl: Peklo v džungli – Válka v Barmě 1942–1944

Válka v Barmě doháněla krutostí to, co postrádala v celkovém měřítku světového bojiště. Byla to válka v neprostupně nehostinné džungli, v rozeklaných horách a páchnoucích bažinách, kde nepřítelem číslo jedna byla často samotná příroda a tropické nemoci.

Katastrofa v džungli 1942

Pro Brity představovala Barma klíčový štít chránící jejich nejdůležitější imperiální drahokam – Indii. Japonci naopak v dobytí Barmy viděli možnost upevnit nadvládu nad jihovýchodní Asií, definitivně přerušit čínské zásobovací trasy a získat bohaté zdroje ropy a rýže.

Když Japonci koncem roku 1941 zaútočili, využili momentu překvapení a své dokonalé přípravy na boj v džungli. Slabou a nezkušenou britsko-indickou armádu doslova šokovali. Japonské letectvo získalo absolutní vzdušnou nadvládu, bombardovalo města a vyvolávalo masovou paniku mezi civilisty i ustupujícími vojáky. Čelit jim dokázala jen hrstka britského RAF a legendární americká dobrovolnická skupina Létající tygři.

Při ústupu aplikovali Britové taktiku spálené země a demolovali ropná pole u Yenangyaungu – místo kořisti tak na Japonce čekalo jen hořící peklo. Ustupující armádu však doprovázel neuvěřitelný chaos, tisíce raněných a obrovské utrpení. Následoval nejdelší ústup v historii britské armády: během pěti měsíců byli Britové vytlačeni z Rangúnu přes údolí řek až k hranicím Indie.

Zároveň s nimi ustupovaly i čínské jednotky, které se snažily ubránit životně drahocennou Barmskou cestu – hlavní tepnu pro zásobování Číny, jež válčila s Japonskem už od roku 1931.

Japonští vojáci získali pověst téměř neporazitelných „nadlidí“, kterým ke skvělým výkonům stačí hrstka rýže a kteří nepoznají strach ze smrti. S válečnými zajatci i místním obyvatelstvem zacházeli s extrémní krutostí – vzdání se považovali za největší hanbu. Tisíce spojeneckých zajatců byly následně zotročeny při stavbě obávané Thajsko-barmské železnice („Železnice smrti“), kde v nelidských podmínkách zahynulo přes 16 000 zajatců a desítky tisíc azijských dělníků.

Chinditové a generál Slim 1943

První pokusy Britů o protiútok v Arakanu koncem roku 1942 skončily opět porážkou. Zlom v myšlení přinesl až únor 1943 a první výprava Chinditů – speciálních jednotek pod vedením brigádního generála Orde Wingatea. Chinditové operovali hluboko v týlu nepřítele. Ze 3 000 mužů se po ujetí 1 600 kilometrů neschůdnou džunglí vrátily necelé dva tisíce. Ztráty byly obrovské, ale operace dokázala zásadní věc: britský voják se dokáže naučit v džungli žít i bojovat a Japonec není neporazitelný.

Konečný obrat v morálce přinesly změny ve velení. Koncem roku 1943 převzal velení Allied Land Forces generál William „Bill“ Slim (14. armáda). Slim detailně rozuměl Barmě i mentalitě nepřítele, ale především mu záleželo na vlastních mužích. Zavedl nekompromisní zdravotní opatření proti malárii (masové využití DDT a mepakrinu) a přesvědčil vojsko, že obklíčení v džungli neznamená konec.

Když v prosinci 1943 vypukla druhá ofenzíva v Arakanu (bitva o Admin Box), Japonci uplatnili svou tradiční obchvatnou taktiku. Místo ústupu se však britsko-indické jednotky zakopaly na místě a vytvořily pevné obranné ježky. Zásobování bylo plně zajištěno ze vzduchu. Japonský nápor se poprvé v historii zhroutil a mýtus o nepřemožitelnosti japonského vojáka byl definitivně vyvrácen.

Krvavé vyvrcholení: Kohima a Imphál 1944

V březnu 1944 zahájili Chinditové velkolepou operaci Čtvrtek. Letectvo vysadilo v hloubi barmské džungle přes 10 000 mužů a tisíc mezků. Chinditové vybudovali opevněné základny a přerušili japonské komunikace, čímž výrazně pomohli americko-čínskému postupu pod vedením generála Josepha Stilwella směrem na klíčové letiště Myitkyina.

Ve stejné době však Japonci vrhli své hlavní síly do zoufalé masivní ofenzívy přes řeku Chindwin přímo do Indie s cílem dobytí Imphálu a Kohimy.

Bitva o Kohimu se zapsala do dějin jako „Stalingrad Východu“. Málopočetná posádka (původně pouhých 1 500 mužů proti 15 000 Japonců) se bránila na těsném prostoru kolem rezidence zastupitele a na tenisovém kurtu, kde se bojovalo doslova z očí do očí a ručními granáty. Zásobování shazovaly záchranné letouny pod hustou palbou.

Po sedmi týdnech nelítostných bojů zblízka byla Kohima v květnu 1944 vyproštěna. Následovala stejně krvavá porážka Japonců u Imphálu. V červenci 1944 museli Japonci odvolat celou ofenzívu. Zanechali za sebou přes 50 000 mrtvých a vyhladovělých vojáků. Cesta k úplnému osvobození Barmy byla otevřena.

15. díl: Domácí fronta – Svět ve válce 1940–1944

Válka neznamenala jen tankové bitvy a střety na frontách. Pro obyvatele Velké Británie představovala roky neustálého strachu z náletů, přídělového systému, tvrdé práce a totální mobilizace celé společnosti.

Pod krupobitím bomb (The Blitz)

V listopadu 1940 přenesla německá Luftwaffe své noční nálety z Londýna na průmyslová města. Prvním symbolem zkázy se stalo Coventry, jehož historické centrum i katedrála lehly popelářským plamenům. Následovala další města: Birmingham, Manchester, Liverpool a především Plymouth, který byl v roce 1941 zasažen sedmi masivními nálety. Desítky tisíc lidí prchaly na noc do okolních kopců a přicházely o své domovy.

Britská vláda zpočátku rozsah škod a morální otřes tajila, ale návštěvy premiéra Winstona Churchilla přímo v rozbombardovaných ulicích dodávaly obyvatelstvu obrovskou naději a odhodlání. Britové navíc čelili hrozbě zablokování zásobovacích tras v Atlantiku, kde německé ponorky potápěly jednu obchodní loď za druhou.

Ve městech a na vesnicích cvičila Domobrana (Home Guard) a po celé zemi vládla obava z páté kolony a nepřátelských špionů.

Létní hysterie roku 1940 vedla k nekompromisnímu heslu „Internujte je všechny!“. Tisíce německých a rakouských exulantů, židovských uprchlíků i levicových intelektuálů skončily bez soudu v internačních táborech na ostrově Man. Přestože šlo o drsné opatření, mnozí z nich paradoxně přiznávali, že se za ostnatým drátem cítili bezpečněji před případnou německou invazí. Během roku 1941 byla většina z nich po prověření propuštěna.

Státní moc zasáhla i do svobody tisku. Na základě Nařízení 2D byly zakázány komunistické noviny Daily Worker, protože britská komunistická strana (v souladu s tehdejším paktem Hitler-Stalin) odmítala podporovat „imperialistickou válku“. Vše se rázem změnilo v červnu 1941 po napadení SSSR Německem. Churchill bez zaváhání nabídl Stalinovi spojenectví a britsčtí komunisté se ze dne na den stali nejhlasitějšími zastánci válečné výroby a otevření druhé fronty.

Totální mobilizace a průmyslový zázrak

Británie zavedla nejpřísnější válečnou ekonomiku na světě. Poprvé v historii byly povinně mobilizovány i ženy – mohly si vybrat mezi službou v pomocných armádních sborech (ATS, WAAF, WRNS), prací v zemědělství (Land Army) nebo vyčerpávajícími směnami v muničních továrnách. Výroba letadel a tanků se během několika let více než zdvojnásobila a britská ekonomika ve válečné efektivitě překonala i samotné Německo.

Život běžných občanů se proměnil v nekonečnou řadu ústrků. Přídělový systém diktoval spotřebu potravin, oděvů i paliv. Každý volný kousek půdy – včetně parků a předzahrádek – byl rozorán pro pěstování zeleniny v rámci kampaně „Dig for Victory“. Vedle toho však rozkvétal i černý trh.

Obrovské vyčerpání vedlo k sociálním tenzím. Nejhůře na tom byli horníci. Starší pracovníci pracovali na hranici sil a nepokoje vyústily ve stávky. Vláda pokus o represe vzdala a zavedla povinné odvody mladých mužů přímo do dolů – takzvaní „Beveridgeovi chlapci“ (Bevin Boys) však chybějící zkušenosti nahrazovali jen těžko a uhelná krize trvala dál.

Naděje v sociální stát a příchod V-1

Uprostřed temných válečných dnů se Britové začali ptát, jaký svět je čeká po vítězství. V roce 1942 vyšla zpráva ekonomika Williama Beveridge (Beveridgeova zpráva), která navrhovala vybudování moderního sociálního státu – univerzální zdravotní péči, pojištění v nezaměstnanosti a důchody pro všechny občan do jednoho. Zpráva vyvolala obrovské nadšení veřejnosti, ačkoliv Churchillova vláda její realizaci z opatrnosti odsouvala až na poválečné období.

V roce 1944 byla Británie narvaná k prasknutí spojeneckými vojsky z celého světa – od Poláků a Kanaďanů až po miliony Američanů. Všichni čekali na den D.

Když 6. června 1944 dlouho očekávaná invaze do Normandii konečně začala, Britové si na krátký čas oddechli. Mír však ještě nepřišel. Německo vyslalo na Londýn a jihovýchod Anglie novou tajnou zbraň – bezpilotní létající bomby V-1 a následně raketové střely V-2. Válka tak ukázala svou novou, technickou a bezcitnou tvář až do posledních měsíců.

16. díl: Uvnitř Třetí říše – Svět ve válce 1940–1944

Léto roku 1940 přineslo Německu triumf. Blesková válka ovládla Francii i většinu Evropy. Většina Němců věřila, že válka skončila a milovaný Vůdce zajistil neotřesitelné vítězství. Málokdo tušil, že to byl jen počátek cesty do naprostého zničení.

Opojení z vítězství a nacistická společnost

V letech 1940–1941 žila německá společnost v iluzi blahobytu. Na rozdíl od Británie nebyla německá ekonomika zpočátku plně převedena na totální válečnou výrobu – Hitler se bál nespokojenosti obyvatelstva a udržoval vysoký standard civilního života. Nacistický režim mohutně podporoval zábavu, rádia vysílala populární hudbu a kina byla plná propagandistických i veseloherních filmů.

Středobodem nacistické ideologie se stala árijská rodina. Matky byly uctívány jako „rodičky vojáků“ a oceňovány Čestným křížem německé matky. Zároveň však režim nekompromisně budoval svou rasovou utopii. Ve školách se učila rasová nauka a v tajnosti běžel Program Eutanazie (T4) – systematické vyvražďování mentálně a tělesně postižených lidí v plynových komorách. Když proti těmto vraždám v roce 1941 veřejně vystoupil münsterský biskup Clemens August Graf von Galen, Hitler program oficiálně zastavil, vraždění však skrytě pokračovalo dál.

Obrat na východě a Totální válka 1941–1943

V červnu 1941 se vše změnilo. Napadením Sovětského svazu (operace Barbarossa) vstoupila Třetí říše do vyhlazovací války obřích rozměrů. Po prvních měsících snadného postupu se německá mašinérie v prosinci 1941 definitivně zastavila v mrazech před Moskvou.

Drsná realita dorazila do Německa v zimě 1942/1943 u Stalingradu. Drtivá porážka a kapitulace 6. armády generála Paula (přes 90 000 zajatých vojáků) znamenala pro německou veřejnost obrovský šok. Režim už nemohl katastrofu skrývat.

V únoru 1943 vyhlásil ministr propagandy Joseph Goebbels ve známém projevu ve Sportovním paláci Totální válku. Německo přešlo na nucenou práci: do továren musely nastoupit ženy i mladiství. Miliony německých mužů odcházely na frontu a jejich místa v průmyslu a zemědělství nahrazovalo více než 7 milionů zahraničních nuceně nasazených dělníků a válečných zajatců z okupovaných území (tzv. Ostarbeiter), se kterými bylo zacházeno jako s otroky.

Zároveň započala systematická realizace „konečného řešení židovské otázky“ – masové deportace Židů z celého Německa a okupované Evropy do vyhlazovacích táborů smrti (Osvětim, Treblinka) pod správou Himmlerových jednotek SS.

Odpor, spiknutí a pád do temnoty 1943–1944

Od roku 1943 dopadala válka na německá města v plné síle z nebe. Denní nálety Američanů a noční útoky britské RAF proměňovaly německé metropole v ruiny. Při ničivých požárních bouřích v Hamburku (červenec 1943) zahynulo přes 40 000 lidí. Hitler se postupně stáhl do izolace ve svém hlavním stanu Vlčí doupě ve Východním Prusku a odmítal navštěvovat rozbombardovaná města.

Jakýkoliv náznak odporu nacistický teror tvrdě trestal. Mladí studenti z odbojové skupiny Bílá růže v Mnichově (sourozenci Hans a Sophie Schollovi) byli po rozšiřování protiválečných letáků v únoru 1943 popraveni.

Poslední pokus o záchranu Německa před úplnou zkázou představovalo spiknutí z 20. července 1944. Skupina důstojníků a vlastenců vedená hrabětem Clausem von Stauffenbergem spáchala ve Vlčím doupeti na Hitlera atentát. Hitler však výbuch bomby s lehkým zraněním přežil. Pokus o vojenský převrat v Berlíně se během několika hodin zhroutil, když major Otto Ernst Remer zjistil, že Vůdce žije, a zatkl spiklence.

Následovala krvavá vlna odvet. Stauffenberg a jeho nejbližší byli zastřeleni ještě téže noci. Další stovky spiklenců i jejich rodinných příslušníků byly pozatýkány a stanuly před Lidovým soudním dvorem fanatického soudce Rolanda Freislera, který je posílal na smrt.

Hitler po atentátu zcela ztratil důvěru k armádnímu velení a obklopil se jen hrstkou nejvěrnějších (Goebbels, Bormann, Himmler). Na podzim roku 1944 byl zřízen Volkssturm – domobrana tvořená starci a čtrnáctiletými chlapci z Hitlerjugend, kteří byli s panzerfausty v rukách posíláni proti postupující Rudé armádě a spojeneckým tankům. Německo spělo ke své definitivní záhubě.

17. díl: Ráno v Normandii – Svět ve válce 1944

„Dobrou noc, spěte, abyste nastřádali síly na zítřejší ráno, protože ono přijde. Laskavě zazáří na všechny statečné a laskavé, kteří trpěli pro naši dobrou věc. Sláva Francii.“

– Winston Churchill k poraženému francouzskému národu

Po čtyřech letech ujařmení nastal dlouho očekávaný okamžik. Otevření druhé fronty na západě a masivní invaze na evropský kontinent byly na dosah ruky.

Od tragédie v Dieppe po Operaci Overlord

Tragická zkušenost z francouzského přístavu Dieppe v srpnu 1942, kde neúspěšný pokus o vylodění zaplatila životem či zajetím téměř polovina ze 7 000 spojeneckých vojáků, přinesla jasné poučení: silně opevněné přístavy nelze dobývat přímým útokem z moře.

V srpnu 1943 schválili Winston Churchill a Franklin D. Roosevelt na konferenci v Quebecu rámcový plán invaze. Za místo vylodění byla vybrána Normandie – nabízela delší písečné pláže, slabší opevnění než Pas-de-Calais a dosah spojeneckého letectva ze základánek v jižní Anglii.

Velká Británie se proměnila v obří vojenský tábor. Ze Spojených států proudily přes Atlantik stovky lodí a počet amerických vojáků v Británii dosáhl 1,5 milionu. Vrchním velitelem operace Overlord byl jmenován americký generál Dwight D. Eisenhower, jehož zástupcem pro pozemní síly se stal slavný britský vojevůdce Bernard Montgomery.

Příprava si vyžádala nemyslitelné množství materiálu: 13 000 letadel, 4 000 vyloďovacích plavidel, tisíce tanků a miliony tun munice. Inženýři vyvinuli revoluční technologie: podmořské naftové potrubí PLUTO a dva gigantické montované umělé přístavy Mulberry, které měly být přetaženy přes kanál La Manche.

Na druhé straně kanálu se němečtí polní maršálové Gerd von Rundstedt a Erwin Rommel přeli o strategii. Zatímco Rundstedt chtěl držet tankové zálohy ve vnitrozemí a udeřit až po vylodění, Rommel trval na tom, že nepřítele je nutné zničit přímo na plážích. Měsíce před invazí proto horečně posiloval Atlantský val miliony min a překážek.

Díky rozsáhlé klamné operaci Fortitude se však Spojencům dařilo Němce udržovat v přesvědčení, že hlavní útok přijde na Pas-de-Calais nebo v Norsku.

Den D: 6. červen 1944

Když se začátkem června 1944 nad kanálem La Manche přehnala bouře, musel Eisenhower start operace odložit. Dne 5. června se počasí na krátko umoudřilo a vrchní velitel dal historický pokyn: „Jde se!“

V noci na 6. června přistály v týlu nepřítele tisíce amerických a britských výsadkářů, aby zajistily klíčové mosty a křižovatky. K francouzským břehům současně zamířila největší invazní flotila v dějinách – 6 500 plavidel všeho druhu podpořených dělostřelectvem a letectvem.

V 5:30 ráno začalo ostřelování německých pozic a po 6:30 vystoupili na francouzskou půdu první vojáci na pěti plážích:

• Utah a Omaha (Američané)
• Gold a Sword (Britové)
• Juno (Kanaďané)

Zatímco na pláži Utah postoupili Američané s minimálními ztrátami rychle do vnitrozemí, na pláži Omaha nastala krvavá jatka. Zdejší strmé útesy bránila zkušená německá 352. pěší divize. První vlny útočníků byly koseny kulomety a dělostřelectvem přímo v příboji. S obrovským sebezapřením a za cenu těžkých ztrát se Američanům do večera podařilo zachytit na úzkém pruhu pobřeží.

Do půlnoci 6. června 1944 stanulo na francouzské půdě přes 130 000 spojeneckých vojáků. Cena za první den činila na 10 000 padlých, raněných a nezvěstných.

Bitva o Normandii a kotel u Falaise

První týdny v Normandii znamenaly neuvěřitelně tvrdé boje v takzvaném bocage – terénu hustých živých plotů, úzkých cest a starých kamenných zdí, které dokonale vyhovovaly německé obraně.

Ničivá čtyřdenní vichřice v polovině června navíc těžce poškodila umělé přístavy Mulberry a ochromila zásobování. Přesto Spojenci drželi iniciativu. Dne 12. června spojili všechna pět předmostí do souvislé frontové linie.

Britské a kanadské jednotky pod vedením Montgomeryho vázaly v těžkých bojích u Caen většinu německých tankových divizí. Město bylo 18. července po masivním náletu více než 2 000 těžkých bombardérů proměněno v trosky a konečně dobyto.

Dne 25. července 1944 zahájila americká 1. armáda pod velením generála Omara Bradleyho operaci Cobra a prorazila německou linii u Avranches. Do průlomu se vrhla 3. armáda generála George Pattona a zahájila bleskový postup do vnitrozemí.

Německá armáda dostala od Hitlera nesmyslný rozkaz k protiútoku, čímž se sama chytila do pasti. V polovině srpna se v kotli u Falaise ocitlo v obklíčení přes 100 000 německých vojáků. Spojenecké letectvo a dělostřelectvo proměnily ústupové cesty v nepředstavitelné pohřebiště. Dne 21. srpna se past definitivně uzavřela: 10 000 Němců padlo a 50 000 skončilo v zajetí. Bitva o Normandii byla vyhrána.

Dne 25. srpna 1944 vstoupily spojenecké jednotky spolu s francouzskými odbojáři do Paříže. Po čtyřech letech temna svítilo nad francouzskou metropolí opět svobodné ráno.

18. díl: Okupace Holandska – Svět ve válce 1940–1945

„Přijde vůbec někdy ono očekávané osvobození, které se jeví jako příliš báječné, snad jako pohádka? Dočkáme se vítězství ještě letos? Nevím, avšak naděje v nás ožila. Nyní musíme, více než kdy jindy, zatnout zuby a nerozplakat se.“

– Z Deníku Anny Frankové, 6. června 1944

Holandsko žilo pod nacistickou nadvládou více než čtyři dlouhé roky. Byla to doba zpočátku nenápadného útlaku, která se postupně proměnila v naprostou tyranií, teror a masové vyvražďování.

Blesková invaze a iluze smíru 1940

Dne 10. května 1940 napadlo nacistické Německo bez vyhlášení války neutrální Nizozemsko. Zastaralá holandská armáda nedokázala čelit německé převaze a výsadkářům v týlu. Dne 14. května podrobila Luftwaffe bezohlednému zničujícímu bombardování centrum Rotterdamu. Aby zabránila stejné zkáze dalších měst, holandská armáda téhož dne kapitulovala.

Královna Vilemína s vládou odletěla do exilu v Londýně. Zemí otřásla vlna zmatku a beznaděje – více než 300 obyvatel, převážně Židů, spáchalo v prvních dnech sebevraždu.

Do čela civilní správy byl jmenován říšský komisař Arthur Seyss-Inquart, rakouský nacista odpovědný přímo Hitlerovi. Seyss-Inquart zpočátku vystupoval přívětivě. Sliboval zachování holandských zákonů, likvidaci nezaměstnanosti a zdůrazňoval příbuznost obou „germánských národů“. Jako gesta dobré vůle nechal propustit holandské válečné zajatce.

Nizozemská fašistická strana (NSB) pod vedením Antona Musserta jásala a její členská základna vzrostla na 80 000 členů. Pro drtivou většinu obyvatel však zůstávali kolaboranti opovrhovanými zrádci.

První odpor a začátek holokaustu 1941–1942

Iluze o „mírné okupaci“ se rychle rozpadla. Odpor veřejnosti vzplanul už v červnu 1940 při oslavě narozenin prince Bernharda, kdy tisíce lidí vyšly do ulic s bílými karafiáty. Režim reagoval zaváděním přísné registrace, povinných osobních průkazů a postupnou izolací židovského obyvatelstva.

Když byli Židé v roce 1941 vyloučeni z veřejného života a nacistické bojůvky začaly napadat židovské čtvrti, narazily na odpor. Po potyčce, při níž zahynul německý policista, zatklo Gestapo 400 mladých židovských mužů a deportovalo je do koncentračního tábora Mauthausen.

Reakce obyvatel byla nevídaná. Dne 25. února 1941 vypukla v Amsterdamu a okolí Únorová stávka – unikátní masový protest nežidovského obyvatelstva na obranu svých židovských spoluobčanů. Němci stávku krvavě potlačili, vyhlásili výjimečné stav a represe se dramaticky vyostřily.

Od května 1942 museli všichni Židé nosit žlutou hvězdu. Následovaly masové deportace přes tranzitní tábor Westerbork na východ – oficiálně na „práci“, ve skutečnosti přímo do vyhlazovacích táborů Osvětim a Sobibor.

Z celkového počtu 140 000 holandských Židů bylo zavražděno 107 000 lidí – nejvyšší procentuální ztráta židovské komunity v celé západní Evropě. Mezi oběťmi byla i mladá Anna Franková, jejíž rodina byla po dvou letech skrývání v Amsterdamu prozrazena v srpnu 1944.

Odboj, totální drancování a Hladová zima 1943–1945

Jak válka pokračovala, Okupační správa stále více drancovala holandskou ekonomiku. Přes 300 000 Holanďanů bylo odvedeno na nucené práce do Německa. Desítky tisíc mužů se začaly skrývat (onderduikers).

Holandský odboj vytvořil propracovaný systém – kradl přídělové lístky, vyráběl falešné doklady, vydával ilegální tisk a ukrýval pronásledované Židy i uprchlé spojenecké letce.

Když v září 1944 Spojenci po operaci Market Garden osvobodili jižní část země, exilová vláda vyzvala holandské železničáře ke stávce, aby zabránila německým přesunům. Železničáři výzvu uposlechli a do práce nešly desítky tisíc lidí.

Německá odveta byla drsná a bezcitná. Seyss-Inquart zablokoval veškeré dodávky potravin a uhlí do lidnatých měst na západě země (Amsterdam, Rotterdam, Haag).

Nastala katastrofální Hladová zima (Hongerwinter) 1944/1945. Lidé mrzli v nevytápěných bytech, rozebírali opuštěné domy na dřevo a jedli tulipánové cibulky. Během několika měsíců zemřelo hladem a vyčerpáním více než 18 000 Holanďanů.

Teprve začátkem května 1945, jen několik dní před definitivní kapitulací Třetí říše, shodily spojenecké letouny nad starvingujícím Holandskem v rámci operace Manna tuny potravinových zásob. Dne 5. května 1945 okupace Nizozemska konečně skončila.

19. díl: Kleště – Svět ve válce 1944–1945

„I když svět nedobudeme, zatáhneme ho do zkázy s sebou.“

– Adolf Hitler v předtuše neodvratného konce Třetí říše

Dne 25. srpna 1944 byla osvobozena Paříž a do města se vracel generál Charles de Gaulle. Téhož dne přešlo na stranu Spojenců Rumunsko, čímž Hitler ztratil svá jediná přírodní naleziště ropy v Ploješti. V zápětí vystoupilo z fašistické koalice Bulharsko a Finsko začalo s Moskvou jednat o příměří. Nacistická říše se ocitla v ocelových kleštích.

Naděje na západě a tragédie u Arnhemu

Dne 15. srpna 1944 zahájily americké a francouzské jednotky operaci Dragoon – masivní vylodění v jižní Francii mezi Toulonem a Cannes. Spojenci postupovali rychle na sever, aby se spojili s divizemi z Normandie. Francouzští kolaboranti propadali zoufalství a ženy, které si začaly s okupanty, byly veřejně poníženy: ostříhali je dohola a na čela jim namalovali hákové kříže.

Mezi vojáky na západní frontě vládla optimistická nálada. Hovořilo se o tom, že válka skončí do Vánoc. Postup Spojenců se však brzy zadrhl na zásobování. Přístavy na pobřeží byly Hitlerem prohlášeny za „pevnosti“ a jejich posádky dostaly rozkaz bojovat do posledního náboje.

Polní maršál Bernard Montgomery proto prosadil odvážný plán – operaci Market Garden (září 1944). Cílem bylo pomocí masivního výsadku obsadit mosty přes řeky Maas, Waal a Nederrijn v Holandsku, obklíčit německé průmyslové Porúří a ukončit válku ještě před koncem roku. Krvavý neúspěch u Arnhemu však spojenecké naděje zmařil. Západní fronta se zastavila.

Krvavá zrada u Varšavy a triumf Rudé armády

Zatímco na západě iniciativa opadla, na východní frontě postupovala Rudá armáda neúprosně vpřed. Během operace Bagration byla zničena německá Skupina armád Střed a u Minsku obklíčeno na 100 000 Němců. Sověti osvobodili Bělorusko, Pobaltí i Ukrajinu a pronikli k polským hranicím.

Dne 29. července 1944 vyzval moskevský rozhlas obyvatele Varšavy k povstání proti ustupujícím Němcům. Dne 1. srpna 1944 polská Zemská armáda (Armia Krajowa) ve Varšavě skutečně povstala. Cílem nekomunistického odboje bylo osvobodit hlavní město vlastními silami a ustavit legitimní polskou vládu z Londýna ještě před příchodem Sovětů.

Jakmile však povstání vypuklo, sovětská ofenzíva se na předměstí Varšavy náhle zastavila. Josef Stalin vědomě nechal polský vlastenecký odboj zlikvidovat německými rukama. Rusové odmítli britským a americkým letadlům se zásobami i možnost přistávat a doplňovat palivo na sovětských letištích.

Jednotky SS potlačily Varšavské povstání s nepředstavitelnou krutostí. Němci nasadili i těžká střelmistrovská děla ráže 600 mm. Po deseti týdnech marného boje, kdy zahynulo přes 200 000 Poláků, museli povstalci 2. října kapitulovat. Zbylé obyvatelstvo bylo vyhnáno a Hitler přikázal Varšavu doslova srovnat se zemí.

Poslední Hitlerův vabank: Bitva v Ardenách

Přes neustálé strádání a spojenecké kobercové nálety zůstávala morálka německého obyvatelstva na podzim roku 1944 překvapivě vysoká. Hitler vyhlásil vznik domobrany (Volkssturm), do níž povolal chlapce od 16 let i starce. Podařilo se mu shromáždit 700 000 nových odvedenců.

Všechen zbývající materiál a tankové zálohy tajně soustředil k poslednímu velkému protiútoku na západě. Chtěl zopakovat triumf z roku 1940 – prorazit přes horský masiv Arden, dobýt klíčový přístav Antverpy, odříznout britské a americké armády a donutit Západ k separátnímu míru.

Dne 16. prosince 1944 začala bitva v Ardenách. Překvapení Spojenců bylo dokonalé. V den útoku řešilo velitelství zprávu o zmizení populárního kapelníka Glenna Millera, Montgomery hrál golf a generál Eisenhower slavil svatbu svého řidiče. Na nezkušené americké jednotky se vrhla půlmilionová německá armáda. V prvních dnech padlo do zajetí přes 7 000 Američanů.

Německému špici však brzy došly pohonné hmoty. Když se po Vánocích vyjasnilo počasí, spojenecké letectvo německé kolony doslova rozstřílelo. Zoufale riskantní operace Hitlera stála poslední zálohy, které mu pak katastrofálně chyběly na východní frontě.

Pád Třetí říše na dosah

Dne 12. ledna 1945 zahájila Rudá armáda pod vedením maršála Žukova a Koněva mohutnou viselsko-odranskou operaci. Sovětské tanky pronikly na území samotného Německa a zastavily se až na řece Odře, pouhých 60 až 70 kilometrů od Berlína. Z Východního Pruska a Slezska proudily na západ miliony německých uprchlíků v děsivých podmínkách kruté zimy.

Na západě se spojenecké armády do poloviny března 1945 dostaly k řece Rýnu. Po vyčištění levého břehu a nečekaném obsazení nepoškozeného Ludendorffova mostu u Remagenu překročili Američané a Britové poslední velkou překážku na cestě do srdce Třetí říše. Kleště se definitivně sevřely.

Svět ve válce 1941–1945: Závěrečná trilogie

„To, co jsme prožili, bude jen těžko pochopitelné pro naše současníky, natož pro generace, které tuto osobní zkušenost nemají.“

20. díl: Genocida 1941–1945

V roce 1929 se v mnichovské kanceláři NSDAP dostal k moci nenápadný, ale horlivý úředník – Heinrich Himmler. Hitler ho jmenoval velitelem své osobní ochranky SS, která tehdy čítala pouhých 200 mužů. Himmlerův sen o elitní rasové gardě vycházel z bájné minulosti a z příkladu přísně disciplinovaného jezuitského řádu. Když se nacisté v roce 1933 chopili moci, stal se tento sen realitou.

„Přežije nejsilnější a slabý podlehne,“ znělo Himmlerovo heslo. Prvním modelovým koncentračním táborem se stalo Dachau s cynickým nápisem nad branou: Arbeit macht frei („Práce osvobozuje“). Zde se SS cvičili v systematické brutalitě. Vězni ztratili jména, stali se z nich pouze čísla.

Od diskriminace k průmyslovému vraždění

V září 1935 vyhlásil Hermann Göring Norimberské rasové zákony. Smíšená manželství byla zakázána, Židé byli zbaveni občanských práv a v propagandě vykreslováni jako „podřadná rasa“. Německé děti se ve školách učily opovrhovat židovskou kulturou a uctívat sílu. Vše vyvrcholilo v listopadu 1938 Křišťálovou nocí – hořely synagogy, tisíce Židů putovaly do táborů a ti zbývající se marně snažili ze země uprchnout.

Po napadení Polska v září 1939 proměnili nacisté zemi v laboratoř rasového inženýrství. Poláci byli odsunuti na podřadné práce, zatímco Židé byli nuceni nosit Žlutou hvězdu a stlačováni do uzavřených ghet. Ve Varšavě i dalších městech panoval hladomor a teror.

Zlom přišel s napadením Sovětského svazu v červnu 1941. Nastala totální vyhladzovací válka. Za frontou postupovaly popravčí čety SS (Einsatzgruppen), které masově střílely miliony lidí. Kuličky a hromadné hroby však byly pro nacistickou mašinérii příliš pomalé a pro vykonavatele „psychicky náročné“.

V lednu 1942 dojednal Reinhard Heydrich na konferenci ve Wannsee podrobný plán na „konečné řešení židovské otázky“ pro více než 11 milionů evropských Židů. Organizací deportací byl pověřen Adolf Eichmann.

Továrny na smrt

Po celé okupované Evropě vyrůstala síť vyhlazovacích táborů, napojená na železniční uzel: Osvětim-Březinka (Auschwitz-Birkenau), Treblinka, Majdanek či Sobibor. Obětem se do poslední chvíle tvrdilo, že jedou za prací či na přesídlení.

Po příjezdu na rampu probíhala okamžitá selekce: práceschopní byli využiti k otrocké práci v továrnách, zatímco starci, nemocní, ženy a děti směřovali přímo do plynových komor maskovaných jako sprchy. K masovému vraždění sloužil plyn Zyklon B. Popel z těl byl sypán do řek, vlasy, zlaté zuby a osobní věci obětí byly pečlivě recyklovány pro potřeby Říše.

Přesto se oběti stavěly na odpor. V dubnu 1943 vypuklo povstání ve varšavském ghettu. Zoufale ozbrojení Židé vzdorovali nacistické přesile celých 33 dní. Nacisté reagovali brutálním vypálením celého ghetta.

Ani tváří v tvář jisté porážce v letech 1944–1945 nacisté vraždění nezpomalili. Když Rudá armáda v červenci 1944 osvobodila Majdanek a v lednu 1945 Březinku, našla jen hrstku přeživších a tisíce nepochovaných těl. Zbytek vězňů nacisté nahnali na děsivé „pochody smrti“ do vnitrozemí Německa. Během holokaustu bylo zavražděno přes 6 milionů Židů a miliony dalších nevinných obětí.

21. díl: Nemesis únor–květen 1945

Na počátku roku 1945 se válka přenesla přímo na území Německa. Symbolickým mementem spálené země se staly Drážďany. V únoru 1945 proměnily spojenecké kobercové nálety toto historické město v ohnivé peklo, v němž zahynulo na 25 000 lidí.

Zatímco z východu postupovala Rudá armáda a vyvolávala mezi německým obyvatelstvem nepopsatelnou paniku, nacistická propaganda do posledních dnů burcovala k fanatickému odporu. Do zbraně byli v jednotkách Volkssturmu posíláni mladí chlapci i starci.

Překročení Rýna a odhalení hrůz

Na západní frontě překročili Spojenci v březnu 1945 Rýn. V Porúří obklíčili a zajali přes 300 000 německých vojáků. Při postupu německým vnitrozemím naráželi amerčtí a britští vojáci na nacistické koncentrační tábory – Buchenwald, Dachau, Bergen-Belsen. Svět poprvé spatřil plný rozsah nacistických zločinů. Němečtí civilisté z okolních měst byli spojeneckými veliteli donuceni projít tábory a těla obětí vlastníma rukama pohřbít.

Bitva o Berlín a konec Hitlera

Dne 16. dubna 1945 zahájil maršál Žukov závěrečnou bitvu o Berlín. Za masivní dělostřelecké podpory se sovětská vojska probojovávala ulici po ulici k centru města. Za neúprosnou obranu zaplatila Rudá armáda životy více než 100 000 vojáků.

Adolf Hitler, zalezlý v podzemním bunkru pod Říšským kancléřstvím, do posledních chvil vydával rozkazy neexistujícím armádám. Dne 30. dubna 1945 spáchal sebevraždu. O týden později, 8. května 1945, Německo bezpodmínečně kapitulovalo. Válka v Evropě skončila.

22. díl: Japonsko 1941–1945

Zatímco Evropa slavila Dne vítězství (8. května 1945), v Tichomoří pokračoval krvavý zápas s Japonským císařstvím.

Před poladěným útokem na Pearl Harbor (7. prosince 1941) vládla v Japonsku vojenská chunta pod vedením generála Hideki Tódžóa. Japonská společnost byla od dětství vychovávána k fanatické oddanosti císaři Hirohitovi a víře, že zemřít za vlast je nejvyšší poctou. Vzdát se nepíteli bylo považováno za největší hanbu.

Od triumfu k pádu

Po sérii bleskových vítězství (Hongkong, Singapur, Filipíny) utrpělo japonské námořnictvo v červnu 1942 zničující porážku v bitvě u Midway, kde ztratilo čtyři letadlové lodě. Iniciativu převzali Američané.

S postupujícím časem se projevil obrovský průmyslový potenciál USA. Japonsko trpělo kritickým nedostatkem surovin a potravin. Přesto japonské posádky na tichomořských ostrovech (Saipan, Iwodžima, Okinawa) bojovaly do posledního muže a páchaly hromadné sebevraždy. V závěru války nasadilo Japonsko zoufalou zbraň – sebezničující letky kamikadze.

Atomový úsvit

Léto 1945 přineslo definitivní rozuzlení. Dne 6. srpna 1945 shodil americký bombardér Enola Gay atomovou bombu na Hirošimu. V jediném okamžiku zahynulo 70 000 lidí a město bylo srovnáno se zemí. O tři dny později, 9. srpna, vstoupil do války proti Japonsku Sovětský svaz a druhá atomová puma zasáhla Nagasaki.

Císař Hirohito se rozhodl ukončit utrpení svého lidu a v rozhlasovém prodeji oznámil kapitulaci. Dne 2. září 1945 byla na palubě americké bitevní lodi USS Missouri v Tokijském zálivu podepsána oficiální kapitulační listina. Druhá světová válka definitivně skončila.

23. díl: Zúčtování 1945 a dále

Válka skončila, ale Evropa i Asie ležely v troskách. Města byla zničena, miliony lidí byly bez domova a napříč kontinentem se pohybovaly obrovské masy uprchlíků, vyhnanců a nuceně nasazených.

Nové rozdělení světa

Válku nevyhrála žádná evropská mocnost. Novými světovými supervelmocemi se staly Spojené státy americké a Sovětský svaz. V dubnu 1945 byla v San Franciscu založena Organizace spojených národů (OSN), která měla zabránit dalším světovým konfliktům.

Na Postupimské konferenci (červenec–srpen 1945) se zástupci Velké trojky (USA, Velká Británie, SSSR) dohodli na rozdělení Německa do čtyř okupačních zón. Velmi rychle se však začaly projevovat hluboké ideologické rozpory mezi Východem a Západem.

Norimberský proces

Před mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku se postavili přeživší nacističtí pohlaváři (Göring, Hess, Speer, Dönitz). Byli obžalováni ze zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Norimberský proces položil základy moderního mezinárodního práva a jasně stanovil osobní odpovědnost státníků za rozpoutání agresivní války.

Konec kolonialismu a začátek Studené války

Válka navždy rozbila evropské koloniální impérium. Národy v Asii a Africe (Indie, Barma, Indonésie) požadovaly nezávislost, kterou si postupně vybojovaly.

Prostřednictvím nepředstavitelného utrpení a desítek milionů zmařených lidských životů se svět dočkal míru. Spojenectví z nouze mezi demokratickým Západem a komunistickým Východem se však rozpadlo ještě dříve, než stačily uschnout slzy za padlé. Svět vstoupil do nové éry – do dlouhé a temné Studené války.

Autor: Milena Doušková