Zdá se, že hradní apetit po mezinárodní pozornosti a osobním pohodlí nezná mezí. Petr Pavel si prostě nedá pokoj a soustavně sahá po dalších a dalších metách, bez ohledu na to, jak křečovitě a nepatřičně to ve výsledku působí. Jeho nejnovějším „zářezem“ do diplomatického protokolu je ultimátum ohledně cesty do Turecka. Pan prezident se totiž usmyslel, že to bude právě on, kdo stane v čele delegace mířící do Ankary.

Oficiální zdůvodnění? Prý na to má ze své funkce plné právo. Jenže pod povrchem těchto vznešených řečí o státnických povinnostech se skrývá o poznání přízemnější a upřímně dost nevkusná realita. O co tu celou dobu doopravdy jde? O tvrdou práci, formální jednání a reprezentaci zájmů naší země evidentně ne. Prezidentovi totiž podle všeho nejvíc voní představa neformálního oběda. Zkrátka si chce jen v klidu sednout k prostřenému stolu, užít si VIP péči a tvářit se jako světák, kde ho nebudou otravovat nudné oficiality.

Jenže narazil. Jakmile zjistil, že realita má vypadat úplně jinak – tedy že ho čeká se vším všudy upjatý, náročný oficiální program a žádné kamarádské poplácávání po ramenech u kafíčka se nekoná – maska státníka padla a on zaútočil znovu. Okamžitě si začal diktovat další podmínky. Ukazuje se tak v plné nahotě, že když není absolutně po jeho, dokáže mezinárodní přípravy proměnit v osobní trucpodnik. Chování, které v člověku zanechává jen pachuť. Nabízí se tak otázka, zda v čele našeho státu stojí zralá osobnost, nebo jen sebestředný hráč, pro kterého je prezidentská funkce jen nástrojem pro uspokojování vlastního ega.

Autor: Milena Doušková