Vliv psychiatrie dnes

Vliv psychiatrie dnes můžeme pocítit úplně všude – ve školách, soudnictví, médiích, dokonce i ve vládě. Poučila se však psychiatrie ze své minulosti? Nebo dnes psychiatři stále provádějí škodlivé „léčby“ na svých bezmocných obětech? Je to jen ten samý vlk v beránčím převleku?

Dr. Josef Zehentbauer:
Poválečná psychiatrie v Německu převzala významný a hrozný vliv od nacistické psychiatrie. Mnozí profesoři a psychiatři, kteří měli svou praxi po válce, působili už za nacistů – a své postoje i metody pak předávali další generaci.

Georg Mutter, obhájce pacientů psychiatrie:
Vidím spojení mezi dnešní psychiatrií a její dobou v nacismu. Jediný rozdíl je v tom, že dnešní metody jsou jemnější. To je pravdivý obraz dnešních psychiatrických léčeben – ti, jejichž chování je považováno za nežádoucí, se neléčí, ale potlačují.

Lékař a psycholog:
Psychiatrie v Německu, ale i v Rakousku, se používá ke zlomení lidí. Není to jen trest, ale cílené zlomení vůle.

Wolf-Dieter Narr:
Lidé s psychickými problémy, kteří přijdou do těchto léčeben, nemají ani práva zločince. Jsou zbaveni práv a svobod.

David Schneider Addae-Mensah, advokát lidských práv:
Jakmile vás zachytí mlýny psychiatrie, nedá se vyhnout zařazení do této kategorie. A pak je opravdu těžké se z ní dostat.

Dr. Josef Zehentbauer:
Podle mě se zlá pověst psychiatrie zlehčuje. Jakmile se člověk dostane na oddělení jako pacient, často ztrácí svá základní práva jako lidská bytost – i své sebeurčení.

Feti:
Jsem matka čtyř dětí. Drželi mě tu od čtvrtka. 8. března bylo mé dceři pět let. Najednou stála ve dveřích policie a úřad péče o mládež – že mi vezmou mé děti. Nařídili mi zůstat šest týdnů na psychiatrii v Haaru, v uzamčení. Tři dny jsem nesměla ani na záchod. To nejhorší na psychiatrické léčebně v Haaru je, že s lidmi jednají hrozně. Považují je za zvířata, která musí bezpodmínečně poslouchat. Jednali se mnou příšerně, i když věděli, že jsem naprosto zdravá.

Isar-Amper-Haar – psychiatrická léčebna neblaze proslulá.
Je poblíž Mnichova, kde psychiatr Hermann von Müller za nacistické éry brutálně vraždil děti. Tento současný, stále fungující ústav svou krutost nikdy nezměnil. Haar je typickým příkladem dnešní psychiatrické léčebny, kde není nikdo v bezpečí před náhlým a nuceným uvězněním – dokonce ani uznávaný sportovní novinář, obviněný z „nadměrného pití“.

Detlef Vetten:
První den jsem stále dokola opakoval, že nechci být v Haaru, nechci se zabít a chci jít domů. Ptál jsem se, proč mi to dělají. Odpověděli, že jsem opilý a chci se zabít. Znovu jsem řekl, že se zabít nechci – a přestali odpovídat. Dávali mi dvanáct pilulek denně, ačkoli sami přiznali, že už osm je velmi silná dávka. Z těch dvanácti pilulek jsem se celé dny potácel po oddělení, odrážel se ode zdi ke zdi.
Začal jsem si klást otázku, proč mi to vlastně dávají. Nepomáhaly mi. Necítil jsem se lépe ani střízlivější – jen otupělý, i když už jsem nepil alkohol.

Pak přišli lidé v bílých pláštích – žena a tři muži. Museli jste jim říkat „paní doktorko“ a „pane doktore“. Nedokázali se mi podívat do očí, stejně jako ostatním. Procházeli kolem nás jako hvězdy, které si to kráčí přes zástup novinářů. Vůbec je nezajímalo, co mi je, ani jestli mám nějaké potíže.

Úplně jsem ztratil víru. V Haaru jsem kousek po kousku ztrácel své cíle. Vždycky jsem měl nějaké – napsat další knihu, udělat další projekt. Po Haaru jsem musel zapomenout na všechno. Byl jsem zděšený a zlomený. Ten pocit trval strašně dlouho.

Předtím jsem byl uznávaný sportovní novinář, měl jsem velký úspěch. Po mém pobytu v Haaru mě už nikdo nechtěl znát. Když se později konalo velké setkání editorů jednoho významného časopisu, padl návrh, že bych mohl napsat článek o nejlepším německém brankáři – protože jsem ho osobně znal. Šéfredaktorka to odmítla s tím, že jsem byl v Haaru, a tudíž jsem buď po smrti, nebo žiji pod mostem. V každém případě jsem prý blázen.
Nebyl jsem po smrti ani pod mostem – a rozhodně jsem se nepovažoval za blázna. Ale byl jsem vyřízen. Kdokoliv o mně promluví, mluví jako o idiotovi, který to nezvládl.

V léčebnách jako je Haar se pacientům nevěří a nemají žádná práva. Když ty, kteří se kdysi nehodili do společenské normy, bičovali, poutali do želez a zavírali do klecí, dnešní „nonkonformisty“ násilně omámí až do němoty.

Skutečnou pomoc a podporu tam nenajdete nikde.
Stejně jako mnozí v dnešních psychiatrických léčebnách vyšel i Detlef z Haaru v mnohem horším stavu – hluboce traumatizovaný. Haar je varováním, že místo aby léčili, fungují některé psychiatrické ústavy jako ten nejhorší typ vězení, kam lze člověka umístit proti jeho vůli a bez jakéhokoliv obvinění ze zločinu.

Každý rok je ve světě 769 381 lidí nedobrovolně uzavřeno do psychiatrických ústavů a zbaveno svých práv – v průměru jeden člověk každých 40 vteřin. Jakmile se dveře zavřou, přichází porušování lidských práv. Prvním na seznamu je nucené užívání silných psychofarmak.

Georg Mutter, obhájce pacientů psychiatrie:
Lidé si myslí, že když se obrátí na psychiatrii, budou v těch nejlepších rukou. Slepě věří těmto lidem, kteří se sami nazývají „doktoři psychiatrie“.

Dr. Josef Zehentbauer:
Zaprvé – psychiatři nemají ani ponětí, co dělat s utrpením lidí. Zadruhé – obzvlášť v Evropě a Americe působí obrovský farmaceutický průmysl, který vyrábí barevné pilulky a chce mít obrovské zisky.

Dnes existuje mocná aliance mezi farmaceutickým průmyslem a psychiatry, z nichž je většina na psychofarmakách existenčně závislá. To vše vytváří smrtící střed zájmů.

Bývalý farmaceutický obchodní zástupce:
Jakmile pacient pochopí, že lékař závisí na farmaceutickém průmyslu – že ten chce především vydělat peníze a že lékař profituje z toho, když jste nemocní – dvakrát si rozmyslí, zda mu věřit, že jste opravdu nemocní.

Dr. Peter Binz, neurolog a psychiatr:
Když poznáte, že se tento průmysl neustále snaží zvyšovat počty tzv. nemocných kvůli zisku a že zneužívá medicínu pomocí svých stoupenců, dostanete z toho nejdřív strach – a pak vztek.

Uwe Dolata, protikorupční oddělení:
Je to obrovský sektor – jedna z největších mašinérií na peníze, jakou Německo má. Denně se přesouvají miliardy a miliardy, a to vytváří úrodnou půdu pro korupci.

Dr. Hannelore Kirsten, psychiatr a neurolog:
Bohužel, dobro pacienta není to, o co jim jde především. To mluví za vše, že?

Příkladem je Barbara, vyhlášená módní návrhářka, která chtěla jen pomoci se svými životními problémy. Pomocná ruka ale nebyla ani zdaleka tím, co dostala.

Barbara Engel

Když vás přivedou do psychiatrické léčebny, je to opravdu strašné. Zavřou vás na uzavřené oddělení a ihned vám dají těžkou medikaci. Dostanete diagnózu alkoholika – a hned od začátku je to to největší ponížení, jaké může člověk zažít.

Když si vzpomenu, kolik různých typů psychofarmak jsem měla brát… vlastně ani nevím, kolik jich bylo, ale byla to spousta. Ty hrozné zážitky po těchto pilulkách si ani nedovedete představit – návaly paniky, těžké pocení, úplně iracionální chování. Vůbec jsem se neovládala, ovládaly mě ty pilulky.

Nejhorší z nich byl Zoloft. Byla jsem z něj úplně mimo. Bláznila jsem, běhala po ulici a hledala lidi – úplný blázen. Když jsem se naštvala a zuby nehty bránila, připoutali mě. To je to nejhorší ponížení. Je to neuvěřitelné. Je to mučení.

Ten člověk na mě civěl, jako by říkal: „Ukaž, jak jsi statečná.“ Bylo to brutální. A když jste to řekli lékaři, nevěřil vám. Věřil ošetřovateli, který tvrdil, že jste blázen a že vás musel připoutat. Ale on mě chtěl mučit – jako nějaký akt pomsty.

Donutili mě věřit, že trpím minimálně šesti typy psychózy. V psychiatrii však nikdy nedostanete správnou diagnózu. A to nejhorší je, že psychologové jsou tak hrozní, že vše překroutí, takže jste pořád jejich oběť. Oni jsou šéfové. Ať řeknou nebo udělají cokoli – musíte poslouchat. Musíte s nimi souhlasit. Musíte brát ty léky.

Když se pokusíte promluvit, říct, že to nechcete a že vám dali špatnou diagnózu, řeknou, že nic nevíte – a dají vám tabletku navíc. Měla jsem takový strach, že jsem se jen modlila a prosila Boha o pomoc.

Kdyby byl prof. Frank Schneider s kolegy naprosto čestný, možná by se omluvil za psychiatrickou lavinu předpisů psychofarmak za posledních 30 let. Protože psychiatrické léky se v ústavech používají nejen k utlumení a kontrole pacientů – ty samé léky se dávají běžné veřejnosti po celém světě. Dnes je to průmysl v hodnotě 84 miliard dolarů.

A psychiatři vám neřeknou, že některé léky nefungují o nic víc než cukrová pilulka – zato všechny mají škodlivé a potenciálně devastující vedlejší účinky.

Dieter Reez, léčitel:
Psychofarmaka mají účinky – ale ne co se týče léčení, nýbrž co se týče ničení osobnosti a narušení normální funkce celého organismu.

Dr. Peter Binz, neurolog a psychiatr:
Psychofarmaky můžete lidi utlumit – což vytváří zdání uzdravení nebo zlepšení. Ale není to opravdové.

Georg Mutter, obhájce pacientů psychiatrie:
Nikdy se neléčí příčina, jen se potlačují příznaky. U těchto lidí to vede k vážným vedlejším účinkům, následným onemocněním a dalším problémům.

Dr. Johann Bauer:
Psychofarmaka mohou mít škodlivé následky na činnost mozku. Laik si toho snadno všimne – pacienti jsou časem pomalejší nebo jiní.

Dr. Hedwig Obermayer:
Jsou připraveni o své pocity. Už ani nevědí, co je špatné a co je dobré. Nejsou schopni rozeznat rozdíl.

Ulrich Koch, lékař:
Některé mohou způsobit zásadní příbytek na váze. Jiné vedou k vážnému neklidu, poruchám spánku a úzkosti – až do bodu, kdy mohou zvýšit riziko sebevraždy.

Dr. Hannelore Kirsten, psychiatr a neurolog:
Když ládujete člověka psychofarmaky, je to předem naplánovaná, nevyhnutelná pohroma.

Claudia – další oběť z Haaru

Perfektní příklad, jak se člověku s vynikající fyzickou kondicí může kvůli trošce kávy zničit zdraví psychiatrickou medikací.

Claudia:
Jednoho rána jsem vypila sedm šálků kávy – bez cukru a bez mléka. Ten den jsem nic nejedla a bylo mi opravdu špatně. Nikdy jsem neměla potíže s krevním oběhem, nikdy jsem v dětství neomdlela. Takže jsem to vzala vážně, zavolala pohotovost… a skončila ne v běžné nemocnici, ale v psychiatrické léčebně.

Další ráno jsem se probudila a když jsem se chystala domů, zeptali se mě, jestli bych chtěla odejít, pokud se budu cítit dobře. Řekla jsem, že ano. Pak zavolali soudce – a ten rozhodl, že zůstanu.

Hned druhý den po tomto rozhodnutí mi poprvé dali psychofarmaka. Cítila jsem jejich vedlejší účinky. Měla jsem křeče v krku, což by se nikdy nestalo, kdyby mi ty léky nevnutili. Způsobují, že vyplazujete jazyk, a pak vypadáte jako mentálně retardovaná osoba – ale jste přitom zcela při vědomí.

Je to mučení a vy nevíte, jestli to někdy skončí. Zavolala jsem matku a řekla jí, že už nemůžu mluvit, normálně chodit ani sedět. Nemohla jsem dělat nic – ani stát, ani spát, ani ležet. Sliny mi tekly z pusy, byl to příšerný stav.

Po Leponexu jsem přibrala deset kilo za dva až tři týdny. Byla jsem úplně flegmatická, jako bych byla z hlíny. Tělesně jsem se cítila velmi podivně. Najednou jsem měla problém s tím, že jsem tolik přibrala. Už jsem to ani nebyla já.

Dali mi přinejmenším osm různých diagnóz – od paranoidně halucinačního syndromu, krajní poruchy osobnosti, motivační poruchy, psychózy, deprese, bipolární až po paranoidní schizofrenii.

S lékařem jsem mluvila jen velmi málo. Ptala jsem se konkrétně, ale neodpovídal. Jednou jsem se ho zeptala, proč mi napsal diagnózu, když jsem neměla žádné její příznaky. Lékař mi řekl – přísahám –, že proto, aby to mohl vyúčtovat pojišťovně.

Říká se, že v Haaru běží hodiny jinak. Týden tam neznamená vůbec nic. S psychiatrem mluvíte pět minut o svých problémech – a pak ho vidíte zase až za týden. Neviděla jsem žádný záměr někoho léčit. O tom tam nikdo nemluví. Když jsem se ptala na léčbu, všichni byli překvapeni. Měli strach, že už nebudu chtít brát jejich medikaci.

Začala jsem věřit, že se to může stát každému – že se kdokoliv může dostat do takové situace, sklouznout do psychiatrického systému a být nucen se s ním potýkat. Věřím, že se to týká každého. Nikdo není výjimkou.

Po svém pobytu v ústavu a falešném označení za duševně chorou Claudia porodila dvě krásné děti. Nutili ji, aby se jich vzdala, a dnes bojuje o svůj život kvůli škodlivým vedlejším účinkům psychofarmak.

Jak je tedy možné, že se tyto léky stále schvalují k užívání?

Profesor a lékař

Skutečnost, že se tyto léky dávají na trh bez prokázání bezpečnosti, je problémem schvalovacího procesu.

Bezpečnost těchto léků se totiž zkoumá jen na několika stovkách až tisících pacientů – a navíc po velmi krátkou dobu. To znamená, že dlouhodobá nebo neobvyklá rizika v okamžiku schválení nikdo nezná. Lze je zjistit jen intenzivním pozorováním po schválení – tzv. postmarketingovým dozorem, procesem, který nefunguje adekvátně.

Další problém je, že mnoho schvalovacích studií sponzorují a provádějí farmaceutické společnosti. Dnes víme, že se tyto studie dají různě zmanipulovat – už od jejich návrhu až po samotné vyhodnocení.
A přidává se i tzv. publikační zaujatost – zveřejňují se jen pozitivní výsledky, negativní se zamlčí.

Nedávným příkladem je psychiatrický lék Reboxetine (Edronax). Výrobce neposkytl všechny údaje pro kontrolu kvality a konečný posudek se dal vypracovat až poté, co byl donucen údaje vydat. A tehdy se zjistilo, že tato látka vůbec nemá přesvědčivý užitek – a žádost o její povolení byla zrušena.

Je dobře známo, že antidepresiva i antipsychotika mohou vést k agresivitě, sklonům k sebevraždě a dokonce k útokům na ostatní lidi. Obávám se, že lékaři ne vždy své pacienty o těchto vedlejších účincích správně informují.

Z toho vyplývá, že antidepresiva se v Německu předepisují příliš často – a že se rizika těchto léků pacientům dostatečně nevysvětlují. A to pokládám za zcela zásadní problém.

Propagováním těchto léků jako hlavního řešení si psychiatři vysloužili mizernou pověst a dlouhou řadu obětí. Nicméně tito samozvaní „experti“ na duševní zdraví využili svou autoritu k infiltraci téměř do všech oblastí moderní společnosti.

Dr. Johann Bauer: „Psychiatrie získala velmi silnou pozici v soudnictví, u policejních orgánů i ve školách, a tím pádem v podstatě ve všech důležitých částech společnosti. A to je obrovský problém. Začíná to u těch nejzranitelnějších – u našich dětí.“

Maria Neureree, pedagog: „Během mé 34leté praxe učitelky došlo k zásadním změnám. Děti se dnes diagnostikují čím dál rychleji. Jakmile se dítě chová trochu neobvykle, okamžitě se pošle k lékaři, který mu předepíše psychofarmaka, aby se tzv. zklidnilo.“

Na počátku šedesátých let americký psychiatr Leon Eisenberg prohlásil, že běžné dětské chování – neposednost a nepozornost – je projevem psychiatrického syndromu, později nazvaného porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD). Opět bez jakéhokoli lékařského důkazu: žádné krevní testy, rentgeny, ani snímky mozku prokazující fyzickou chorobu. To však psychiatry neodradilo od tvrzení, že více než 74 milionů normálních dětí na světě je duševně nemocných s ADHD. A s postupem let se tato diagnóza uděluje stále mladším dětem.

Katharina Bommel, sociální pracovnice: „Pracuji v mateřské školce – a už tady to začíná. Lékaři označují malé děti za hyperaktivní, i když to v tomto věku vůbec nelze určit.“

Dr. Hedwig Obermayer: „ADHD opravdu působí jako vykonstruovaná nemoc, jejímž cílem je dostat děti na psychofarmaka.“

Dr. Arnold Sterk: „Léčba dítěte začíná jedním lékem. Když se objeví vedlejší účinky, předepíše se druhý nebo třetí, aby je potlačil. V Německu dnes bere psychotropní léky kolem 400 000 dětí, celosvětově se odhady pohybují kolem 20 milionů – a možná je číslo ještě vyšší.“

Maria Neureree, pedagog: „Psychiatři tvrdí, že děti s behaviorálními problémy se po nasazení psychofarmak lépe učí. Pravda je ale pravý opak.“

Katharina Bommel, sociální pracovnice: „S dětmi na Ritalinu nebo jiných psychofarmakách je mnohem těžší pracovat a vzdělávat je, než když neberou nic.“

Dr. Albin Beck: „Psychiatři, kteří cejchují děti diagnózou ADHD a tvrdí rodičům, že jde o nemoc na celý život, která vyžaduje doživotní braní léků, podle mne porušují lékařskou etiku.“

Podle statistik je pravděpodobnost diagnózy ADHD u chlapců dvojnásobná oproti dívkám.

Tato rodina je typickým příkladem, co se stane, když se normální chování dvou chlapců předefinuje na duševní chorobu.

Anita, matka Marcella a Massima: „Mému synovi Marcellovi bylo pět let. Učitelka pořád říkala, že je moc živý, nevydrží sedět, je hlučný – prostě typicky neposedné dítě. Pak mi nařídili vzít ho k dětskému psychologovi na test ADD nebo ADHD.“

Marcello: „Už když jsme jeli k psychiatrovi, věděl jsem, že tam nechci. Cítil jsem, že jsem normální. Ale on tvrdil, že mám ADHD a potřebuji terapii.“

Anita: „Diagnóza ADHD vedla k předepsání methylfenidátu. Začalo to pěti miligramy.“

Marcello: „Přemýšlel jsem, proč jsem jiný než ostatní. Bylo to hrozné. Chtěl jsem být jako všichni kluci, ale říkali mi, že jsem nemocný, že mě musí léčit a že musím brát pilulky.“

Anita: „První vedlejší účinek methylfenidátu byl ztráta chuti k jídlu. Začal být smutný, nálady se mu prudce měnily. Bylo to nahoru a dolů, někdy vybuchl pro maličkost jako sopka.“

Marcello: „Když jsem bral Medikinet, měl jsem silné vedlejší účinky. Myslel jsem i na sebevraždu, jen abych to ukončil. Všechno mi vadilo.“

Anita: „Myslela jsem, že to způsobuje ADHD, ne lék. Až u druhého syna mi došlo, že to má spojitost s medikací. Massimo dostal diagnózu ADHD, bylo mu pět let, a hned 15 miligramů Medikinetu. Dvě hodiny po podání léku upadl do apatie.“

Massimo: „Bude mi sedm. Když jsem si to měl vzít, necítil jsem se dobře. Necítil jsem vůbec nic. Nechtělo se mi jíst, chtěl jsem jen ležet.“

Anita: „Když lék přestal působit, apatie zmizela – ale vrátila se agresivita. Nedala jsem ho zvládnout. Rozhodli jsme se, že to musí jít bez léků.“

Marcello: „Jsem rád, že už Medikinet neberu. Nikdy jsem ho nechtěl a když jsem přestal, cítil jsem obrovskou úlevu.“

Anita: „Máte strašný pocit – že si se svým dítětem můžete promluvit jen tehdy, když je nadopované léky. Nespíte, šílíte z toho. Dnes vím, že jsme to vůbec nepotřebovali. Jsou to děti – a dělají, co děti dělají.“

Krátce před svou smrtí v roce 2009 se Leon Eisenberg přiznal, že ADHD byla chyba. Nazval ji „prvotřídním příkladem fiktivní choroby“. Jenže to už bylo pozdě. Psychiatrický kolos se rozjel – a nezastavil se u jedné diagnózy.

Při tvorbě tohoto dokumentu jsme poznali mnoho rodin nucených do psychiatrické léčby. Pokud nesouhlasily, děti jim často doslova ukradli z domova.

Maria Neureree: „Někdy je to tragické – děti dostanou psychofarmaka, psychiatr to nařídí a rodiče jsou nuceni je podávat.“

Klaus-Uwe Kirchhoff, sociální pracovník: „Když máte na výběr – chodit k psychiatrovi, nebo už nikdy nevidět své dítě – je to obrovský nátlak.“

Dr. Hedwig Obermayer: „Když jsou rodiče donucováni a vydíráni, nemají žádnou volbu.“

Psychiatři tvrdí, že psychofarmaka zlepšují rodinný život. Skutečnost je ale přesně opačná – rodiny se rozpadají.

Jana: „Syn už nechtěl mluvit, nechápala jsem ho. Bylo to, jako by zmizel. Jednoho dne začal křičet, házet věcmi a já ho musela bránit před ním samým. Zavolala jsem pomoc – a to byla ta největší chyba mého života.“

Sociální pracovnice: „Vaše dítě musí být hospitalizováno, paní Jano. Je to nezbytné.“

Jana: „Když jsem odmítla podepsat souhlas, pohrozili mi, že mě nahlásí za zanedbání péče. Syn skončil v psychiatrické léčebně a já ho nesměla vidět. Po dvou týdnech mi volali, že se jeho stav zhoršil, že má halucinace a musí brát silnější léky. To dítě nikdy žádné halucinace nemělo! Zničili mi syna!“

Dítě, které bylo kdysi zdravé, plné života a energie, se po několika týdnech „léčby“ proměnilo ve ztuhlou, prázdnou bytost.

Dr. Arnold Sterk: „Psychofarmaka ničí nervové spoje v mozku. Dítě, které je bere delší dobu, přichází o schopnost reagovat a vyjadřovat emoce.“

Jana: „Když se vrátil domů, nepoznávala jsem ho. Seděl na posteli, koukal do prázdna a mlčel. Jako by z něj někdo vysál duši.“

Stejně ničivý dopad mají psychiatrické diagnózy i v dospělosti.

Felix: „Nikdy jsem nebyl depresivní typ. Ale po rozvodu jsem se cítil špatně, tak jsem šel za doktorem. Ten mi řekl, že mám těžkou depresi a potřebuji antidepresiva. Po pár týdnech jsem se cítil ještě hůř – roztřesený, zpomalený, neschopný přemýšlet.“

Dr. Bauer: „Pacienti často popisují, že po nasazení antidepresiv ztrácí schopnost soustředění, mají ztuhlý výraz, necítí radost, někdy ani smutek – jsou úplně otupělí.“

Felix: „Doktor tvrdil, že je to normální a že si tělo zvyká. Jenže já se přestal smát, přestal spát, přestal být člověk. Nakonec jsem se pokusil o sebevraždu. Ty prášky mi zničily život.“

Psychiatrie se stala nejlukrativnějším byznysem lékařského průmyslu. Každý nový lék, každá nová diagnóza znamená miliardové zisky.

Dr. Obermayer: „Dnes se netvoří léčba podle pacientů, ale pacienti podle léčby. Kdo nezapadá do normy, dostane nálepku duševní poruchy a recept.“

Maria Neureree: „A rodiče, kteří se ptají, jsou označeni za problémové. Lidé, kteří nesouhlasí, jsou umlčeni nebo zesměšněni.“

Dr. Sterk: „Tohle není medicína. To je průmysl vyrábějící závislé pacienty. Psychiatři si hrají na bohy, ale místo duší léčí poslušnost.“

Druhý syn Mert nebyl schopen promluvit před kamerou, protože je tímto zážitkem hluboce a trvale traumatizován.
Dostat diagnózu od psychiatra, kterého jste nikdy neviděli, je běžnější, než si myslíte.

U prominentního klinického psychiatra profesora Hans-Jürgena Mollera se zjistilo právě to – prohlásil nevinného člověka za mentálně chorého a nařídil jeho okamžitou hospitalizaci na psychiatrii.
Soud Mollera shledal vinným z porušení zákonů o ochraně soukromí a nařídil mu zaplatit kompenzaci a škodu ve výši přes 3,3 milionu eur.

Proč psychiatři páchají tak do očí bijící bezpráví?
Z téhož důvodu, proč psychiatři každý den obírají rodiny o jejich děti – kvůli penězům.

Lékař a psycholog:
„Za uvěznění nebo přijetí dětí do dětských domovů se vyplácí odměny. Jinými slovy – peníze.
Když se podíváte na státní rozpočet, uvidíte, že je to velmi ziskový obchod.
Zjistili jsme stále více případů rodin, kterým byly děti odebrány. Policie zaklepe na dveře a děti prostě sebere. To je strašné.
Tohle nejsou lidská práva – ta vůbec neexistují.“

Dr. Arnold Sterk:
„Z praxe vím, že děti umístěné do domovů se téměř nikdy nedostanou zpět k rodičům. A často v tom hrají roli finanční důvody.
Znám dětské domovy na osmnácti místech. Když máte na jednom místě třicet dětí a jedno dítě znamená příjem čtyři tisíce eur, máte měsíční obrat milion eur.“

Učebnicový příklad:
Psycholog, který bojuje s psychiatry využívajícími německý úřad péče o mládež, se pokusil bránit odebrání svého syna.
Když se proti tomu ozval, obvinili z mentální choroby i jeho.
Dnes se musí skrývat, protože je ohrožena jeho svoboda.

Další ilustrací psychiatrické tyranie nevinných lidí je příběh bývalého policisty z Bavorska, jehož práce zahrnovala odebírání dětí od rodičů na základě posudků úřadu péče o mládež.
Měl strach z následků a požádal o zakrytí identity.

Bývalý policista (Bavorsko):
„Když jsem pracoval u policie, úřad péče o mládež mi volal, které děti se musí oddělit od rodin.
Pracovnice mě stručně informovala o situaci a žádala o pomoc při provedení příkazu.
V trestním zákoníku přitom není žádný konkrétní trestný čin – jen vágní výraz špatné zacházení s dětmi.
Co to vlastně znamená?

Po telefonu jsme si určili čas, sešli se na místě, zazvonili a vešli do bytu.
Při jakémkoli odporu jsme museli zakročit a provést příkaz úřadu.

Pořád nechápu, jak lze tak snadno odebrat dítě z rodiny jen na základě povrchního pozorování souseda.
My policisté jsme museli jednat podle zákona, ale jak měla ta ‚mentální nemoc‘ vlastně vypadat?

Tohle je velmi vážný problém – otevírá dveře svévoli.
Rozhodnout tak rychle o osudu dětí a rodičů?
Na to podle mého názoru nemá nikdo právo, ale já ten rozkaz musel vykonat.

Byla to moje práce. Za to mě platili. A já to udělal.

Když jsem pak přišel domů a podíval se na to jako člověk, ptal jsem se sám sebe, co to vlastně dělám.
Dnes může do mlýnů psychiatrie spadnout skoro každý – při jakékoli nešťastné situaci.
Dá se to přirovnat ke gestapu nebo k diktátorským režimům po celém světě.
Mě osobně to jako policistu a důstojníka rozčilovalo – proto jsem od policie odešel.“

Pokud vám násilí používané v psychiatrii připadá jako praktiky za Třetí říše – máte pravdu.
A děje se to i dnes.

Vedle 36 000 dětí, které se v Německu každoročně odeberou z rodin, jsou další statisíce odvlečené po celém světě.
A jejich příběhy trhají srdce.

Jacqueline:
„Jsem matka osmi dětí. Čtyři z nich žijí pod péčí úřadu.
Děti nám vzali s odůvodněním, že zanedbáváme byt – to se používá často.
O dva týdny později sami přiznali, že byt zanedbaný není, ale že děti jsou ‚emocionálně narušené‘.

Ráno, když jsme odmítli otevřít, vyrazili dveře. Dovnitř vnikla spousta lidí, děti násilím vytáhli z postelí.
Náš desetiletý syn měl modřiny na krku.
Seděla jsem na židli a kojila dítě, když vtrhli dovnitř. Manžel ležel na podlaze v poutech – bezdůvodně.

Děti od sebe násilím oddělili.
Jeden náš syn je mimořádně nadaný – i jeho poslali na psychiatrii a nutili ho brát psychofarmaka proti naší vůli, bez ohledu na našeho právníka.
Klinika odmítla uznat naše rodičovská práva i právní protesty.

Když vzali B.K. na kliniku, stanovili diagnózu i jeho dvěma sourozencům – obě děti měl stejný lékař a obě dostaly naprosto stejnou diagnózu.
Chlapci je deset let, dívce sedm – úplně jiné osobnosti!

Zařadili je pod paragraf 35a – vážně traumatizované děti. Takové děti se vždy umisťují do ústavní péče.
A protože dítě s touto klasifikací znamená o 40 % vyšší platbu, je to výhodné.

Pro tyto lidi jsou mé děti jen zisk. Nic víc.

V roce 2007 řekli našemu synovi, že ho nechceme, a proto musí zůstat v domově.
Že nechceme ani jeho bratry a sestry – a tak nám je všechny vzali.
Děti prožívají obrovské trauma, když je oddělí od rodiny. Ale ti, kdo to způsobili, za to dostávají víc peněz.“

Historicky vzato psychiatrie místo pomoci vytváří devastaci.
A situace se nelepší – svět stále víc upadá pod vliv psychiatrie.
Jsme svědky alarmujícího návratu zneužívání, které připomíná její nacistickou minulost.

Lékař a psycholog:
„V posledních letech se znovu objevují případy nucených sterilizací handicapovaných lidí.
Znám případy obětí ve věku čtrnácti či patnácti let.“

To se neděje jen v Německu.
V Rusku se nedávno zjistilo, že psychiatři násilně sterilizovali ženy bez jejich souhlasu i bez souhlasu soudu.
V západní Austrálii byl v roce 2011 navržen zákon umožňující sterilizaci dětí starších jedenácti let bez souhlasu rodičů.
V Nizozemsku došlo k 550% nárůstu eutanazií psychiatrických pacientů.
Znovu se diskutuje o „eutanazii z milosti“ u mentálně handicapovaných dětí.

Zní to krutě a barbarsky – ale je to skutečnost.
A jak ukazuje historie, od „zabíjení z milosti“ k hromadným popravám milionů je jen malý krok.

Přesto si moderní psychiatrie stále drží svůj trůn.
Jen v Německu bere psychiatrické léky přes 4 miliony lidí, po celém světě více než 120 milionů.
Všichni uvěřili, že jim to pomůže – a místo toho byli podvedeni.

Uwe Dolata, protikorupční oddělení:
„Německý národ by měl tyto zločince v bílých pláštích zakázat – a přestat je oslavovat jako hrdiny.“

Wolf-Dieter Nar:
„Profese pomoci, která zneužívá moc a nátlak, musí být ve všech směrech odmítnuta – a potrestána jako zločin.“

Dr. Josef Zehentbauer, lékař a psychoterapeut:
„Je třeba hledat jinou cestu – a ta neleží ve sféře psychiatrie.“

Georg Mutter, obhájce pacientů psychiatrie:
„Podle mého názoru by se psychiatrie měla zrušit.
Zastávám názor, že ji je nutné zakázat, protože představuje nekonečné zneužívání a týrání lidí.“

Naštěstí se zneužívání psychiatrie začíná odhalovat.
V roce 2012 rozhodl nejvyšší soud v Německu, že všechny psychiatrické léčby v rozporu s vůlí pacienta jsou nezákonné.
A dokonce i samotní psychiatři byli nuceni přiznat alespoň část svých zločinů – těch z minulosti.

Prof. Frank Schneider, psychiatr a prezident DGPPN:
„Dnes je nepředstavitelné, že psychiatři odsuzovali k smrti pacienty, kteří jim byli svěřeni do péče.
Rozhodovali, kdo bude žít a kdo zemře – a vědecky, pseudovědecky – dohlíželi na vraždění dětí, dospělých i starých lidí.“

Přiznat zločiny psychiatrů staré 70 let je asi to maximum, co připustí. Když jsme požádali profesora Schneidera o vyjádření, kategoricky nás odmítl. Možná, že nechtěl mluvit o současnosti, protože víme, že zneužívání lidských práv v psychiatrii nezačalo za nacismu a rozhodně tam ani neskončilo. Pod hlavičkou „péče o duševní zdraví“ totiž psychiatři lidi zneužívali a stále je každý den zneužívají, čímž přispívají k jejich úmrtí. A to nejen v Německu, ale v každé civilizované zemi na světě. Bez jakéhokoli vědeckého základu je dnes psychiatrie pouhým průmyslem s ročním obratem 330 miliard dolarů, a to bez jediného vyléčení! Je to průmysl, který se nespecializuje jen na ničení lidských životů, ale i na zabíjení lidských duší. Musíme vyhlásit konec psychiatrické éry strachu

Historie psychiatrie a její zvěrstva za nacismu

Jistota a bezpečí je jen pojem, protože život zdaleka není vždy takový, jak vypadá, a psychiatrie není taková, jak se jeví. Nevinní lidé jsou násilně vězněni, životy jsou zničené psychiatrickou medikací, rodiny rozervané. A co je nejhorší? Obrovská brutalita při zacházení s těmi nejslabšími – s dětmi. Historii psychiatrických zvěrstev můžete najít všude, ale nikde ji neuvidíte tak jasně jako v Německu, samotném rodišti psychiatrie.

Kněz Hubertus: „Byl jsem v dětském psychiatrickém ústavu, kde jsem žil v letech 1954 – 1970. Dělali nám příšerné věci, od nuceného onanování až po sexuální zneužívání. Byl jsi sám a volání o pomoc bylo nejen zbytečné, ale situaci to pak ještě zhoršilo. V ústavu bylo 1 200 dětí. Rodiče a dospělí, kteří přišli na návštěvu, s námi nesměli mluvit. Kdo promluvil, toho oholili dohola, aby každý poznal, že spáchal zločin. V psychiatrické nemocnici Niedermarsberg sexuálně zneužívali děti. Vím o chlapci jménem Gunter a dalších, které ošetřovatel napadl a sexuálně zneužil. Když někoho z nás praštil pěstí, odletěl přes celou místnost. Bylo jedno, jestli dopadl na radiátor, nebo na zeď. To nikoho nezajímalo. Prý jsme si to zasloužili a všichni se dívali jinam. Nakonec nám řekli, že i to léčí. Tloukli nás naprosto neuvěřitelně. Museli jsme sedět ve vaně se studenou vodou a ledem dvě až tři hodiny a každých 15 minut se přisypával další led. Některým dávali elektrošoky. Bylo jasné, že jsme pro ně jen pokusní králíci. Nebyli jsme nic víc než zvířata. Věřili, že jsme smetí společnosti. Pořád dokola nám to říkali. Lidé si všimli, že jsem se chtěl stát knězem. Bojkotovali to a říkali, že jsem slabomyslný, hloupý blázen. Pak mne mlátili ještě víc, dávali víc pilulek a víc morfia. Začal s pěti mililitry a skončil na čtyřiceti. Říkali jsme tomu sloní injekce. Zázrak, že jsem to přežil. Vím o šesti dětech, které tehdy v psychiatrickém zařízení zemřely na následky léků, předávkování, léčby a mlácení. Jako kněz dnes mohu konstatovat, že psychiatři v Niedermarsbergu jednali s lidmi jako se zvířaty. Duše tím velmi trpěla, oni neznali slitování a úplně nás deformovali. Těmito lidmi prostě pohrdali.“

Zrození oboru: Mučení v medicínském kabátě

Zvedněte oponu a objevíte historii mučení a hrůzy. Psychiatři, naprosto neschopní léčit, se vždy spoléhali na zastrašování, nátlak a strach, aby ovládali ty, kterým tvrdili, že pomáhají. Abychom tomu porozuměli, vraťme se na počátek psychiatrie, oboru, jehož stoupenci začali jako pomocníci ve velkých blázincích po celém světě – v Německu, ve Francii i v Anglii. Ošetřovatelé neschopní pomoci svým svěřencům je extrémně a krutě zneužívali: svazovali je řetězy, bičovali, zavírali do klecí, skříní a dokonce do kotců pro zvířata. Pozdější „léčby“ – například pouštění žilou, mrzačení a skoro utopení – neměly za cíl chovance léčit, ale naučit je strachu z trestu. Nebyla to profese, která by vzbuzovala respekt, a tak se pracovníci ústavů pokusili o nápravu: zamaskovali se do mnohem váženějšího jazyka, do medicíny. Zde přichází na scénu Německo, protože tam se psychiatrie zrodila, byla živena, rostla, a právě tam páchala ta nejstrašnější zvěrstva na světě. Proto nám odborníci psychiatrie a pozůstalí zdejší hrůzy mohou sdělit takový vnitřní příběh jako žádný jiný.

Nacistické Zákony a Zločiny

V roce 1905 Rudin a jeho švagr, německý psychiatr Alfred Ploetz, založili první organizace propagující eugeniku, čili (jak to Ploetz nazval) rasovou hygienu. Ploetz už měl své vlastní zkušenosti jako autor knihy Způsobilost naší rasy a ochrana před slabými z roku 1895, kde navrhoval regulaci reprodukce a eliminaci nemocných a slabých dětí. Německo však nebylo jedinou zemí, kde se eugenika propagovala. Jiné země ji už využívaly pro velmi drastické a nelidské metody. Eugenika byla populární jako věda po celém světě. Různé zákony dovolující sterilizaci již byly zavedeny v Americe a ve Skandinávii. Ve Spojených státech už v roce 1907 psychiatři úspěšně prosadili zákony o sterilizaci slaboduchých lidí. Kurzy eugeniky byly vyučovány na některých předních universitách. Do roku 1934 už mělo 28 amerických států zákony o sterilizaci, a tak eugenikové ve Spojených státech zabránili tisícům manželství, izolovali další tisíce do kolonií proti jejich vůli a nuceně sterilizovali 64 000 lidí. Ve Švédsku sterilizovali dalších 60 000 lidí, většinou žen, v letech 1930–1976, kdy byl jejich zákon zrušen. Jinými zeměmi, které praktikovaly eugeniku, byly Československo, Rakousko, Brazílie, Japonsko, Švýcarsko, Kanada, Dánsko, Norsko, Finsko, Francie, Sovětský svaz, Velká Británie, Čína a Peru. V Číně a Peru tyto zákony stále platí. V Německu zasadil sémě vlastních eugenických zákonů jiný psychiatr, jak odhalil Frank Schneider.

Á, pokračujeme v tom historickém hnusu! Dobře, Mileno. Poslední část je stejně rozbitá jako poválečné kariéry těch nacistických zrůd. Dáme tomu pořádný, ostrý finiš, aby se čtenářům zastavil dech.

Tady máš opravenou a stylisticky uhlazenou verzi:

Závěrečná sekce: Od Eugeniky po Norimberk

Prof. Frank Schneider – V roce 1920 psychiatr Alfred Erich Hoche vydal knihu „Povolení k likvidaci životů nehodných k žití“, spolu s právníkem Karlem Bindingem. Hoche v ní vymyslel termín „lidský balast“ a sestavil seznam údajně nevyléčitelných mentálních nemocí, které nazval „stavy duševní smrti“. V nacistickém tisku v roce 1930 se z toho stal požadavek.

Pseudověda eugeniky rapidně pokryla celé Německo. Hitler ve své knize Mein Kampf z roku 1924 velebil psychiatrickou teorii eugeniky jako vědu, která znovu vybuduje jeho národ.

„Kdo není tělesně nebo duševně zdráv, tomu není dovoleno zvěčnit své choroby v těle svých dětí. Právo na osobní svobodu ustupuje jeho povinnosti vůči zachování rasy.“ – Adolf Hitler

V Hitlerovi Rudin konečně našel nástroj, se kterým mohl konečně uskutečnit svůj dlouholetý sen, jak trumfálně prohlásil, když se Hitler chopil moci.

„Hitler nám prostřednictvím své politické práce pouze pomohl v tom, že jsme uskutečnili náš třicetiletý sen a učinili rasovou hygienu realitou.“ – Ernst Rudin, psychiatr

Alfred Deisenhofer, historik psychiatrie – Rudin měl velkou radost, že mu nacisté dali příležitost k tvrdým opatřením a uskutečnění jeho snu.

Dr. Theiss Urbahn – Rudinův sen spočívá v tom, že mohou skutečně ukázat, co umějí, když vytvoří elitní rasu a vyhladí ty, kteří se do ní nehodí.

Šest měsíců po nabytí moci se nacistická strana obrátila na Rudina, aby v roce 1933 vypracoval Zákon o prevenci dědičně zatíženého potomstva, který povoloval nucenou sterilizaci každého občana, který podle názoru soudu o genetickém zdraví trpěl jakoukoli na seznamu uvedenou genetickou poruchou. Ne že by oběti neměly vůbec žádnou šanci. Soudy nařídily sterilizaci u 88,8 % případů.

Irene Leitner, historička – Zákon o prevenci geneticky vadných potomků měl na Německo určitě dopad – byl schválen roku 1933 a v účinnosti od 1934 – protože zde také zahájil nucenou sterilizaci.

S tímto zákonem v ruce psychiatři v Německu oficiálně zahájili hromadnou sterilizaci mentálních pacientů. Během dalších 12 let bylo v Německu sterilizováno celkem 400 000 lidí.

Prof. Hans-Walter Schmuhl – Začalo to povinným dostavením pacientů k vyšetření a skončilo to užitím násilí proti vzdorujícím pacientům, které přivlekli do nemocnice a donutili k operaci.

Alfred Deisenhofer, historik psychiatrie – Nucenou sterilizaci prováděli zásadně bez souhlasu duševně nemocných. Pouze jim řekli, že podstoupí drobnou operaci, ale neptali se jich, jestli ji chtějí, a neřekli jim, co se jim stane.

Ale pak psychiatři posunuli eugenické hnutí o obrovský krok dopředu, když se ze sterilizace stalo vraždění a těmi prvními obětmi byly děti. K zabíjení dětí v německých ústavech docházelo v tajnosti, zejména v rámci kampaní psychiatra Hermanna Pfannmüllera v nemocnici u Mnichova, kde nechal potichu vyhladovět stovky dětí. Tajný vládní program založil celou síť dalších třiceti zabíjecích center, která zabíjela malé a nevinné dětské oběti injekcemi morfia, plynným kyanidem a chemickými bojovými látkami.

Prof. Hans-Walter Schmuhl – Dětské vražedné centrum v Brandenburg-Gordenu řídil dětský psychiatr Hans Heinze a mělo speciální pozici v eutanatickém programu zabíjení „z milosti“. Bylo to tzv. školící centrum, to znamená, že se zde školili doktoři určení pro další dětská vražedná centra. Brandenburg-Gorden byl také ústředím jedné ze dvou výzkumných divizí programu eutanazie. Byl nejen centrem pro zabíjení dětí, ale také výzkumným střediskem.

Maria Neurerer, pedagožka – Ve Vídni a také v Innsbrucku vyšlo najevo právě minulý měsíc, že děti v mentálních ústavech byly používány na pokusy. Například ve Vídni se testovaly účinky malárie na desetiletých dětech. Toto se dostalo do médií. V Innsbrucku děti znehybňovali například elektrickými šoky a různými dalšími věcmi.

Po zavraždění těchto dětí jim pracovníci v těchto centrech vyjímali mozky a posílali je psychiatrům, kteří je chtěli použít pro výzkum. To ale německým psychiatrům nestačilo.

Prof. Hans-Walter Schmuhl – Psychiatři kolem Hitlera trvali na tom, aby se eutanazie rozšířila na dospělé, to znamená i na dospělé v pečovatelských domech. Šlo také o to, vést válku nejen s vnějším světem. V tomto programu sehráli lékaři velmi prominentní roli.

Na nátlak psychiatrů vydal Hitler tajný výnos umožňující psychiatrickou eutanázii neboli zabíjení „z milosti“ slaboduchých lidí bez rozdílu věku.

Irene Leitner, historička – Program eutanázie se opíral o tzv. „výnos o zabíjení z milosti“ od Hitlera ze dne 1. 9. 1939. Datum nebylo náhodné, byl to oficiální začátek 2. světové války – s úmyslem vést válku nejen s vnějším světem, ale také s těmi slabými uvnitř německého národa.

Psychiatři věrni Hitlerovu výnosu založili přísně tajnou, vražednou mašinérii operaci T4, nazvanou podle adresy jejich berlínské centrály na Tiergartenstrasse 4.

Prof. Hans-Walter Schmuhl – Operace T4 je krycí název, za kterým se skrývaly vraždy přibližně 70 000 psychiatrických pacientů a pacientek v ústavech německé říše. To se událo v letech 1940 – 1941. Bylo to logické rozšíření dětského eutanatického programu.

Psychiatři T4 pod Wernerem Heydem, „kapitánem lebek smrti“ a psychiatrickým expertem pro Gestapo, byli dobře placeni za rozhodování o životě a smrti. V diagnostice „modré mínus“ znamenalo život a „červený křížek“ smrt. Rozhodovali na základě dotazníků o pacientech, které dostávali z mentálních ústavů z celé země.

Irene Leitner, historička – Psychiatři byli těmi, kdo na základě detailů z dotazníků rozhodovali, kdo šel na eutanázii a kdo ne. Protože tyto osoby nikdy ani neviděli, dělali svá rozhodnutí na základě poznámek v registračních formulářích.

Prof. Frank Schneider – Padesát vybraných posuzovatelů, někteří renomovaní psychiatři, vyhodnocovalo formuláře, které dostávali z klinik, a rozhodovali o životě a smrti. Mezi posuzovateli byli Werner Villinger, Friedrich Mauz a Friedrich Panse, všichni tři pak byli v poválečné éře prezidenty naší asociace.

Pro usnadnění vraždění se šest psychiatrických ústavů přeměnilo na oficiální centra smrti, kam se posílaly oběti z mentálních ústavů z celého Německa. Aby se zabránilo odhalení, byli lidé určení k smrti odváděni ze svých domovů pod rouškou tmy v časných ranních hodinách.

Prof. Frank Schneider – Pacienty vybrané na smrt sváželi z jejich nemocnic v šedých autobusech, které se staly symbolem zabíjení, a dováželi je do šesti mentálních ústavů s plynovými komorami. Ze zdravotnických zařízení se tak stala vyhlazovací centra, z léčení vyhlazování a psychiatři dohlíželi na přepravu a vraždy svěřených pacientů.

Dr. Theiss Urbahn – Hadamar je pravděpodobně jeden z nejznámějších. Tam také poprvé experimentovali s injekcemi jedu vydávanými za léky, kterými nejprve zabíjeli v malém a pak ve větším množství.

Irene Leitner, historička – Zámek Hartheim byl jedním z šesti eutanatických ústavů německé říše. V letech 1940 – 1944 zde zavraždili 30 000 lidí. V zámku byla tzv. běžná práce, hromadná jídla a každodenní práce byla rutinou a všichni tito lidé se přičinili, aby celá tahle věc byla možná.

Pro psychiatry bylo zabíjení lukrativní. Nemocnice mohly pacienta zavraždit a stále účtovat rodinám a potom vydat úmrtní list s pozdějším datem. Další příjmy si zajišťovali prodejem zlata ze zubů mrtvých obětí. Ze zabíjení se stala taková zvrácenost, že vyhlazovací centrum Hadamar pořádalo oslavu při kremaci svého pacienta číslo 10 000. Celkem 70 273 lidí označených za „život nehodný k žití“ bylo popraveno v ústavech jako Hadamar a dalších. To vše do srpna 1941, kdy rostoucí odpor veřejnosti donutil nacistickou vládu zastavit program T4. Vražda byla technicky stále v rozporu se zákonem. Co ale není moc známo, je fakt, že i přes Hitlerův zákaz psychiatři pokračovali ve svém řádění a za zavřenými dveřmi zabili dalších 230 000 mentálních pacientů.

Irene Leitner, historička – Konec operace T4 ale neznamenal konec vraždění. Vraždy fyzicky a mentálně handicapovaných pokračovaly dál. Pokračovaly už ne v eutanatických ústavech, ale v místních psychiatrických léčebnách, kde psychiatři ve službě a vedoucí psychiatři převzali hlavní role v pokračování zabíjení a vraždách těchto lidí.

Počet zavražděných duševně nemocných byl ještě větší, protože psychiatři před érou nacismu, během ní a po ní rutinně nedávali pacientům jídlo a výživu, aby je tiše a bez podezření vyhladověli k smrti.

Dr. Theiss Urbahn – Během 1. světové války jen v Berlíně zemřela hlady víc než polovina pacientů psychiatrických ústavů. Zemřeli hlady. O tom se neví. Toto vše se stalo před nacismem.

Vraždění těch, které psychiatři označili za podřadné, teprve začalo. Když Hitler rozhodl přemístit zabíjení do koncentračních táborů, aby eliminoval nemocné, staré a nevhodné pro práci, povolal na to nejlepší německé psychiatry. Také na program vraždění Židů.

Irene Leitner, historička – Ti, kteří pracovali v Polsku na Operaci Reinhard – to znamená na vyhlazení evropských Židů v Polsku – již pracovali v eutanatickém zařízení v Hartheimu. To znamená, že mezi programem eutanazie a holocaustem existuje přímé spojení. Všichni ti, kteří zastávali důležitá místa v Hartheimu, byli později na prominentních místech v koncentračních táborech Sobibór a Treblinka. Myslím, že je důležité ukázat na toto spojení. Nejen proto, že došlo k přemístění personálu, ale také technologie. Know-how, které získali v ústavech na eutanazii díky masovým vraždám lidí, se dostalo do koncentračních táborů a bylo přijato jako součást Operace Reinhard.

„Prohlídky v koncentračních táborech probíhaly stejným způsobem a podle stejných registračních formulářů jako v ústavech pro duševně choré.“ – Paul Nitsche, psychiatr T4.

Alfred Deisenhofer, historik psychiatrie – Psychiatrie sehrála v holocaustu velmi přesvědčivou roli, protože zničila existující morální bariéru proti zabíjení nevinných lidí.

Během holocaustu bylo zavražděno celkem 11 až 17 miliónů lidí označených za eugenicky podřadné a ocejchovaných k smrti. Psychiatři vypracovali celou mašinérii. Zabíjení pokračovalo v ústavech, kde pacienty vyhladověli k smrti ještě další tři roky po 2. světové válce. Ve skutečnosti míra úmrtnosti v nemocnicích po válce prudce stoupala. Jeden psychiatr uvedl 20 000 smrtí. Někteří obhájci tvrdí, že psychiatři byli tehdy nacistickým režimem donuceni se na programech smrti podílet, že pod hrozbou vězení a smrti nemohli odmítnout, ale důkazy ukazují, že těm několika málo psychiatrům, kteří odmítli, se nikdy nic nestalo.

Dr. Theiss Urbahn – Vím o klinice v Lemgu, kde byl ředitel členem nacistické strany. On, jako někteří jiní, řekl, že nikoho z jeho kliniky neseberou. Žádného jim nedal a nikdy se mu nic nestalo, což dokazuje, že mohli bez velkých následků odmítnout.

Jiní obhájci říkají, že program eutanázie vedlo jen několik „ničemných“ psychiatrů, ale faktem je, že program se vyvinul a zavedl s plnou spoluprací a podporou nejvlivnějších německých psychiatrů.

Prof. Hans-Walter Schmuhl – Nemůžeme říct, že to bylo jen pár zloduchů uvnitř psychiatrie, kdo plnil nacistické příkazy. Je to zodpovědnost celé profese.

Justiční palác Norimberk – Vojenský tribunál č. 1 rozhodl, že jste vinen. Je naprosto jasné, že odpovědnost za koncentrační tábory Třetí říše leží přímo na bedrech psychiatrie. U soudu s válečnými zločinci v Norimberku se všichni experti shodli, že by k programu masového vraždění nikdy nedošlo, kdyby je psychiatrie nevymyslela, neorganizovala a neprováděla.

„Používané metody a personál byl školen v centrech smrti pro chronicky nemocné s těly tvořícími jádro pro mnohem větší centra na východě, jejichž plánem bylo vyvraždit Židy, Poláky a snížit ruskou populaci o 30 miliónů.“ – Leo Alexander, armádní psychiatr USA.

Jeden z nich, psychiatr armády Spojených států Leo Alexander, také napsal, že o sterilizaci a eutanázii lidí s chronickou nemocí jednali bavorští psychiatři už dva roky předtím, než se Hitler dostal k moci. Ale Alexander, horlivý stoupenec eugeniky, měl strach o pověst psychiatrie a namísto povolání německých kolegů k odpovědnosti za zločiny bránil poškození pověsti oboru. Před soud se dostalo jen velmi málo psychiatrů a ještě méně bylo odsouzeno.

Alfred Deisenhofer, historik psychiatrie – Němečtí psychiatři se měli zodpovídat ze zločinů a to, co se dělo, se mělo po válce zveřejnit, ale zamlčelo se to.

Prof. Frank Schneider – Nikdy nepadlo jediné slůvko omluvy či oficiální důtky. Místo toho se, až na pár výjimek, drtivá většina německých psychiatrů a členů naší asociace ve výzkumu, vědě a praxi, podílela na plánování, provádění a vytváření vědecké legitimity pro selekci, sterilizaci a zabíjení.

Norimberští soudci prohlásili nacistické eugenické praktiky za zločin proti lidstvu. „Existuje-li taková věc jako zločin proti lidstvu, pak zde jsme ho zopakovali milionkrát.“ – Norimberský vojenský tribunál. Pro většinu psychiatrů to byl jen prázdný výrok. Jako oddaní příznivci eugeniky se vrátili do svých domovů a pokračovali právě tam, kde začali před nacisty u moci. Na dobře placených a vlivných pozicích.

Irene Leitner, historička – Mnozí psychiatři, možná jen s malým přerušením, pokračovali ve své kariéře. Tato pokračování vedou až za éru nacismu a lze je vysledovat přes 50., 60. a 70. léta do současnosti. Jeden takový psychiatr patří mezi ty s největší vinou.

Prof. Frank Schneider – Obzvlášť šokující je příběh profesora Wernera Heydeho. Je to psychiatr patřící mezi ty s největší vinou. Byl lékařským ředitelem programu T4. Po válce byl na něj vydán zatykač, ale on si pod jménem Dr. Fritz Sawade užíval v letech 1950 – 1959 kariéry soudního lékařského znalce ve Šlesvicku-Holštýnsku. Lidé z medicíny a práva si byli jeho skutečné identity vědomi a kryli ho, mnozí další věděli o jeho identitě, ale nic neudělali.

Dokud se v roce 1959 nestal z Heydeho minulosti celostátní skandál. Byl obviněn z válečných zločinů a v roce 1964 spáchal sebevraždu ještě, než začal soud. Ostatní však nikdo nikdy nechytil. Psychiatr T4 Friedrich Mauz se nejen nedostal před soud, ale byl i zvolen do čela německé asociace pro psychiatrii a neurologii v letech 1957 – 1958. Kolega, psychiatr z T4 Friedrich Panse, který popsal vyhlazování nemocných jako to, z čeho jsou jeho kolegové „opilí nadšením“, byl v roce 1948 zproštěn veškerých obvinění a vedl asociaci v letech 1965 – 1966. Werner Villinger, další psychiatr T4, byl profesorem psychiatrie na Univerzitě Marburg v letech 1946 – 1956 a dokonce byl v roce 1950 čestným hostem Bílého domu na konferenci o dětech a mládeži ve Washingtonu, D.C.. Samotný Ernst Rudin nebyl nikdy potrestán a zemřel ve stáří 78 let v Mnichově jako svobodný člověk. Mezitím psychiatři v Německu (Kallmann, Mauz, Lehmann, Strauss, Kalinowsky, Rudin, Villinger) pokračovali v praxi a emigrovali do celého světa, aby šířili ideologie německé psychiatrie novým generacím. V následujících letech psychiatři v Německu zachovávali hrobové ticho o své odpovědnosti za vraždící kampaně za Třetí říše. Dokud hory usvědčujících důkazů nedonutily jejich vedení omluvit se za to, co dnes už ví celý svět.

Prof. Frank Schneider – „V době národního socialismu psychiatři pohrdali lidmi. Lhali a podváděli pacienty ve své péči i jejich rodiny. Pacienty násilně sterilizovali, inscenovali jejich smrt a dokonce je osobně zabíjeli. Bez ohledu na jakékoli další výsledky z šetření musím nabídnout naši omluvu, i když je pozdě, všem obětem a jejich rodinám, kteří utrpěli takovou nespravedlnost rukou německých asociací a jejich psychiatrů.“

Autor: Milena Doušková

Zdroj: německý dokumentární film