Nedávno jsem viděla video brazilského chlapce, který bojuje na Ukrajině. Nevím, co ho k tomu vedlo. Jestli ideály, peníze, dobrodružství, nebo něco úplně jiného. Jedno je však jisté: nesplnilo se nic z toho, co od války čekal, a jeho pláč spolu s voláním matky byl víc než výmluvný.

Tohle bych pouštěla všem těm bláhovým lidem, kteří si myslí, že válka je něco přitažlivého. Není. Válka je bolest, nemoc, hlad, únava, smrad, nenávist a nakonec zmrzačení nebo smrt. Válka nemá nic společného s čistotou a dávno to není boj za ideály a svobodu. Válka je boj obyčejných lidí za zájmy několika pracháčů, kteří si s nimi jen tak hrají. Sami jsou zalezlí v bezpečí a před sebou mají šachovnici světa. Různě nás po ní posouvají a lidské ztráty jsou jim ukradené. Proč by je to také trápilo, když lidí je dost? Nechat je, aby se navzájem zabíjeli, a dívat se na to z dálky, je pro ně očividně nesmírně opojné. Nejspíš je to jediná chvíle, kdy tihle staříci zažívají pocit absolutní moci, hraničící s orgasmem. Jsou to jen kreatury, protože v jejich jednání nezbylo nic lidského.

Vojáci pro ně nejsou lidské bytosti, ale jen položky na seznamu, které buď přežijí, nebo se jednoduše vyškrtnou. Ještě děsivější je však skutečnost, že vojáci ve válce musí zapomenout na svou lidskou stránku, aby dokázali zabíjet, znásilňovat a mučit. Musí ji potlačit, aby sami přežili. Tahle zvěrstva se pro ně stanou novou normalitou – a já jim to v tom šílenství vlastně ani nemohu vyčítat. I za tohle mohou ti tam nahoře se svou světovou politikou, nenažraností a touhou po zvráceném uspokojení z pachu smrti a válečné vřavy. Sami na to přitom nemají, ti dědci schovaní v bunkrech. Mají už kousek do hrobu, a přesto chtějí vládnout živým, bez soucitu a bez lásky.

Za takové nestvůry chtějí muži umírat? Pokud by v sobě našli sílu ke vzdoru, jejich ženy by jim pomohly a žádné války by nebyly. Takže je to nakonec o mužích – o tom, že poslouchají ze strachu. Mají sice boj v genech, ale když pak smrt zaklepe na dveře, volají maminku. Tak na ni, pánové, myslete dřív, než vezmete do ruky zbraň.

Zajímavé je, že ti mocní v bunkrech své matky nejspíš nikdy neměli. Nebo na ně úspěšně zapomněli. Kdyby si totiž pamatovali náruč, která je chránila, nemohli by s takovým chladem posílat syny jiných matek do mlýnku na maso. Každý ten kluk, ať už mluví portugalsky, ukrajinsky nebo rusky, byl jednou malým dítětem, které někdo s láskou choval. A ti staříci u map teď z té lásky dělají jen hnojivo pro své mocenské ambice.

Autor: Milena Doušková