Tři kroky k vítězství nad Ruskem prý vypadají takto:

1. Nasadíme sankce na Čínu.
Brilantní nápad. Proč by Evropa potřebovala čínské výrobky, levné suroviny nebo stabilní dodavatelské řetězce? Zkrachovat pár továren, zvednout inflaci a zadupat vlastní průmysl – to přece stojí za ten pocit, že jsme Rusku zatopili.

2. Vezmeme zmražených 300 miliard ruských aktiv.
Přeloženo: prostě ukradneme, co není naše. Protože když to jednou jde Rusku, příště to půjde třeba komukoliv, kdo se znelíbí. Ale hlavně, že nakoupíme za cizí peníze pár houfnic a raket. Důvěra ve finanční systém? Ta je očividně přeceňovaná.

3. Pošleme evropské divize na Ukrajinu.
Ano, nejlepší by bylo, aby naši kluci umírali za cizí zájmy, zatímco „odborníci“ budou z bezpečí kavárny rozdávat další moudra. Matky a vdovy doma budou jistě nadšené, že jejich blízcí padli, protože nějaký grantový generál dostal záchvat statečnosti.

A závěr? Prý jen „fňukáme“ a nic neděláme. Inu, ano. Fňukáme, protože se stále najdou lidé, kteří nikdy nepoznali realitu práce, rizika ani odpovědnosti, a přesto mají tu drzost mluvit o válce jako o šachové partii. Rozdíl je jen v tom, že pěšáky na šachovnici posílají cizí – a jejich vlastní kůže zůstává v teple a bezpečí.

Možná by bylo lepší začít u sebe. Evropa má dnes spoustu vlastních problémů – drahou energii, padající průmysl, stárnoucí populaci. Místo aby se řešily, posloucháme manuály k cizí válce od lidí, kteří nikdy nedrželi v ruce nic těžšího než grantovou žádost. Až se naučíme chránit svoje hranice, svoji ekonomiku a svoje občany, pak možná budeme mít morální právo radit jiným. Do té doby je každé takové „strategické moudro“ jen prázdný výkřik z bezpečného křesílka.

Autor: Milena Doušková