Něco mě probudilo. Byl to rachot jako sviňa a já si v duchu řekla: „Už je to tady. Rusové mi hodili na baráček Oříšek.“ Bzíkalo to tak, že mi málem praskly bubínky. Osahala jsem se a říkám si – kruci, já jsem celá a postel taky! Když jsem se pak ze spánku probrala trochu víc, zjistila jsem, že na mě útočí dvě velké mouchy. Nevím, jak se do pokoje dostaly, ale v tu chvíli jsem byla upřímně ráda, že jsou to jen mouchy, které se mi v polospánku proměnily v obávanou raketu.

Ovšem úsměv mi na tváři zamrzl hodně rychle. Létala jsem po pokoji s plácačkou a ne a ne aspoň jednu trefit. Nakonec jsem dokořán rozvalila okno a prosila je, ať laskavě vylétnou ven na svobodu. Domlouvala jsem jim, že venku je čeká – jak se vlastně říká mouše, co je chlap? – no prostě sameček. A že tam na ně nečeká žádná nerudná ženská, která je bude nahánět s plácačkou v ruce, dokud je nedostane. Protože já bych nepřestala.

Ty potvory ale místo odletu ještě přidaly na intenzitě a nálety na moji hlavu začaly být vážně děsné. Vzdala jsem to a zaliezla i s hlavou pod deku. Vzteklé mouchy mě dvě hodiny nenechaly spát a zmizely až kolem čtvrté ráno, bůhvíkam.

Já už pak samozřejmě nezabrala. A tak, abych se dorazila úplně, pustila jsem si v televizi prezidentské výžblechty. Ty mě nejdřív spolehlivě vytočily a vzápětí dokonale uspaly. Takže už přesně vím, co si příště pustím, když budu potřebovat bleskově usnout!

Autor: Milena Doušková