Postarší muž sedí uprostřed luxusu, pokuřuje voňavý doutník a popíjí koňak. Před sebou má noviny z burzy a s uspokojením si pro sebe konstatuje, že je zase o pár milionů bohatší.
V tom se otevřou dveře a do pokoje vstoupí jeho manželka. Nádherná, zralá žena, oděná do luxusu, kterou doprovází oblak smyslné vůně. Krásné dílo plastické chirurgie, protože příroda je k nám lidem nemilosrdná a každý rok se ukáže ve tváři v podobě jemného a pak hlubokého přediva vrásek.
„Drahý, jdu s Magdou, tak mi dej nějaké drobné. Víš, jak nesnáším prázdnou peněženku, a poslední peníze jsem dala za tyhle šaty,“ požádala manželka.
„Stačí padesát tisíc, drahá?“ usmál se na ni muž.
„Promiň, ale takový pakatel snad nestojí za zmínku,“ odfrkla jeho žena.
„Tak si vezmi, kolik chceš,“ řekl muž a otevřel jí trezor. Ani se nedíval, kolik vzala, a zase se posadil do svého křesla k doutníku a koňaku. (Mezi námi, žádné divadlo s Magdou, ale milostné hrátky s jejím zajíčkem, masérem, ji stojí pořádný balík.)
Chvíli po matce vešla dcera, věrná matčina kopie, jen peněz dostala o něco méně. Ani nepoděkovala a zmizela za dveřmi.
Podruhé zůstal ve své luxusní pracovně sám a před ním celý nezaplněný večer. Chvilku přemýšlel, pak se usmál a vstal. I on zamířil do trezoru. Musí mít sebou dost na prsatou Margaretu z domu s červenou lampou.
Zatímco náš muž si užívá s Margaretou z bordelu, vyšel z postranní uličky jiný muž. Ohnutá záda, upracované ruce a unavená tvář. Vleče se těžce a vypadá jako důchodce, ač je mu teprve něco kolem čtyřiceti let. Oblečený do starého, ošoupaného a nepadnoucího saka, chatrných kalhot, kam se dostane každý vítr. Je mu zima, a tak trošku zrychlil krok a brzy se dostal ke dveřím starého, malého domku. Vešel a od stolu vstala jeho žena, políbila ho a honem chystá horkou polévku na zahřátí a kus chleba na dojedení. Vzápětí vstoupila jejich dcera a letí jako splašená k rodičům, aby je pomačkala s láskou a vlepila pusu na vrásky na tváři. Na maminčino vyzvání usedá ke stolu a dostává stejnou večeři jako táta. Jen máma sedá jen tak a s láskou se dívá, jak jim chutná.
„Maminko, a kde máš ty večeři?“ starostlivě se zeptala dcerka a manžel zvedl pátravě oči a zadíval se na svoji ženu.
Ta se jen pousmála: „Už jsem jedla, vy starostové.“ Ano, ale že jen tu polévku, to už neřekla. Schovává chleba na svačinu svým dvěma láskám do práce.
Muž se na ni kouká, pak sáhne pomalu do náprsní kapsy a vyndá pár pečlivě složených bankovek. „Tu máš, Julie, a udělej s nimi, co uznáš za nejlepší. Dnes jsem dostal odměnu,“ hrdě jí podává několik bankovek.
Julie poděkovala manželovi a v očích se jí zaleskly slzy radosti. Už má po starosti, za co těm svým dvěma milovaným koupí Ježíška.