Na jednom velkém hřišti, kterému říkáme planeta Země, se sešli dva kluci. Jeden z východního konce pískoviště, druhý ze západního. Oba měli kapsy plné hraček – raketky, co létají rychleji než ptáci, a umí udělat takovou díru do písku, že by se tam ztratila celá školka i s učitelkou.

První kluk, říkejme mu třeba Voloďa, si přinesl novinku – Orešnik A. „Podívej, Pepo,“ chlubí se druhému klukovi v NATO tričku, „tahle má Mach 10 a tolik hlavic, že ti z toho bude hučet v hlavě, i když nestojíš na ráně.“ A jako bonus dodá, že když to bouchne, vypadá to skoro jako jaderná hračka – jen se tomu nesmí říkat jaderná, aby maminka nevzala klukům kyblíček a lopatku.

Pepa z druhé strany pískoviště, co má za sebou partu kamarádů z okolních laviček, nezůstane pozadu. „Hele, já mám 32 nových Tomahawků a k nim kontejnery MK-14, a ty jsou tak velký, že se ti nevejdou ani do tvé bábovičky. A navíc mám kámoše po celým hřišti, takže ti můžu hodit písek do očí i z druhého konce prolézačky.“

Do toho přiběhne strejda expert z Ruské akademie a začne mudrovat: „Víte, kluci, kdybyste si ty Orešniky dali třeba do Kuby nebo Venezuely, bude to krásně globální a všichni budou vědět, že si na vás nemají troufat.“ Pepa na to křičí, že on už dávno svoje Tomahawky poslal na cizí pískoviště, aby měl jistotu, že Voloďovi nikdy nedojde, odkud to přiletí.

A tak si kluci hrají. Jeden na kočku a myš, druhý na „já mám delší, rychlejší, hlučnější“.
Jenže kolem sedí děti, co si chtějí hrát s autíčky a míčem, a přestávají chápat, proč je celý písek posetý dráty, kontejnery a cedulkami „Nebrat, nešahat, vybuchne“.

Až jednou jeden z kluků udělá chybu – a to pískoviště už nebude. Zbyde jen ticho. A ticho je na hřišti horší než hádka.

Pekelná pointa:
Možná bychom měli klukům vysvětlit, že pískoviště není na to, aby se na něm dělaly krátery, ale bábovičky. Jenže problém je, že oni už dávno zapomněli, co to bábovička je – a my jim to dovolili. Až jednou místo písku najdeme jen prach, bude už pozdě ptát se, kdo měl větší raketu. Na prach se totiž nedá stavět vůbec nic.

Autor: Milena Doušková