V pondělí, den před Štědrým večerem, jsem se dopravila k lékaři protože mi bylo hrozně blbě. Co jsem to chytla? Covid a pěkně na svátky když má ženská pořád co dělat v kuchyni. U nás to zas takový problém není, protože zatím co já ležím, synové vaří. Stejně bych nemohla nic dělat, tak jen trochu diriguji z postele. Lékař mi napsal hodně silné prášky, protože nález nemohl být horší. Co to udělá s tělem, tak to jsem netušila ani v nejhorším představách. Člověku je z nich na zvracení a přitom nemá co. Blbý, že.

Kupodivu mi pomohl Fiala. Mám totiž zvláštní zálibu v pozorování politiků. Někdy je pochválím, někdy bych je nejradši zdupala. S touhle náladou jsem si ho pustila. A co se nestalo! Po pár minutách jeho svatouškovského výrazu a keců, které si vymýšlel snad z čisté nudy, jsem to nevydržela a sprintovala na záchod. Jakmile jsem byla u mísy, náhle mi bylo trochu líp. Jo, to byl ten správný lék! Žádná chemie, žádný doktor, stačil mi ten jeho „posvátný“ projev.

A teď jsem tady, trochu zdravější, i když naše země je pořád tam, kde byla – na kolenou. Fiala sice promlouvá k lidem, ale těžko říct, jestli vůbec ví, co ti lidé potřebují. A co je horší – zatímco já se ještě nějak dávám dohromady, Česká republika si stále leží na nemocničním lůžku a nikdo jí nepomáhá.

Takhle se to totiž v politice dělá: zamíchá se trochu prázdných slov, vyhodí se nějaké marné sliby a výsledek? Škody, které si neseme. Představa, že z toho jednou vzejde něco dobrého, je stejně reálná jako to, že by mě Fiala najednou vylepšil víc než doktor.

A tak tu sedím, sleduju to divadlo a modlím se, aby se konečně objevil někdo, kdo opravdu ví, co s námi, a ne jen hraje na struny, které si sám roztáčí. Zatím to vypadá, že zůstáváme u těch stejných pohádek – těch, které nám politici servírují už roky.