21. srpen 1968

Ráno bylo jako každé jiné. Máma mě poslala pro chleba a mléko. Od bytu to bylo sotva pět minut, jenže za rohem mě čekal šok – fronta jako na zázrak. V mém krátkém životě jsem takovou ještě neviděla. No co, zařadila jsem se a šlapala hlemýždím tempem kupředu.

Přes cestu projížděla divná auta a lidé si šeptali cosi o tancích. Tank? Aha, tak takhle to vypadá! Sotva jsem se vzpamatovala, za zády se ozvala máma: „Utíkej domů, já to koupím.“ Jenže mně už bylo nakupování fuk. Domů jsem se vlekla schválně oklikou – musela jsem si prohlédnout ty obrněné obludy, co stály na břehu Svratky. Vojáci v zeleném si z řeky nosili vodu. A já, malá holka, jsem si pomyslela: No jo, prasata. Z té špinavé vody dostanou akorát sračku. Vždyť tam teče svinstvo z nemocnice!

Domů jsem se vrátila dřív než máma – takže ani nestačila spustit svůj obvyklý kázání.

Další dny byly podivné. Dospělí měli tváře vážné a smutné, já jen nechápala proč. Škola začala jako vždycky, jen cesta přes most kolem tanků byla nová atrakce. A pak – jednoho dne – najednou nebyli. Zmizeli. Svět se nám dětem zase vrátil do normálu.

Jenže doma se šeptalo, že tohle je okupace. A taky, že i stěny mají uši. Pamatuju si, jak jsem v dětství poslouchala ta šeptaná slova, která se venku neříkala. A přesto – měla jsem kde bydlet, doktory zadarmo kousek od domu, školu i školku u nosu. A když jsme šli brigádničit, nikdo z nás neumřel. Za tou železnou oponou byl klid.

Pak přišel listopad 1989. Všichni cinkali, já ne. Byla jsem dospělá a rozum mi říkal svoje. Poslouchala jsem lidi, jak básní o Západě, o reklamách a „svobodě“. Mně reklamy nepřišly jako zázrak a svoboda v podobě drahých másel mě nijak nelákala.

A teď? Už 35 let tu žijeme v tom vytouženém kapitalismu. Pořád si myslím, že socialismus měl něco do sebe. Ať si mi kdo chce nadává, já jsem prostě přesvědčená, že tehdy se žilo líp.

O roce 1968 dnes poslouchám, že to byla jen tragédie a zrada. Já ale vím své. Západ ten rok připravoval dávno. Chtěli si nás přitáhnout, rozložit východ a nakonec rozcupovat Sovětský svaz. A Sověti? Co měli dělat? Mohli se dívat, jak jim to tu cizí rozkládají? Těžko. Prostě přišli s tanky.

Dneska se to pitvá ze všech stran. Já jen vím, že já, ta holka z fronty na chleba, jsem to viděla jinak. A hlavně – už tehdy mi bylo jasný, že od špinavé vody ze Svratky bolí břicho.

A tak si říkám – tanky od Svratky jsou pryč, vojáci taky, ale fronty zůstaly. Jen už nestojíme na chleba, ale na levné máslo, doktory a možná jednou i na hrobníka. Jen se tomu dnes říká vznešeněji: svoboda volby.

A co vy? Pamatujete si ještě svoje „fronty na chleba“ – nebo si dneska s radostí vystojíte řadu na akční máslo v supermarketu?

Autor: Milena Doušková