Poznámka Marka Ebena, zabalená do čehosi smrdutého, mě nepřekvapila ani nenaštvala. Nečekám od většiny komediantů (za výjimky děkuji) nic hezkého. Jeho rýpnutí zaútočilo na ministra kultury Oty Klempíře. To je hrůza, že, pane Ebene, muset pozvat ministra kultury? Jeho resort vám přitom poslal na tu vaši zábavu 50 milionů korun. A ty vám vážně nesmrdí?

Víte vůbec, že jsou to peníze z daní poloviny lidí, kteří nechtějí, aby se vám vůbec něco dávalo? Kteří vámi pohrdají, a než by šli do divadla nebo do kina koukat na ty vaše prodejné ksichty, raději sedí na zahradě a poslouchají cvrkot ptáků a kvákání žab? To má totiž skutečnou přidanou hodnotu. Příroda nastoluje klid a mír v lidské duši, kdežto ta vaše sebranka nás uráží, jak jen může. Je z ní cítit nadřazenost, povýšenost a pořádná dávka arogance.

My nezapomínáme na vaše urážky naší inteligence. Na řeči o tom, že by staří lidé neměli mít volební právo, i na další jedovatá slova padající na naši adresu. Jsou mezi vámi slušní lidé, ale je jich sakra málo. Většina z vás se přisála na státní cecík a sosá. A běda, když se nám to nelíbí! To jsme hned za barbary. A vy jste co? Nadlidé? Houby. Pro mě jste jen pijavice.

Kdybyste byli co k čemu, tak dotace nechcete a složíte se na ten svůj festival sami. Peněz máte dost, takže by jistě nebyl problém pár milionů pustit, že, pane Ebene? Jak to, že vám peníze obyčejných lidí nesmrdí, ale jejich názory jsou pro vás svrab a neštovice?

Stačí, když vidím, co se tam producíruje, a musím se vážně smát. Je to jen laciná napodobenina amerických festivalů. Róby, ze kterých lezou prsa a kde má tělo zahalit jen průsvitný tyl? Co to jako má být? Člověk by měl vidět, co má herec v hlavě a jak umí hrát, a ne jaké nosí kalhotky a jaké má číslo podprsenky. Je to v podstatě bída a já doufám, že to lidé jednou přestanou platit. Nemají k tomu totiž jediný důvod.

Možná by pak panu Ebenovi a jeho kolegům sklaplo, kdyby museli ukázat skutečné umění bez berličky ze státní kasy. Dokud ale budou vědět, že jim erár zaplatí každý večírek a každou luxusní róbu, budou se nám dál smát do obličeje a kázat o morálce z pozice vyvolených. Jenže zapomínají na jedno: divák a daňový poplatník je ten, kdo tu hudbu platí. A bez nás by zbyl jen prázdný červený koberec, po kterém by se proháněl leda tak průvan.

Autor: Milena Doušková