Někdo má rád květiny, někdo sbírá známky – a někdo jiný by nejraději sbíral rakety. Paní ministryně Černochová se zjevně už dávno rozhodla, že svět je pro ni jedno velké cvičiště. Když obyčejný člověk slyší zpěv kosa na jaře, ona už nejspíš slyší rachot tankových pásů. A tak se ani nedivme, že jí vypadne z pusy perla: „Česko by mohlo vojensky pomoci Ukrajině, jako v Jugoslávii.“ To nevymyslíš.

Jenže Jugoslávie není žádný vznešený vzor – je to krvavá učebnice toho, co se stane, když politici s prstem na mapě hrají boha. Bomby, rozvrat, etnická nenávist na generace. A dnes si to někdo u nás troufá použít jako „inspiraci“? To je, jako kdyby lékař doporučil léčbu amputací hlavy – jistě, problém vyřešen, ale pacienta to jaksi přestane zajímat.

Paní ministryně se tváří jako generál v sukni, jenže generálové aspoň vědí, co je to válka. Ona si ji plete se stolní hrou Risk. Jenže v téhle hře se neumírá jen figurka – umírají lidé. Skuteční. V Jugoslávii by o tom mohli vyprávět ještě dnes. Ale ona to nechce slyšet, protože jí to kazí vojenský sen.

Možná by se paní Černochová měla víc projet tramvají mezi lidmi, co počítají každou korunu, než zase začne rozvášněně plánovat, kam pošleme naše vojáky. Protože tam venku je realita: lidé chtějí mír, ne další pohřby. Ale chápu – tanky a helikoptéry jsou jistě zábavnější než diskuse o důchodech a zdraženém chlebu.

Takže, paní ministryně, jestli vás už doma svrbí prsty a toužíte po bitvách, kupte si šachy nebo videoherní konzoli. Tam si můžete vyhrát do sytosti. Ale do skutečné války nás netahejte. My nechceme být figurkami na vaší mapě – a rozhodně nechceme, aby se Česko probudilo v Jugoslávii 2.0.

Pekelná tečka: Vítejte v českém politickém pekle, kde se místo uhlí přikládá tanky a místo ďábla rozdává karty ministryně s dětským snem o válce. Jenže, milá paní, v pekle už máme obsazeno. Takže než si sem donesete své hračkářství z Pentagonu, zkuste raději něco pro lidi na zemi. Nebo vám čerti sami zatopí pod kotlem.

————————————————————————————————————————-

Musela jsem se trochu zabavit, tak jsem to sepsala sobě jen tak pro zasmání, ale ráda se s vámi podělím pokud vás to také pobaví:-))

Koláčová obrana státu

Když se ministryně ohání tanky a Jugoslávií, já radši sáhnu po plechu a těstu. Protože upřímně – co lidi víc ochrání před zoufalstvím? Zpráva o vojenské pomoci, nebo vůně ostružinového koláče, co se line bytem?

Naše politička možná sní o frontách, ale já vím, že ta jediná fronta, kterou Češi opravdu unesou, je fronta na plech s drobenkou. V Jugoslávii padaly bomby, u nás padá mouka na stůl. A světe div se – po mouce se nikdo nehádá, nikdo neutíká a nikdo kvůli ní neumírá.

Kdyby se místo ministerstva obrany otevřelo ministerstvo pečení, věř mi, že by byl na světě hned větší klid. Tank nikdy nevoněl jako koláč a generál nikdy nerozdával drobenku. A když už se musí bojovat, pak jedině o poslední kousek.

Takže až paní Černochová zase začne mluvit o válce, pošleme jí tác ostružinového. Třeba konečně pochopí, že pravý mír chutná sladce – a rozhodně se nevozí na pásech.

Satirický recept na mír:

2 hrnky trpělivosti

1 košík ostružin (nejlépe z vlastní zahrady, ne z dovozu)

špetka ironie

drobenka z másla, mouky a trochy naděje

trouba předehřátá na 180 °C, nikoli na 180 tanků

Postup: Smíchejte ingredience, vložte do trouby a během pečení zapomeňte na válku. Servírujte teplé, ideálně politikům místo vojenských brífinků. Pokud si po prvním soustu nezačnou zpívat o míru, přidejte ještě šlehačku.

Autor: Milena Doušková