Svatý Petr sedí na obláčku u nebeské brány a čeká na Pána Boha, aby si rozdali svoji partičku karet. Čeká pět minut, dvacet minut, hodinu, a jak je svatý, tak už mu rudnou oči vztekem, huba se kroutí po tabáku od Boha a ruce se třepou na karty. Kolem poletuje malinký andílek a zívá nudou na celé kolo.
„A hele prcku, ty se fakt nudíš. Tak zaběhni za Bohem, že tady čekám jako blbec a on dobře ví, že bránu opustit nejde, i když tady není ani noha,“ zavolal na andílka Svatý Petr.
Andílek se otočil a povídá: „Hele, Svatý Petře, já vím, že se má stáří ctít a poslouchat, ale za Bohem nejdu. Je pořádně naštvanej, sedí na bouřkovém mraku, kouká na zemi a něco si brble pod vousy. Zavolej si třeba archanděla Gabriela, a ať si vezme brnění, aby něco neslíznul,“ zamával křidélky a chystal se zmizet.
„A kde je Gabriel?“ volá na andílka.
„Šermuje na obláčku na desíti hodinách,“ mrskl sebou andílek a byl fuč.
„Vybodnu se na něj, ještě mě propíchne a kdo bude hlídat nebeskou bránu,“ brblal si pod fousky, a najednou ho osvítil sám Bůh. Zasmál se radostně, mocně zadul a čekal, jestli se to podaří.
Sním či bdím, nebo ještě hůř jsem mrtvá a probudila jsem se po smrti ve světě zvaném prolhanost, protože pitomostí a lží jsem vyslechla za poslední dobu víc než dost a dost.
„Tak se vzbuď, Mili,“ třepal se mnou tenhle bláznivý svatý a já chtě nechtě musela otevřít oči.
„Ježíšku na křížku, ahojky, Svatý Petře. To jsem už mrtvá a ty nevíš, kam mě strčit, že jo,“ s očekáváním jsem oslovila ctihodného kmenta.
„Ale houby mrtvá. Ty jsi právě živá až moc. Bůh se mnou nemluví, je naštvanej a já se ho bojím. Tak jsem si tě přitáhl, abys ty horký kaštany vytahala za mě.“
„No, tak to je bomba. Tak já si budu pálit prsty, abys ty měl tabáček a kartičky, že mám pravdu?“
„No jasně. Víš, co to je, tady čučet celá staletí a ještě se nudit? Zkus si to sama a pak budeš zpívat jinou písničku. Mili, co ti udělá. Běž se zeptat, co se děje, proč za mnou nejde, než se zblázním a skončím v nějakém pozemském šaškecu, protože blázni do nebe nepatří, protože jsou prý nebezpeční jak v nebi, tak na zemi a prý i v pekle.“
„I ty, Petře? Čekala bych to od lidí, ale od svatých takové předsudky? A to ti mám pomáhat, když jsem prý cvok? Asi jsem, protože já za Bohem skočím. Taky mě zajímá, proč je naštvanej,“ a mazala jsem za bránu navštívit svého Stvořitele.
„Ahoj, Bože,“ pozdravila jsem slušně, a nic.
Tak jsem si bez vyzvání sedla na obláček a koukala na něj v očekávání výbuchu. Tak to jsem se spletla. Bylo ticho jako v hrobě a Stvořitel na mě hodil psí kukuč a potom otázku.
„Ahoj, Mili. Tak co, jak se máš?“
Na odpověď nečekal, protože to byla jen zdvořilostní otázka. Kdo to totiž ví líp než on, sám vševědoucí.
„Poslední dobou jsem se zaměřil na tu vaši sněmovnu a poprvé v životě mám pocit, že jsem blbec. Tak když jste měli minulou vládu, tak tahle nadávala, že se jí na nic neptají a dělají si, co chtějí. Tak mě to nedalo a pustil jsem si to pozlátku, a fakt. Kašlali na opozici a dělali si, co chtěli, a ještě z nich měli srandu. Kdyby tam nebyla Janička a Petříček, tak by snad byla semtam i pravda. Mili, ale že se mi ta mrcha nepovedla. Asi jsem spal, když se ta můra narodila. Možná to bylo dobře, aspoň vím, co všechno jste schopni zvolit do vlády.
„Kašli na to, Stvořiteli. Zase by tam přišla jiná opozice a hulákali by opět všichni. Už jsi to zvoral, když jsi nás vytvořil k obrazu svému, tak se pěkně koukej na to svoje dílo,“ rejpla jsem do něj.
Stvořitel zaslzel a mně ho bylo docela líto.
„Víš co? Vykašli se na nás a běž za Svatým Petrem na karty a fajfku tabáku. Nám stejně nepomůžeš a tak co bys tu seděl a fňukal nad tím svým nepovedeným výrobkem. My se jednou vymlátíme sami a bude pokoj. Tak se mějte a pošli mě dolů dospat,“ houkla jsem se zíváním na svého Stvořitele a pomalu se rozplynula zpět do snu.