Dnešní doba? To je jeden velký koktejl nenávisti, vzteku a depresí, který nám servírují k snídani, obědu i večeři. Radost a klid se staly nedostatkovým zbožím, skoro jako kdysi banány před Vánoci. A ruku na srdce – jak se má člověk nebát, když se mu svět rozpadá pod rukama na sféry vlivu a „velcí kluci“ v drahých oblecích si hrají na pány vesmíru?

Na jedné straně tu máme Spojené státy, které se tváří, že bez nich se zeměkoule snad ani neotočí. Na straně druhé Rusko s Čínou. Jestli chtějí tyhle mocnosti něco ovládnout silou, to netuším, ale sází na to, že nás prostě všechny skoupí. A upřímně? Při pohledu na to, co vyvádí ten „oranžový bagr“ Trump, mi to fakt žíly netrhá. Raději ekonomický souboj než prst na červeném tlačítku.

Musím se trochu hořce usmát nad těmi, co Trumpovi tak ohnivě tleskali. Teď asi jen tiše zírají, co to v tom Bílém domě vlastně sedí za úkaz. Mě trochu uklidňuje aspoň to, že jsem mu nenalétla. Nebyla to žádná moje věštecká schopnost, ale spíš celoživotní nedůvěra vůči USA. Nepamatuji si totiž, že by to kdy nějaký „Amík“ myslel dobře s někým jiným než sám se sebou. Jejich úsměv je sice zářivý, ale často stejně umělý jako jejich sýry v plátcích.

Už jsem zažila dobu, kdy nám vládlo Rusko pod značkou SSSR. Ano, ovládali nás, o tom žádná. Ale v tom mikrosvětě běžného člověka nás nechali žít. Politika většinu z nás vlastně nezajímala, všechno podstatné se dělo tak nějak v zákulisí a skrytě, zatímco my jsme řešili, jestli v sobotu pojedeme na chatu nebo na ryby.

Jistě, neměli jsme regály narvané k prasknutí jako dnes, kdy z té přemíry barevných obalů člověka až oči přecházejí. Jenže tehdy mělo jídlo duši. Vyměnila bych ty dnešní nekonečné regály plné náhražek za ty skromné socialistické, kde máslo bylo prostě máslo a chleba voněl jako chleba, ne jako rozpečená guma.

A co teprve plnotučné mléko v lahvi s fialovým hliníkovým víčkem! Pod ním se vždycky usadila poctivá vrstva smetany. Sotva jsem lahev otevřela, už jsem do ní píchla prstem a tu největší dobrotu si hned zbaštila. Dneska v mléku smetanu nehledám – tam totiž není, i kdybych tu krabici prosvěcovala rentgenem. Jasně, stály se fronty na kdeco, ale pořád raději budu stát frontu na maso než s nataženou dlaní na žebračenku od státu.

Možná mě někdo nazve zpátečnicí, ale v dnešním přetechnizovaném a rozhádaném světě se mi čím dál častěji stýská po tom našem malém českém dvorku. Vyměnila bych všechen tenhle moderní cirkus a falešnou svobodu výběru mezi třiceti druhy špatných jogurtů za ten starý dobrý klid za oponou. Za dobu, kdy nám do života nekecal žádný Amík, Frantík, Anglán nebo Fric. Tehdy jsme sice měli ohradu, ale aspoň jsme věděli, kdo jsme a co můžeme čekat. Dneska sice můžeme všechno, ale ve výsledku se bojíme i vydechnout, aby nás ta „velká světová politika“ nesmetla jako smítko z prachu.

Autor: Milena Doušková