Tak to máme zase jednou frašku! Neprošlo 14 %? Nevadí, zkusíme to s 7 % a lid se ještě bude tvářit, že jsme jim udělali laskavost. Je to stará dobrá taktika – vezmeme 14 %, a když to nevyjde, zkusíme polovinu. A voilà! Lidé si řeknou: „Aspoň něco jsme ubránili.“ To, že nás stejně oškubou, už je jen detail. Potichu zuřím, protože v jádru mají ti parchanti pravdu. Lidé budou bručet, zanadávají si doma nebo v hospodě, možná na Facebooku, ale to je všechno, co zvládnou. Reálný odpor? Nula bodů. A to moc dobře vědí.

Roky se hádají o zvýšení platů uklízečkám a kuchařkám ve školách, ale peníze? Kdepak, nejsou. Když jde o ty, kteří dělají za mizerný plat tu nejpotřebnější práci, peníze zázračně zmizí někde v mlze. Zato když jde o jejich vlastní kapsy, procenta se sypou, jako když se rozdává na rodinné sešlosti. A co je doma, to se počítá, že? Zase nám dali další zářný příklad toho, jak funguje dvojí metr. Vezmou si, co chtějí, a nám nechají drobky. Hrad a podhradí – ten příkop mezi námi se už rozšiřuje tak, že ho brzy budeme moci přeplavat, pokud se tam nesrazíme s loďkou někoho ze „svaté vrstvy“.

Když jde o to, co zbude nám dole, najednou jsou hrozně skromní. Ještě bychom si mohli vzpomenout na tu „slavnou“ političku (a lidi, přiznejme si, možná to byla ta Válková, už se to v tom chumlu ztrácí), která pronesla něco ve stylu: „Ti chudí jsou zvyklí vyjít s málem.“ Vážně? Tak to máme asi svatou trpělivost, že? Zvykneme si na všechno, přece. Budeme si vařit z vody, tahat peníze z ničeho, ale hlavně budeme ticho, protože to se od nás čeká. A mezitím nám ti nahoře ohrnou šňupák, udělají příkop za příkopem, a my se jim jen díváme na záda. Vítejte v republice, kde platí: čím míň máš, tím víc tě oberou.

A to nejlepší na závěr? Když přijde na lámání chleba, oni vždycky „zachraňují“ stát – tím, že se ještě víc nacpou. A ti dole? No, ti se přece musí uskromnit, ne? Žádné zvyšování platů, žádné úlevy, jen další přísliby, že se možná jednou bude líp. A než si tohle všechno uvědomíme, budou další volby, další sliby, a tak pořád dokola. Ten nekonečný kolotoč, na kterém se vezeme my všichni, zatímco oni si sedí v lóži a smějí se nám do očí.

Tak co, milí přátelé, ještě máme naději, nebo budeme dál přihlížet tomu, jak nás pomalu vaří ve vlastní šťávě?