Je brzo ráno a slunko už začíná pálit. Soupeří s bělostnou pecí naší babičky která se rozehřívá a čeká na sázení chleba. Je postavena v mrňavém letním domečku kam se vlezou už jen kamna a kredenc na nádobí a potraviny. Otočí se tam jen maličká babička která si minikuchyňku postavila skoro sama. Na slovenských vesnicích bylo úplně běžné mít letní a zimní kuchyň. S jarem se lidé vystěhovali ze světnic na zápraží a začalo se vařit v letní kuchyni. Ve světnice se chodilo jen večer spát. Teda přesně řečeno, umýt venku v lavoru, ve světnici na posteli se pomodlit a pak už jen spát.

Plech na otvoru do pece hřeje a úplně se těší na syrové těsto které přemění ve voňavý bochník na který se všem sbíhají sliny. Babička zručně odebírá těsto na ošatky kde je nechá dokynout a pak na lopatě bez chybičky sází do pece. Každý bochník požehná křížkem a poslední, pro radost všech nařízne, a bude z něj rozpíček. Uzavře železná dvířka a teď už jen čekat na zlatý a křupavý chléb. Jen při myšlence na něj se mi nahrnuly sliny do pusy a nutily mě polykat.

„Stará mama a kedy bude hotový,“ přitulila jsem se k babičce.

„Len dočkaj Milka,“ odbyla mě babička.

Dnes už vím kolik měla práce a rozhodně neměla čas na jednu nedočkavou vnučku. Celý den se točila kolem domácnosti a ještě musela stíhat malá políčka. Neznala jsem rodinu co by neměla pořádný kus země s kukuřicí, protože to byl základ krmiva pro prase i slepice. Co se dalo tak si vypěstovali sami, zavařili, usušili, uskladnila a v zimních večerech jim byly zásoby k dobru.

Všechno tohle jsem od ní pochytila a je to dobře. Nepotřebuji k životu polotovary, konzervy a pečivo obchodu. Myslím tím dnešní výrobky. Za totáče by mě nikdy nepadlo péct se doma s chlebem či rohlíkem, dělat svoje kečupy a protlaky. Dneska je to jiné. Chleba druhý den není dobrý a třetí den smrdí. To bych nedala ani praseti, natož lidem. Potraviny plné éček mě nelákají a co jde, udělám si sama. Je fakt, že se točím po kuchyni a zahradě jako kdysi babička, ale je to fajn život.

Je to úplně něco jiného zakousnout se do vlastního chleba který jsem si namazala doma vyškvařeným sádlem a posypala pažitkou ze zahrady. K tomu limču z máty oslazenou pampeliškovým medem. Přitom jen tak koukat kolem jak všechno roste a vnímat ticho a pokoj. Čím víc roků mi Bůh dopřává, tím bližší je mi život takový, jak ho žili moji prarodiče. Mám jen jedinou slabost a to je můj noťásek, protože mám ráda psaní. Básničky, povídky, komenty k politice, úvahy, to mě baví. Čtení a psaní je velký koníček a dokud mě tak baví, baví mě i žít.