Máte pocit, že naše soudy jsou pomalé? Ale jděte. Když jde o to, aby náš pan prezident, vrchní zbrojař a hradní pán Petr Pavel, mohl v klidu odletět na summit NATO do Ankary a tam dál vesele přilévat olej do válečného ohně, dokáže Ústavní soud kmitat rychlostí světla. Předběžné opatření je na světě dřív, než bys řekl „mobilizace“.

Vláda dostala od soudu jasný befel: okamžitě kontaktovat NATO, zajistit prezidentovi i s jeho suitou akreditaci a hlavně – ani nedutat a v ničem mu nepřekážet. Šéf Ústavního soudu Josef Baxa se vytasil s kouzelným termínem „zavedená ústavní praxe“. Prý tam prezidenti jezdili vždycky, když zrovna nestonali. Jenže, vážení soudci, „zvyklost“ nebo „praxe“ není žádná zákonná povinnost! To je jen vznešené slovo pro to, že se to tak prostě dělalo.

Nedělají z nás takhle potají a bez ptaní náhodou prezidentský stát, kde má slovo jednoho muže z Hradu větší váhu než rozhodnutí zvolené vlády?

Ale čemu se divíme? Matematika je neúprosná. Ústavních soudců je patnáct. Třináct z nich tam posadil kdo? No přece sám Petr Pavel. Takže ruka ruku myje a chlapci a dámy na nikom nenechali nit suchou – až na dva odvážné, kteří s tímhle divadlem nesouhlasili. Časová tíseň do pátku 26. června posloužila jako skvělá výmluva, proč jednat hned a bez diskusí. Že to nijak nepředjímá konečné rozhodnutí o tom, kdo má vlastně jaké pravomoci? To už jsou jen takové řečičky pro potěchu oka. Faktem zůstává, že zbrojařská lobby v čele s Hradem zase jednou vyhrála na celé čáře.

Vláda původně schválila delegaci bez Pavla – měli jet premiér Babiš, ministr obrany Zůna a ministr zahraničí Macinka. Teď jim ale Ústavní soud hodil do vládních plánů vidle. Jsem strašně zvědavá, co teď Andrej Babiš a jeho parta udělají. Možností mají hned několik a kreativita vládních stratégů se teď ukáže v plné parádě:

• Srazit podpatky a poslechnout. Tím ale naprosto poplivou a zklamou své voliče a v příštích volbách si už ani neškrtnou.
• Neposlechnout. Jak by to ale technicky udělali, to je ve hvězdách.
• Mediální protiútok aneb „Uděláme z nouze ctnost“. Babiš sice Pavla akredituje, protože musí, ale uspořádá obří tiskovku, kde se prohlásí za oběť justiční zvůle. Vmete lidem do očí, že soud vládu donutil, ale že oni dávají od kroků zbrojaře z Hradu ruce pryč, protože chtějí mír. Pro voliče ideální divadlo.
• Strategická marodka a odstřihnutí od peněz. Vláda sice musí zajistit akreditaci, ale už nemusí platit luxusní servis. Může ořezat rozpočet na cestu na minimum a nechat Pavla letět linkovým spojem. Nebo premiér a ministři jednoduše dostanou „diplomatickou virózu“, nikam nepojedou a nechají tam prezidenta samotného jako kůl v plotě. Bez exekutivní síly vlády tam sám nic nevyjedná.
• Trochu to sabotovat. Představa, že se Babiš naštve a jako oficiální doprovod pošle s Petrem Pavlem ministerskou uklízečku s koštětem a instalatéra s instalatérským zvonem, je sice lákavá a neskutečně vtipná, ale v reálu asi neprůchodná.
• Hromadná demise. Položit vládu a nechat o tomhle cirkusu rozhodnout lidi v nových volbách.
• Podat na prezidenta žalobu.

Nic jiného než hořký smích nám už opravdu nezbývá. Tahle země se pod taktovkou Hradu chystá na cizí války a Ústavní soud tomu ještě poslušně zametá cestičku.

Dodatek: Noční můra jedné nespavosti aneb Kde je zakopán pes?

Na závěr si dovolím jeden takový divoký, možná až konspirační sen, který se mi tuhle noc zdál, když jsem z toho všeho nemohla usnout. V tom snu nešlo o žádnou vznešenou ústavní praxi, ale o prachobyčejné peníze a vliv. Zdálo se mi totiž o muži v pozadí, o hradním „příteli po boku“ Petru Kolářovi.

V té mé noční fantazii mi na mysl vytanulo, jak silné vazby a zájmy má tenhle šedý eminenc pan poradce právě v dravých vodách zbrojního průmyslu. A najednou mi to v tom snu všechno secvaklo dohromady jako zámek u trezoru. Co když ten spěch, ta nečekaná blesková rychlost Ústavního soudu a ten nekompromisní tlak na Ankaru, nejsou vedeny zájmem o prestiž České republiky? Co když je to celé jen o tom, aby byl velký byznys u zdroje přímo tam, kde se jedná o miliardových armádních zakázkách?

Ale to byl samozřejmě jenom sen. V reálném světě přece všichni víme, že naši ústavní činitelé a jejich poradci dýchají jen pro blaho lidu a mír ve světě, že ano? Člověk se ale ráno probudí, podívá se na ty zprávy o narychlo sbalených kufrech do Turecka a ten divný pocit, že ten pomyslný pes leží zakopaný právě v peněženkách zbrojařů, zkrátka nemůže setřást…

Autor: Milena Doušková