Jednou si tak ležím schoulená v klubíčku, naštvaná na celý svět. Vztek mi v duši nese přání změnit všechno a nejraději hned.
„Mámo, já mám hlad,“ ozvala se z vedlejší postele moje drahá polovička.
Už zase. Ten můj chlap nikdy nepochopí, jak moc mi vadí to jeho „mámo.“ Říká mi tak od doby, co se nám narodily děti. Už nejsem Jarka, jsem prostě máma, a to všude. Ať jsme kdekoliv, pořád jen slyším „mámo“ a následuje nějaké jeho přání. Snídanička, obídek, večeřička, muchlováníčko. Jak řekne: „Mámo, pojď se muchlovat,“ postaví se mi všechny chlupy na těle a po erotickém zápalu není u mne ani stopy.
Sama sebe vidím jako upachtěnou ženskou v zástěře, jak lítám kolem plotny, nebo ověšenou taškami s nákupem, nebo se mne drží nějaké dítko za sukni a řve, co chce. Ještěže to tak není a já nejsem ta, co lítá doma v natáčkách, teplákách a s kapesníkem v ruce na utírání dětských soplíků, protože ty mám v kapse. Teda ne soplíky, ale ty kapesníky.
„Mámo, slyšíš? Já mám hlad,“ vyruší mne Tomův hlas.
Mám chuť zaječet: „Tak se nažer, gaučáku,“ ale spolknu ostrá slova, usměji se jako blbeček a zeptám se:
„Co bys rád, táto?“
„To je jedno, mámo, jen ať je toho dost,“ usměje se na mne a ještě se zavrtá do peřin a já s povzdechem v duši lezu ven, abych mi náhodou táta neumřel hladem.
Kdysi jsem si ho vzala z lásky. Nebo jsem si to jen myslela. Já fakt nevím. Vím jen jedno. Co se stal táta, stal se taky gaučákem a tím svým „mámo“ mne dohání k šílenství. Pořád si říkám, že to je ten Tom, který tak rád všude chodil, všechno ho zajímalo. Třeba se jím zase jednou stane. Tak tu manželskou káru táhnu jako závaží a dřu se jako blbec a hlavně, zapírám sama sebe.
Do nekonečna to fakt nejde a já chci být Jarka a nejen máma, kuchařka, uklízečka a majitelka dalších domácích profesí. Tak tomu dám chvíli času, třeba se city vrátí a muž mne bude zvát jako dříve:
„Jarko, rád bych se s tebou miloval.“