Bože, co je Fiala za darebáka to svět neviděl. „Čtyři roky nestačily, potřebuji osm let, pak budeme mít platy jako v Německu a špičkové univerzity a firmy. Už nebudeme žádná montovna,“ prohlásil Fiala v České televizi. To by ovšem znamenalo, že v továrnách a na úřadech porostou nominální výdělky každý rok aspoň o čtvrtinu. Podle Eurostatu totiž byla loni v Německu roční průměrná hrubá mzda přes 50 tisíc eur, tedy v přepočtu přes 1 200 000 Kč, čili sto tisíc měsíčně. V Česku byla ani ne poloviční, navíc i hluboko pod evropským průměrem.

To, co Fiala zase „nasliboval“, je na úrovni sci-fi, kterou snad nemyslí vážně. Slíbit německé platy do čtyř let? To je buď obrovský kalkul na nejhloupější voliče, nebo naprostá odtrženost od reality. Abychom dosáhli německých platů, muselo by se zázračně zvednout HDP na hlavu, produktivita práce i investice do technologií a vzdělávání. Jenže co vidíme v praxi? Rostoucí inflaci, stagnaci reálných mezd, a montovny pořád jedou na plné obrátky. O „špičkových univerzitách“ a „firmách“ ani nemluvě – podfinancované školství a odliv mozků spíš naznačují přesný opak.

Jestli Fiala během prvních čtyř let své vlády nezvládl ani náznak posunu, jak má další čtyři roky něco „dohnat“? S jeho přístupem k reformám, kdy většina kroků jen hasí požáry (rozpočet, energie, nebo evropská zelená politika), si tu Německo ještě dlouho ani nevyfotíme. Co kdyby místo pohádek začal řešit reálné problémy? Zkuste začít u reformy daní, lepší podpory podnikání a stabilní ekonomiky, ne u planých slibů o platech, které jsou pro většinu lidí z říše snů.

Takže, milý Petře – jestli chceš německé platy, měl by sis nejdřív přestat hrát na politika roku a konečně se podívat, co v té zemi na západ od nás opravdu funguje. Hint: nestačí jen chodit v obleku a slibovat. Důvěru získávají činy, ne titulky.

Fiala si to vyšlapal do Strakovy akademie jak politický šnek na steroidech. Pomalu, s přehršlí teorií, ale jakmile se mu rýsovala vidina teplého místečka, náhle to nabralo tempo. Opozici odbyl tím, že „se křičí z tribuny snadno“, a sám mezitím stál na ramenou koalice slepené z pěti zoufalců, co by bez něj možná ani neprolezli do sněmovny. Stačilo pár frází o slušnosti, modernizaci a západní úrovni – a voilà, z profesůrka politologie se stal velký vizionář!

Jenže jeho nápad, jak se vyšvihnout, připomínal víc školní esej než strategii hodnou státníka. Co kdybych slíbil Německo? – říkal si zřejmě. Ačkoliv, kdyby to měl dotáhnout do konce, nejspíš by si vzal německé platy na billboardy a pod to by přidal menším písmem: „Ale jen v eurech, inflace vám to sežere.“ Jediné, co jeho sliby zatím připomínají, je předvolební pohádka pro děti – takové „Petřík a kouzelný státní rozpočet“. Škoda jen, že když se na ten rozpočet podíváme, má tak daleko k pohádce jako Fialovy nápady k realitě.

Jak se vůbec dostal do čela vlády? Sliboval modré z nebe a prodával to jako manažerskou kompetenci. Ve skutečnosti to ale působí, jako kdyby hrál SimCity, kde se příjmy generují tlačítkem a lidé jsou jen čísla. Výsledek? Když bylo třeba mluvit k lidem, vylezl jako robot a zopakoval pár frází o „slušnosti“ a „lepší budoucnosti“. Ale že bychom to cítili v peněženkách? Ne, tam zatím jen pusto a prázdno.