Moji slovenští předci byli vždy hluboce věřící a moravští atheisté. Žila jsem mezi nimi a hodně jsem přemýšlela, co je a co není pravda. Čítávala jsem si v Bibli a vzápětí jsem sáhla po naučné literatuře. Přiznám se, že v hlavě jsem měla pořádný zmatek. Rozum mi říkal, není Bůh, duše mi říkala, něco tam je. Něco čemu nerozumíme, nebo je to jen lidská berlička před strachem z definitivního konce. Proč je člověk tak jiný? Žádný druhý tvor neumí tvořit hudbu, skládat slova v nádhernou poezii, malovat úžasné obrazy.     

Na oplátku nenajdete ve světě zvířat nikoho tak krutého jako člověk. Zvířata zabíjejí, někdy se nám to zdá jako kruté, ale lidskou vynalézavost nemají. Jen člověk dokáže mučit pro peníze, slávu a moc. A zase jen člověk dokáže vydržet i mučení a nezradit svoje ideály. Co nás žene kupředu a co vlastně chceme od života. Jak moc jsme jiní než všechno ostatní kolem nás.      

Když se moje babulka chystá do kostela vyoblékaná co nejlépe, cestou se zastaví pro tetu Maru, která kdysi velmi milovala svého chlapce, a ten zůstal na italské frontě. Teta Mara se nikdy nevdala, nepodívala se s láskou na jiného. Všechnu svoji lásku dala Bohu a mrtvému snoubenci.   

Stojím před kostelem a pozoruji, s jakou nadějí a láskou jdou lidé do kostela a zdraví se krásným:     

„Pochválen buď Ježíš Kristus.     

„Až na veky amen.“    

Já se nedokážu dívat na kostelík jako na svatostánek, ale prohlížím si ho jako krásnou stavbu a umělecké dílo. Můj stánek je tam, kde i můj dědulka hledá útěchu a to je les.

Když mě mé kroky zavedou do plic naší modré planety, do lesa, jako bych vstupovala do chrámu Páně. Je tam ticho a chládek jako v kostele a stejně jako tam, jsem tak blíž k něčemu, o čem pochybuji, ale o čem si moc přeji, aby to existovalo pro nás pro všechny. Mé myšlenky jen chvíli přerušuje bzučení horlivého hmyzu, který pilně poletuje a pracuje, aby naplnil přísloví pilný jako včelička. Pak se rozezpívá pták a vítr v korunách stromů se k tomu vesele přidává. Je to jako varhanní koncert, ale je tak živý, až píchne u srdce, jak moc života je kolem mne. Vcházím do krajiny snů a přání. Na zelené louce se spolu houpou v polospánku, do zavřených víček se mi laškovně opírá nezbedný, sluneční paprsek. Zahodím myšlenky, co bolí, a jdu tam, kde je místo pro život. Les mi mává naproti svými větvemi a zve mne do svého lůna k načerpání síly, odvahy a klidu na duši. Jdu do ráje na zemi a vůně lesa mě šimrá v chřípí. Začíná mi být lehčeji na duši a srdce už nemá to splašené tempo, co tak moc bolí. Drtím v pěsti hrst trávy s hlínou, ať ji cítím, dám si na oči lístky z chudobky, abych ji viděla.     

Hladím kmen stromu oběma rukama a nepřemýšlím nad ničím. Obejmu ho, přitisknu se k drsné kůře a beru si sílu, kterou mi dává. Chlácholí mou bolavou duši a tuší, jak moc bolí rány od života zasypané štiplavou solí, tak je vymývá a zve mě do svého nitra, tam k sobě. Rozplynu se v jeho objetí a cítím krásné sepětí v sobě. Jsem součást jeho a on je můj. Mám v sobě lásku k lesu a všemu živému, nedám mu zahynout a slibuji mu ochranu a lásku, protože on je můj a já jsem jeho součást. Les je Boží chrám. Stojí tu celé dlouhé věky, statný a krásný. Nepokořený ochránce života v sobě připraven mne milovat a tišit. I Ježíš Kristus kázal venku. Na co jsou kamenné kostely, když venku jsem k Bohu blíž, tam mám naději, že jednou spatřím to, co hledám.