Žijeme v době, kdy se z poctivé novinařiny stal monopol na jedinou správnou pravdu. Mainstreamová média, často jištěná vládními dotacemi, si najala novodobé svazáky – takzvané „ověřovatele faktů“. Ti nemají za úkol pravdu hledat, ale hlídat. Výsledek? Kdo nemyslí v intencích oficiální linie, ten jako by nebyl. Stát si zkrátka platí lidi na to, aby nám říkali, co si máme myslet.

Novinařina musí být objektivní, ale ouha – není. Mainstream ukazuje jen jednu stranu, alternativní média občas upadají do druhého extrému. Skutečná svoboda ale spočívá v demytizaci jediné pravdy; v tom, že člověk dostane k dispozici obě strany a obrázek si udělá sám. Bez vládního vodítka.

Blokování webů, nálepkování a dezinformační excesy nejsou projevem síly, ale strachu. George Orwell kdysi napsal: „Svoboda tisku znamená svobodu kritizovat a oponovat.“ Jakmile vláda začne určovat, které noviny smíte číst a které ne, končí demokracie a začíná diktát. Nezávislá média tu nejsou od toho, aby se líbila ministrům, ale aby přežila svoboda myšlení.

Novinářům ani televizím už se nedá věřit. Lžou nám ve jménu svých pánů, svých výplat a svých pár minut na slunci. Jejich práci přebrali blogeři.

Patřím k nim a moje práce mě baví, jinak bych ji nedělala. Baví mě, protože mám ráda pravdu a spravedlnost – a ty v mainstreamu nenajdu a už roky je tam ani nehledám. Ano, poslouchám je, protože nepřítele a lháře je třeba mít hodně blízko. Je nutné odhalovat jejich lži a nepřátelské postoje, abych se v tom všem vůbec dokázala vyznat. Občas mě to vytočí do běla a já si říkám: „Holka, kašli na to, nemáš to zapotřebí.“ Pak ale znovu sednu k počítači a uvědomím si, že kdyby se vzdal každý, zmizí blogeři i jejich pravda.

Blogeři musí psát a pracovat, protože vím, že mocní se nás bojí. Bojí se našeho slova. Bojí se, že ještě pořád můžeme věci zveřejňovat a svobodně informovat čtenáře. Jenže jak dlouho? Nebudeme si zastírat, že nás sledují, a kdyby mohli, psaní nám zakážou úplně.

Poznala jsem to na vlastní kůži na Facebooku. Dokud jsem měla pár „palců“ a pár sdílení, tak mi laskavě dovolovali publikovat. Čtenost ale rostla a byla radost psát pro lidi a diskutovat s nimi. Jenže sledovanost stoupala, a jakmile jsem dosáhla jakési jejich neviditelné hranice, přišel náraz. Facebook to dělá mazaně. Prostě článek ve výpisu příspěvků zařadí až kamsi na konec, a nikdo neroluje tak dlouho, aby se k němu vůbec dostal. Nejsem oficiálně zakázaná, ale k textu se prokouše jen hrstka věrných. Takhle fikaně mě omezili a přesně takhle dnes probíhá moderní cenzura.

Ještě že mají blogeři víc možností, stejně jako je mám já. Mám svoji Politikařinu a moje články přebírá hlavně Pravý prostor, Nepodvolení a další weby. Jenže – jak dlouho? Kdy nás zruší úplně? To vážně nevím. A proto dokud to jde, pořád píšu o tom, co zajímá mě a co zajímá moje čtenáře.

Autor: Milena Doušková