Vyvalená očička Marečka Bendů mě přesvědčila, že Stačilo má větší šanci na úspěch, než jsem si původně myslela. Jinak by přece po 36 letech neprožíval náhlý záchvat antikomunismu a nezačal kokrhat cosi o kriminalizaci členství v KSČ – jako kdyby ho právě probudil duch T. G. Masaryka se soudním kladívkem v ruce.

Ne, nebyl to sen. Byl to záchvat paniky. Stačilo mu totiž leží v žaludku víc než prošlý segedín. A to tak hluboko, že by to nejradši rozpustil, zakázal, všechny pozavíral, a s úlevou se opět rozvalil na své věrné poslanecké židli, kterou si s sebou snad vozí i na dovolenou. Když už tam sedí přes třicet let, asi k ní přirostl jako mušle ke skále.

Pamatujete si na jeho slzy dojetí nad tím, jak se z poslaneckého platu těžko živí děti? No, pokud by Mareček musel jednou rukou svařovat a druhou živit čtyři hladové krky, tak by mu asi bouchla nejen svářečka, ale i realita do tváře. Přitom jeho plat je víc než důstojný. Ale chápu – když si člověk zvykne na kaviár a křesťanské konference v Bruselu, chleba s máslem už chutná jako potupa.

A kdo vlastně Marek Benda je? V zásadě jde o poslanecký inventář. Kdyby zítra sněmovna shořela, asi by ho našli v popelu jako fosilii. Usedl tam v devadesátkách, díky tatínkovi, který ho tam tak nějak… vyslal, jako když táta pošle kluka pro rohlíky. A Mareček už tam zůstal. Stal se symbolem toho, jak může člověk strávit celý život ve veřejné funkci, aniž by po něm zůstala jediná stopa – kromě opotřebované židle.

Nevím o ničem, co by pro tuto zemi udělal dobrého. Vlastně možná ano – slouží jako výstražný příklad. Když necháš děti vládnout pískovišti moc dlouho, začneš nacházet písek i v zákonech.

Jeho nápady na „záchranu demokracie“ často připomínají hysterický výkřik někoho, kdo se právě probudil z hlubokého spánku a zjistil, že svět už dávno běží jinak. Bojí se komunistů, ale na cenzuru, mazání nepohodlných názorů a kolaboraci s vládou, která podřezává základy občanských svobod, kývá jako loutka s povoleným provázkem.

A jestli Mareček někdy něco vytvořil, pak to byl rekord v politickém přežívání. Jinak nic. Nepostavil školu, neotevřel nemocnici, nezasadil ani strom. Zato rád vykládá, jak zachraňuje republiku před neviditelnými strašáky.

Možná jednou zjistíme, že jeho opravdová politická funkce byla čistě terapeutická – aby se lidé mohli zasmát a zároveň zoufale plakat nad tím, kam až se dá dojít, když se moc drží v rukou těch, kteří nemají žádné jiné řemeslo než být politikem.