Prohráli jsme studenou válku a pořád to spousta lidí vůbec nechápe. Východ to ve Studené válce projel, Západ mu to spočítal i s úroky. Nemůžu říct, že jsme se měli za socíku jako v ráji, ale jedno vím – Západ se taky netopil v luxusu. My jsme ale žili beze strachu. Neměli jsme noční můry z toho, že nás doktor pošle domů s tabletem a řekne: „Léč se přes mobil.“ Nebáli jsme se, že nám doma zhasne světlo nebo že budeme hledat drobky v prázdném talíři. Tohle všechno jsme měli na Východě v klidu a pohodě, i když jsme byli pod sovětskou botou, kterou jsme nechtěli.

Pak přišel rok 1968-69, a naše touha po svobodě dostala přes držku. Přišli nás „osvobodit“ kamarádi, včetně Ukrajinců – což dneska radši nikdo neříká. Jasně, vrazili k nám s tankama všichni a výsledek? Rudá armáda se u nás rozvalila jako hlídač na věčné časy. Ale i tak jsme byli průmyslová velmoc, kde lidi uměli všechno od zemědělství po výrobu, a dokonce nám do toho Sověti nestrkali nos.

A pak bum, 1989. „Sametová revoluce“? Houby! Naplánovanej převrat. Západ byl v průšvihu a viděl v nás naivní Východ, kterej mu hned skočil na špek. Mysleli jsme si, že od Západu vane svoboda, ale to, co jsme cítili, byl akorát smrad ze železnejch západních bot, co se k nám blížily. Vyhráli Studenou válku a hned se těšili, jak slupnou to, co jsme budovali od druhý světový. A kdo nás tehdy zachránil? Jo, ten „zlý“ Sovětský svaz.

A teď? Jsme zase na rozcestí. Mír nebo válka? Jedno je ale jistý. Západ nás klidně hodí přes palubu, předhodí naši vykradenou zemi jako kost pro další válku. Jsem jen zvědavá, kdy konečně lidem dojde, že nás Západ nikdy nechtěl „zachraňovat“ – potřebovali jen pár let, aby nás o všechno obral.