Žijeme v podivné pohádce. Vlastně spíš v hodně špatném absurdním dramatu. Všimli jste si, co se v posledních dnech děje na našich silnicích? Kolony aut směr východ. Ukrajinci hromadně balí kufry a jedou domů. Na dovolenou. Do země, kde se podle zpráv z médií střílí, vybuchují miny a humanitární krize stíhá druhou. Chápete to někdo? Já tedy ne. Pokud se do nějaké země dá odjet chytat bronz a odpočívat od „stresu“, pak tam asi těžko zuří apokalypsa, kvůli které musíme v Česku utahovat opasky.

Ale u nás doma se dál hraje divadlo o bezbřehé solidaritě, kde my hrajeme roli hloupých, co to celé platí, a druhá strana roli hostů, kteří si pletou pohostinnost s doživotní rentou.

Přirozenost podle paní soudkyně

Korunu tomu nedávno nasadila jedna paní soudkyně. Osvobodila Ukrajince, který sprostě vyhrožoval českému policistovi. Proč? Protože to prý patří k jejich „přirozenosti“. Co je to proboha za krávovinu? Host má nechat svoji divokou přirozenost za hranicemi a chovat se podle našich pravidel. S touhle logikou bychom tu brzy mohli vítat lidojedy, aby z nás měli bezva oběd – však co, je to jejich přirozenost. Nebo chirurgy z dovozu s kudlou v ruce, co nás budou kuchat na ulici jako v Německu. Možná by paní soudkyně měla jít příkladem a nastěhovat si pár takových „přirozených“ talentů k sobě do obýváku. My v realitě už máme téhle justiční slepoty plné zuby.

A vrchol všeho? Mladá Ukrajinka, která nám přes sociální sítě suverénně sdělí, že máme být rádi, že tu vůbec jsou, a vzápětí dodá, že nám seberou práci i muže. To už není jen drzost. To je klasická veš v kožichu. Nebo spíš svině a svoloč, abychom věci nazývali pravými jmény.

Humanitární dávky jako výletní taxík

Že nejde o ojedinělé výstřelky, potvrzují i drsná fakta z Vysočiny. Cizinecká policie tam aktuálně stíhá třináct vykutálených občanů Ukrajiny. Udělali si z humanitárních dávek výletní taxík a brigádu na úkor českých daňových poplatníků. Do formulářů napsali fiktivní adresy v ČR, inkasovali peníze, ale fakticky si žili doma na Ukrajině a sem si jezdili jen jako k bankomatu. Škoda? Přes dva a půl milionu korun!

Nejhorší na tom je, že sami obvinění se policii bez mučení přiznali s tím, že „tohle je mezi nimi běžná praxe“. Dokud bude levá ruka státu slepě rozdávat a pravá se dívat jinam, budeme dál za blbce. Solidarita s utrpením přece není licence k drancování našeho rozpočtu. Naši důchodci a matky samoživitelky obracejí každou korunu, zatímco tady se peníze sypou do kapes podvodníků.

Nový Babylon na českých školách?

Aby toho bizáru nebylo málo, přispěchal jistý ekonom Radim Dohnal s geniálním nápadem: zaveďme na českých školách povinnou ukrajinštinu! Prý tu s námi budou žít napořád. Tomu pánovi asi spadlo na hlavu něco hodně těžkého. Copak jsme zapomněli, jak dopadla povinná ruština?

V České republice máme čtrnáct uznaných národnostních menšin. Podle této logiky by se naše děti měly povinně učit slovensky, vietnamsky, polsky a nezapomeňme na romštinu, ta je také velmi rozšířená. Kolik času by pak našim dětem zbylo na rodnou češtinu? Skončili bychom v naprostém zmatení jazyků, v novodobém Babylonu, kde by si nikdo nerozuměl.

Pravidlo je přece jasné: host se učí jazyk hostitele, ne naopak! My nejsme žádní „Angláni“, abychom někomu diktovali svou řeč, ale ve vlastní zemi si češtinu sakra budeme bránit.

Jsme ještě páni ve vlastní zemi?

Kdy už konečně ta blbá část národa a naši slavní politici otevřou oči a přestanou jim lézt do zadku? Host, který si neváží hostitele, chce mu přebrat postel, peněženku i práci, není host. Všichni tihle pendleři a vyžírky, co sem přišli po roce 2022, by měli mazat domů, makat na obnově své země a uzavřít mír.

Pokud naše vláda hodlá dál demokraticky lelkovat a sponzorovat tuhle rozmařilost, ať si nachystá hodně dobré vysvětlení. My už totiž tupé stádo být odmítáme.

Autor: Milena Doušková