Mnichovská dohoda. To slovo je synonymem pro největší podraz v novodobých dějinách našeho národa. Když se 29. září 1938 na Mnichovské konferenci sešla čtyřka nacistického Německa, fašistické Itálie, „demokratické“ Francie a Velké Británie, rozhodla o osudu Československa bez nás. Jako kdybychom byli jen zboží na trhu. Říká se tomu diplomatická dohoda, ale ve skutečnosti to byl drsný politický diktát, který nás hodil rovnou pod kola Hitlerovy válečné mašiny.

Československo mělo tenkrát armádu, kterou mnozí obdivovali, a pevnostní linie, které byly pýchou. A co udělaly „velmoci“? Hodily nás přes palubu a posílily Hitlera. Zatímco naši vojáci byli připraveni bránit svou vlast, Francie a Velká Británie si umyly ruce. Nejen, že nás nepodpořily, ale rovnou nás odevzdaly tyranovi.

Francouzi a Britové, ti „spojenci“, kteří se zavázali pomáhat, se postavili na stranu Hitlera, a to v době, kdy šlo o bytí a nebytí naší země. Československo dostalo ultimátum: postoupit své pohraničí nacistům, nebo čelit válce. Vlastně ne „čelit“ – válku by Československo vedlo osamoceno. Naši „spojenci“ si to totiž spočítali jinak: Němci jim naháněli strach víc než nějaký malý stát ve středu Evropy. Proč by měli riskovat? O osudu celého regionu rozhodli v Mnichově, jakoby šlo o bezvýznamnou šachovou partii, kde my byli jen pěšáky.

A co naši tehdejší lídři? Eduard Beneš, prezident Československa, stál před zdánlivě neřešitelným dilematem. Sám věděl, že naše země byla připravená bojovat, ale bez spojenecké podpory jsme neměli šanci. Nakonec přijal diktát. Ale ne proto, že by chtěl. Byl to krok v bezvýchodné situaci, která se nikdy neměla stát.

Ale Mnichov není jen historická tragédie. Je to lekce, kterou by si měl každý zapamatovat. Mnichov nám ukázal, jak málo znamenají mezinárodní dohody a sliby, když jde do tuhého. Když dnes slyšíme o „solidaritě“ nebo „spojenectví“, stačí si připomenout Mnichov a hned víme, že to jsou jen prázdná slova, která mají smysl jen do té chvíle, než přijde strach z války nebo ztráty pohodlí.

Britové a Francouzi se tehdy snažili uchlácholit Hitlera, ale historie ukázala, že s tyrany se nediskutuje. Jakmile okusí slabost, nezastaví se. Mnichovská dohoda se tak stala jen předzvěstí totální války, které se naši „spojenci“ nakonec nevyhnuli. A my? Byli jsme zrazeni a připraveni o svůj osud.

Tak co z toho plyne? Nikdy nespoléhejme na cizí pomoc. Nikdy nevěřme, že slova a podpisy na papíře něco znamenají. Mnichov byl lekcí, kterou jsme draze zaplatili, a není důvod ji zapomínat. Mnichovská zrada je varováním, že v rozhodujících chvílích budeme vždy odkázáni především na vlastní síly a odvahu. A také je to připomínka, že velmoci nikdy nejednají v zájmu malých států, když jim samotným hrozí sebemenší nebezpečí.