Přichází zprávy, že Spojené státy zvažují odejít z mírových jednání o Ukrajině, pokud Rusko a Ukrajina nedosáhnou pokroku. Co to znamená v praxi? Že „největší ochránce demokracie“ ztrácí trpělivost s válkou, kterou samo roky přiživovalo. A že si zase jednou umyje ruce a nechá Evropu, aby si to vyžrala. Jako vždycky.

Začátek příběhu: vývoz revolucí a zájmů

Všechno začalo dlouho před rokem 2022. Rok 2014 a Majdan nebyl jen výraz lidového odporu. Byla to řízená změna režimu, kterou Západ – včetně USA – vítal s otevřenou náručí. Slíbil podporu, pomoc, zbraně. A také iluzi, že Ukrajina se může stát součástí západní rodiny. Bez ohledu na to, jakou cenu za to zaplatí.

Zatímco Rusko vnímalo přibližování NATO ke svým hranicím jako přímé ohrožení, USA si hrály na hluché a slepé. Proč? Protože jim nešlo o mír. Šlo o mocenské šachy. A Ukrajina? Jen další pěšec na šachovnici, který se může obětovat.

Plyne krev, ale kšeft běží dál

Po začátku ruské invaze se rozjela mašinérie. Zbraně, peníze, sankce. Obrovské kontrakty pro zbrojní průmysl. A především propaganda. Kdo nechtěl podporovat Ukrajinu, byl automaticky proruský. Kdo volal po míru, byl označen za zrádce. Vytvořila se černobílá realita, ve které bylo povoleno jen jedno stanovisko.

Ale když válka trvá déle, než se plánovalo, když finance tečou jako Dunaj na jaře a výsledky jsou nulové, přichází únava. Ne lidská – politická. A USA začínají couvat. Nahlas říkají, že „nebudou financovat nekonečnou válku“. Narážejí na odpor kongresu, na voliče, na realitu. A najednou zvažují odchod z jednání. Přenechají to Rusku a Ukrajině. Jako by to celé vůbec nezačali.

Evropa jako poslušný vazal

A co Evropská unie? Místo aby se konečně nadechla a hájila své vlastní zájmy, zůstává ve vleku americké zahraniční politiky. Poláci chtějí být papežštější než papež, Němci klopýtají mezi závislostí na USA a realitou hospodářského úpadku, a Češi? Ti posílají poslední houfnici, kterou mají, a do médií volají, jak jsme hrdí.

Zůstáváme bez plynu, s drahými energiemi, rozbitým rozpočtem a rostoucí nespokojeností obyvatelstva. A přesto se v Bruselu dál mluví o nutnosti vytrvat, přitlačit na Rusko, zvýšit výrobu zbraní. Jak dlouho ještě?

Co bude dál?

USA si umyjí ruce a stáhnou se. Opět. A po nich zůstane rozbitá země, statisíce mrtvých a zničená budoucnost Ukrajiny. Jenže tentokrát nebude krvácet jen ta. Bude krvácet i Evropa. Politicky, ekonomicky a možná jednou i vojensky.

A my? My to opět odneseme. Přitom tahle válka nikdy nebyla naše. Ale její důsledky už dávno jsou.

Je na čase přestat být poslušným žákem ve škole jménem USA. Protože ten učitel sice rozdává úsměvy, ale nikdy nezůstane na konci vyučování, když je třeba uklidit třídu.

Rubrika: EU bez obalu