Vyrůstaly jsme v době, kdy podání ruky byl závazný slib, kdy se lidi scházeli bez mobilů a u stolů si povídali, kdy byl telefon doma vzácnost a telefonní budka na rohu pořád plná. Učily jsme se šít a plést, protože jsme chtěly být krásné a Burda časopisy, nebo katalogy Otto a Neckermann se schraňovaly se skoro posvátnou úctou.
Naše první lásky a zklamání se nesly v duchu disco, víme kdo byli veksláci a jak nádherně to vonělo v Tuzexu.
Zažily jsme slib jiskřiček, pionýrský šátek, prvomájové průvody, chmelové i bramborové brigády, učily se žít v komunismu, nádherně mladé jsme prožily revoluci, a pak jsme se zas učily a učíme žít v dnešní době. Máme za sebou pozorování Halleyovy komety i rok 2000.
Posledních 20-30 let máme většinou v mlze.
Děti, rodina, práce, práce, rodina, děti. Krásná, mladá dívka, ta ze včerejška, je najednou pryč.
Kam se vlastně poděla? A kdy to vůbec stihla? Jak to, že jsme si vlastně nevšimly?
Děti odchází a my se vracíme. Vracíme se zpátky k sobě. Máme už vrásky, a taky nám šediví vlasy a víme toho už víc než hodně o štěstí i bolesti, i o slzách a smíchu.
Dnešní svět se nám snaží namluvit, že už jsme staré a nepotřebné.
In je kult mládí. Tváře bez vrásek, outlý pas, dlouhý vlas, ňadra dmoucí.
Cože to? My a staré? Nenechte si to namluvit, milé dámy.
Jsme ovoněné duší a okořeněné zkušenostmi. Umíme používat kotoučový magnetofon, kazetový magnetofon, gramofon, zažily jsme video s jedno dabingem, diskety, mobily, tablety i počítače.
Nokii 5110, nebo 3310 jsme měly asi všechny. Známe Jágra jako kluka, Gotta v nejlepších letech a my to byly, kdo si užíval Nagano.
Všechny už jsme někoho ztratily a někoho našly.
Pískovaly jsme si džíny, batikovaly sukýnky a maminkám nosily k MDŽ konvalinky a Živé květy.
My, holky padesát plus nejsme vůbec staré.
Víme už dávno jak voní muži i miminka, jak bolí smrt.
Život nás otřískal a obrousil hrany a sem tam nám dal křídla.
My jsme vám dali tenhle svět, stejně jako ho daly naše mámy nám. A že jsme se hodně snažily, aby byl krásnější!
Výhoda času je neuvěřitelná.
Za dalších 20, 30 let se možná objeví nová Komnata snů, kde bude dnešní dívka, najednou o pár desítek let starší psát něco podobného, co dnes píšu já. A teprve pak my možná už budeme stárnout. Možná….