Projíždím kolem billboardu a tam na mě bliká heslo jak zjevení: „Teď jde o Česko.“ Vážně? Takže konečně, po letech experimentů, trapných slibů a drahých omylů, si někdo vzpomněl, že existuje taky nějaká země?

A co teda šlo ty minulé roky? O dovolené na vládních zahraničních cestách? O večírky na ambasádách, kde se tváříme jako světoví státníci, a doma pak počítáme drobné v kasičce? Nebo šlo jen o to, kdo si sedne blíž k premiérovi, aby byl vidět na fotce?

Já mám podezření, že heslo vzniklo takhle: někde v kanceláři seděli spin doktoři, na stole prázdné kelímky od kávy a složenky za elektřinu. Jeden povídá: „Hele, lidi začínají být fakt naštvaní. Potřebujeme heslo, co bude znít, že nám jde o ně!“ Druhý si zamyslí bradu do dlaně a řekne: „Tak co třeba… Teď jde o Česko?“ A všichni zatleskali. Přitom to zní spíš jako kdyby se rozpomněli, že doma nechali puštěnou žehličku.

Jenomže obyčejný člověk si to čte trochu jinak. Když u pokladny platí tisícovku za nákup, slyší v hlavě: „Doteď šlo o nás, teď, když hoří koudel u zadku, jde i o vás.“ Když platí složenku za plyn, říká si: „Aha, tak teď už to není jen jejich hračka, teď jde i o Česko.“ A když slyší slib, že všechno bude lepší, nejraději by si odplivl – protože tohle už slyšel stokrát.

Je to jako kdyby trenér po deseti prohraných zápasech řekl: „Tak, a teď jdeme hrát na výhru!“ Nebo když manžel po dvaceti letech manželství prohlásí: „A teď ti začnu být věrný.“ To se má člověk smát, nebo plakat?

A víte, co je na tom nejhezčí? Že ten billboard má budit dojem, že oni tu naši republiku zachrání. Jenže já mám pocit, že když oni říkají „Česko“, myslí tím jen Prahu 1, nejlépe kanceláře s klimatizací a pěkným výhledem. Na obyčejného člověka na vsi si vzpomenou jen tehdy, když potřebují hlas.

Takže, vážení, až příště pojedete kolem billboardu SPOLU, zkuste se na něj podívat s úsměvem. Představte si pod heslem malý dovětek:

 „Doteď šlo o nás. Ale co, teď už máme volby za dveřmi, tak zkusíme i to Česko.“

A možná bychom jim měli pogratulovat. Protože pokud „Teď jde o Česko“, znamená to, že jsme se aspoň dočkali. Tak dlouho šlo o ně, o jejich partajní kasičky, trafiky a židle, až si konečně vzpomněli i na nás. Jenže víš, co je na tom největší ironie?

Až donedávna to šlo hlavně o jejich Česko – to, kde je benzín na služební kartu, oběd na účet daňového poplatníka a život bez front v čekárnách. A teď, když jim teče do bot, najednou objevili i naše Česko – to, kde se počítají drobné na rohlíky a přemýšlí, jestli letos bude na uhlí.

Takže díky, pánové a dámy ze SPOLU. Teď už víme, že jde o Česko. Škoda jen, že až poté, co jde hlavně o vaše křesla.

Autor: Milena Doušková