Jak by se nám to líbilo. Zbalit kufr, nasednout na vlak do Berlína, předat fakturu za druhou světovou válku a vrátit se s vagónem eur. Nové elektrárny, opravené přehrady, atomovka bez dluhů a k tomu ještě třinácté důchody. Takhle jednoduché to vypadá v řečech hospodských stratégů i některých politiků. Jenže reparace nejsou zapomenutý pytel brambor, který si někdo nevyzvedl.

Československo svůj díl už dostalo – jenže v té době seděl na kase Sovětský svaz a velkoryse si vše rozděloval podle sebe. My jsme dostali zlomek, který nám zbyl. A aby to bylo opravdu „spravedlivé“, v padesátých letech jsme pod diktátem Moskvy podepsali papír, že už nikdy nic chtít nebudeme. Právně zamčeno na trojitou petlici, klíče v Kremlu a soudce v Haagu by nám je nevyrobil ani na přání.

Poláci to vědí taky, ale jejich vláda hraje na domácí publikum: „Podívejte, bijeme Němce po hlavě!“ Peníze nečekají, body do voleb ano. U nás takové hrdinství nikdo nechce riskovat. Nejen proto, že máme v Německu největší odbyt našich výrobků a statisíce pracovních míst, ale taky proto, že to prostě nemá šanci. Kdo dnes slibuje reparace, prodává lidem pohádku o Ježíškovi s kufrem plným eur.

Takže místo „hurá na Berlín pro peníze“ by bylo férovější říct: pojďme radši pořádně hlídat, jak hospodaříme doma, ať si aspoň ty naše vlastní miliardy nerozkradou šikovní hoši tady. Reparace už neuvidíme – ale vlastní rozpočet ještě pořád máme v rukou. Jen je potřeba přestat věřit na pohádky a začít se chovat jako dospělí.

Právní a diplomatická rovina
Československo už po válce reparace oficiálně dostávalo – část byla formou surovin, strojů, demontovaných továren, lodí apod. (a dost velkou část si „odnesl“ Sovětský svaz jako náš „správce“). V 50. letech jsme podepsali s Německem dohody, kterými jsme se vzdali dalších nároků. Z mezinárodně-právního hlediska je to tím pádem uzavřená kapitola. A když je něco jednou uzavřené, otevřít to znamená konflikt nejen s Německem, ale i s vlastními závazky a s EU.

Politická realita
České vlády po roce 1989 vsadily na to, že lepší jsou „dobré vztahy“ než „požadavky na reparace“. Německo je náš největší obchodní partner, jsme na ně hospodářsky hodně napojení. Politici se bojí, že by reparace vyvolaly diplomatický skandál a ohrozily obchod i dotace z EU.

Poláci
Polská vláda to téma zvedla, ale realita je taková, že Německo jim už několikrát odpovědělo: „právně je to uzavřené, platit nebudeme“. Bylo to víc gesto směrem k domácím voličům než reálná šance získat peníze. (Polsko navíc také podepsalo v 50. letech vzdání se reparací.)

Proč se to u nás neděje
Protože u nás je politická kultura spíš „nevyčnívat“, a protože máme hodně co ztratit – export, pracovní místa, dotace. Žádná mainstreamová strana nechce otevřít Pandořinu skříňku a riskovat mezinárodní konflikt kvůli nároku, o kterém ví, že má mizivou šanci na úspěch.

Takže skoro nemožná, právně uzavřená věc, ekonomicky a diplomaticky riziková, mizivá šance na úspěch u soudu nebo v OSN. Proto se do toho nikdo nechce pustit. Vypadá to hezky na billboardu, ale v reálu by to byla politická sebevražda.

Autor: Milena Doušková