Tak to je bomba. Co ti, co mají 10 000 na měsíc?

Máme jen 80 tisíc měsíčně, říká pražská rodina a už vůbec nevyjdeme.  Muž Pavel pracuje u jedné z velkých konzultačních firem v hlavním městě a měsíčně si vydělá přibližně 50 tisíc korun hrubého. Jeho manželka Jana si po rodičovské dovolené našla práci jako prodavačka. Měsíčně si přijde na 30 tisíc korun. Pár má dvě děti ve věku 4 a 7 let. Dohromady si tedy rodina každý měsíc přijde na 80 tisíc korun hrubého, v průměru spíše víc. V čistém vyjádření je to pak přibližně 68 tisíc korun se započtením slev na děti. Na první pohled si tedy nemají na co stěžovat. Jenže manželé mají na krku hypotéku na byt, která dosud nebyla velkým problémem, protože za ní platili 20 tisíc korun měsíčně. Teď však museli refinancovat a jejich měsíční splátka se zvýšila na 35 tisíc korun. To znamená, že rodina má po zaplacení hypotéky k dispozici lehce přes 30 tisíc korun. Z toho musí uhradit veškeré své potřeby. Ty ovšem rovněž rychle zdražují, ze všeho nejvíce potom ceny energií, benzinu a potravin. Pavel tak rychle zjistil, že se dostal do finančních problémů, což měl ještě před rokem za něco nepředstavitelného. Tehdy byl ještě schopen tvořit nějaké úspory, do kterých teď musí ve velkém sahat. Jakmile je vyčerpá, neví, co si počne. Obzvlášť, když zdražovat se má ještě dál.

Tak došlo na střední třídu. Dopadlo to i na ty, co se povyšovali nad těmi, co měli život o mnoho těžší. Svým způsobem je to dobře pro ty, co jsou na tom nejhůř, protože střední třída nechce padnout do chudoby na kterou není zvyklá a teprve teď nás bude dost, aby se politici začali opravdu bát. Střední třída nechce být tam, kde jsou ti kterými tak okatě opovrhovala. Ne, opravdu jim nepřeji pád přímo na hubu, ale tak dlouho se mlčí a nechá se orat s těmi nejpotřebnějšími, až strach z bídy ukáže svoji sílu i jim.

Pro mě docela sranda když si rodina skoro se 70 000 stěžuje, že to nezvládá. Nikdo je nenutil podepsat hypotéku. Bylo to jejich rozhodnutí. Vždy se musí počítat s tím, že se může cokoliv stát. Člověk si má našetřit a pak kupovat. Pak se nedostane do průseru, ze kterého nevidí cestu ven a ona teď momentálně opravdu není. Holt se střední třída bude muset vypořádat s tím, že se dá žít jinak a začít myslet jinak. Začít brát v úvahu, že i ti pod nimi měli právo na slušný život, ale jejich protesty ignorovali. Teď se děje jen to, co právě ta střední třída dopustila. Jistě, ne všichni byli, lhostejní a hodně z nich pomáhali a pomáhají jak se dá. Jenže dokud si lidé neuvědomí, že demokracie není zadarmo a že v demokracii mají všichni své místo a svoje právo, tak se nic nezmění.

Víte co je na tom zajímavé? Že ti, co mají málo se srovnají i s tímto průserem a zase to dají jako vždy. Ti, co mají, či měli moc, tak ti to ponesou hodně těžce, protože tohle neznají, neumí v tom chodit a hlavně jim bude stydno, že opovrhovali těmi, co to neuměli jako oni ať už z jakéhokoliv důvodu. Je čas srovnat se s tím, že všichni jsme jen lidé co se narodí a zemřou a to co žijí mezí tím je jen na nich. Být slušný a skromný má svoje výhody. Až přijde jeho čas na konec, nebude mít na zádech plný vak zbytečností. Po smrti mu nebudou k ničemu. Hajzl co ubližoval ponese vak s kamením a nebeskou branou neprojde. Není každý věřící tak to napíšu jasněji. Lépe se odchází s čistým svědomím, než se zlým svědomím. To je potom hodně těžké umírání, protože ve smrti každý dostane strach že tam někdo je a že ho někdo může soudit. Věřte, že v hodině odchodu se každý soudí sám. Je to jeho osobní soudný den a proto by měl žít tak, aby z něj neměl strach.