Poznáváte se?

„Jsi nemocný, protože jsi unavený. Vidíte, že ordinace lékařů jsou plné stále mladších a mladších lidí!
Neperete – máte pračky, nemyjete nádobí – máte myčky, ani nevaříte – objednáváte si po telefonu nebo něco sháníte, co oko uvidí.
A kde je čas, který ušetříte? Jak jej využijete?
Nekopete, nesázíte, nezaléváte. Pokud nemáte vztah k dešti, ke slunci, k půdě, nemáte vztah ke zdraví.
Máte příliš mnoho volného času, který marníte nepodstatnými činy, věcmi, myšlenkami, a to je oheň co stravuje vaši duši.
Vaše ruce jsou prázdné. A když máte prázdné ruce, jako by říkaly: „Pojď!“ – oddej se melancholii , depresi, sklíčenosti, čemukoli, co vás přímo přivádí do nemoci, nemluvě o škodlivé chemii léků, která vás stejně už dávno ovládla.
Ale ještě není pozdě.
Nikdy není pozdě.

Tento kousek textu koluje po internetu a je v něm tolik pravdy a tak hezky nastavené zrcadlo této době, že by se měl každý zamyslet nad tím, jak s časem na tom zrovna on či ona.

Znám spoustu lidí kteří opravdu mají tohle všechno a ušetřený čas jen tak marní. Je fakt, že takový výdobytek jako je pračka je úžasný a měly by ji mít všechny ženy. Mám ji i já, ale myčku nádobí opravdu k životu nepotřebuji. Vařím celý život a nevidím v tom žádný problém. Naopak, co jde, udělám si sama. Ani chleba nekupuji, protože upéct ho doma, provonět kuchyň a pak se zakousnout do křupavé kůrky je pochoutky lepší jak dort od maršálka. Bez vlastní zeleniny by to nebylo ono. Ano, je to o ohýbání zad, tahání plných konev když neprší a s motykou věčně v ruce, by to opravdu nešlo. Jen lituji, že nemám ještě kus pole abych si mohla vypěstovat vlastní obilí. To by se mi moc líbilo. Jsem ráda soběstačná a moc ráda si dělá co jde, sama. Třeba vyrobit sýr, kefír, uvařit si med a sirup z bylinek, mít svoje marmelády a zavařeniny. S okurkami a zelenou se dělají báječné čalamády a na podzim si naložit zelí do pořádného, kameninového zeláku. Jabloně mi dají jablka na uskladnění, na štrúdly i na křížaly. Každé ovoce a zelenina se dají nějak uskladnit na zimu. Jediné, co si nevypěstuji je maso, tak to nahrazuji vajíčky, bez kterých se v kuchyni neobejdu. Co jsem vyměnila městský život za venkovský trávím čas tak, jak jsem si sama vybrala.

Čas je vzácný, zvláštní a pro mě měnitelný. Někdy trvá hodina celou věčnost a jindy minutu pouhou a já nechci být času jen slouhou. Chci využít svůj čas a večer si poslechnout vítr jak mi do vlasů šepotá příběhy a vzpomínky.

Sedím jen tak u jabloně a listí šustí ty svoje melodie a občas do toho zazpívá nějaké pták, zabzučí vlezlá moucha, ale jinak je to pravé venkovské, večerní ticho. Na mysl se mi vtírá vzpomínka na světla velkoměsta. Všude milióny bytů v obřích stavbách a za každou zdí nějaký lidský osud. Město neustále hlučí a nikdy v sobě nemá to smírné ticho, za kterým jsem odešla na maličkou vesničku. Žiji svůj čas kdy se každá časová veličina zkracuje a proto je tak vzácný a prchlivý. Už je čas dělat jen to, co chci, psát tak, jak tomu sama věřím a žít podle desatera. V tom je všechen zázrak který dá člověku klid a mír v duši. Pokud ho člověk má, přestane se bát všeho negativního.

Okovy

Okovy mám pryč

zahodila jsem od nich klíč

jsem nespoutaná

jako bouře

co ve mně burácí

jsem volná

jako vítr

co zvědavost neztrácí

jsem smyslná

jako letní déšť

co klouže po nahém těle

civilizaci pouštím

ze zřetele

sotva ten nános zmizí

i s těmi okovy

betonová města

jsou mi cizí

i bohatců mramory

utíkám do lesů

co ještě zbyly

hladím kůry stromů

to je návrat domů.