Evropská unie, kdysi projekt míru a spolupráce, se proměnila v ideologickou továrnu na přepisování dějin. Už nestačí, že určuje, co si máme myslet o současnosti. Bruselské elity nám teď říkají, co si máme myslet i o minulosti. A když to nejde po dobrém, jde to demolicí pomníků, zákazem symbolů a kriminalizací vzpomínek.​

Začalo to nenápadně – „dekomunizace“, „evropské hodnoty“, „modernizace historického narrativu“. Skončilo to odstraňováním soch padlých vojáků, zákazem vlastních národních svátků a nálepkováním každého, kdo připomene zásluhy Sovětského svazu, za dezinformátora nebo agenta Moskvy.​

Nejde tu o Rusko, ani o Putina. Jde o to, komu dovolíme vlastnit naši paměť. Když mladý člověk vyrůstá s tím, že Rudá armáda byla stejně zlá jako Wehrmacht, že osvobození Prahy byla „okupace z východu“, a že vzpomínka na vlastní dědečky je „ruský narativ“, tak nepřepisujeme jen učebnice. Přepisujeme duši národa.​

A co na to naši politici? Z části drží basu s Bruselem – protože se bojí. A z části mlčí – protože jim to vyhovuje. Jenže historie se nedá vygumovat jako odstavec z eurodokumentu. Památníky mluví i zbourané. A hroby mlčí, ale nelžou.​

Když Poláci bourají sovětské pomníky, bourají i vlastní minulost. Když Češi mlčí k odstranění sochy Koněva, ztrácí kus své cti. A když EU píše rezoluci, že Sovětský svaz byl viníkem druhé světové války, páchá ideologickou vraždu na pravdě.​

Možná by bylo dobré připomenout Bruselu, že dějiny se nepíšou podle toho, co je momentálně v kurzu. A že evropské hodnoty nejsou exportovatelné jako káva z Bruselu do všech koutů Unie. Každý národ má svou paměť. A kdo mu ji vezme, vezme mu i budoucnost.​