Člověk, který se tváří jako mravní autorita, přitom je jen mluvčím aktuálního politického kýče. Posílá do války drony a sbírá peníze na to, aby jich bylo víc – skvělý způsob, jak ze sebe udělat hrdinu z tepla obýváku. A jeho zásady? Ty mají pružnost lepší než gumová figurka. Nechce mluvit s komunisty, protože prý nikdy nelezl do rudé zadnice. Ale najednou mu nevadí bývalý komunistický rozvědčík Petr Pavel, protože ho teď pro změnu fascinují maskáče a červené barety.

Takoví lidé jako on neznají stud. Oni si totiž vždycky najdou způsob, jak si svůj oportunismus omluvit. Včera bojovali proti minulosti, dneska ji recyklují, když se to hodí. A nejlepší na tom je, že ještě moralizují ostatní. Tady jde prostě o tu typickou českou „elitu“ – mluví do všeho, a přitom mají stejnou hloubku jako kašpárci na provázku. Směšné, tragické, ale hlavně nebezpečné.

A co je na tom všem nejabsurdnější? Tito lidé, jako je Vetchý, se považují za morální majáky národa. Myslí si, že právě oni by měli udávat tón, co je správné, a co ne. Jenže při bližším pohledu se ukazuje, že jsou jen ozvěnou aktuálních politických nálad. Jednou nadávají na minulý režim a tvrdí, že by nikdy nespolupracovali s někým, kdo má za sebou komunistickou minulost. Ale když jim do oka padne ex-komunista, který si k popularitě pomohl leštěním vojenských výložek a tichou podporou západních zájmů, najednou zapomenou na všechno, co dřív hlásali.

Vetchý je dokonalým příkladem člověka, který si hraje na zásadového idealistu, ale v praxi funguje jako korouhvička. Když se mu hodí, staví se do role oběti – přece on je ten, kdo „bojuje za pravdu a spravedlnost“. Ale zkuste mít jiný názor, a hned jste podle něj nevzdělanec, který ví „úplné hovno“. Ironie? Ne, spíš smutný obrázek toho, jak tihle „lepšolidé“ vidí svět.

A jeho podpora války? To je kapitola sama o sobě. Posílat zbraně a drony s přesvědčením, že to přinese mír, je tak trochu jako hasit požár benzínem. Hlavně že se to hezky prezentuje – Vetchý a jemu podobní přece milují jednoduchá řešení, která vypadají dobře v médiích. Přitom důsledky jejich myšlení nikdy nenesou oni. Oni nepřijdou o dům, oni neztratí své blízké a už vůbec se nepostaví do první linie. To všechno mají vyřešit „obyčejní lidé“, kterým pak budou zpoza televizní obrazovky radit, jak být stateční.

A nezapomeňme na jeho podporu Pavla. Zatímco kdysi kázal o nekompromisním postoji vůči komunistům, dnes s klidem propaguje člověka, který byl jejich součástí. Zřejmě si myslí, že maskáče a úsměvy s vojáky vymažou z paměti všechno ostatní. Anebo možná jen hraje na jistotu – ví, že Pavel bude „bezpečná sázka“, protože ho podporuje ta správná část společnosti. No, a když se z něho stal prezident, Vetchý si určitě připadal jako vítěz. Ale co vlastně vyhrál? Další důkaz toho, že zásady jsou v jeho světě jen slovo bez obsahu.

A co nás čeká dál? Budou nám tihle „morální velikáni“ dál vysvětlovat, jak máme žít. Budou nás poučovat, kdo je dobrý a kdo špatný, protože oni to přece „ví nejlíp“. A přitom jsou přesně takoví, jak sami říkají – ví o věcech úplné hovno, ale mají na všechno jasný a vyhraněný názor. A co je ještě horší, mají dost prostoru na to, aby tenhle názor šířili mezi ostatní. Smutná tragikomedie, která by byla k smíchu, kdyby za ni neplatili obyčejní lidé.