MUdr Ivan David – Dovoluji si vám přinést zajímavý text ze zdroje, který je v celé Evropské unii zakázán:

„Ať člověk pozoruje západní válčení jakkoli dlouho, Buča je jen dalším opakováním známého vzorce. Nejprve se stane něco velmi, velmi hrozného, pak následuje další kolo ekonomické války nebo ozbrojeného konfliktu. Někdy tyto události, skutečné nebo zinscenované (častěji to druhé), opravdu překvapí, ale často má člověk na chvíli předem pocit, že „teď už musí“, a pak se v podstatě zajímá jen o to, jaká opatření se tahají z klobouku.

Tak to bylo v Sýrii: Kdykoli dosáhla syrská arabská armáda pokroku, okamžitě se vynořila myšlenka, že další „kino“, další údajné použití jedovatého plynu, se již připravuje. A protože nedávno proklouzlo nejen video zachycující špatné zacházení s ruskými válečnými zajatci, ale také se – alespoň v Německu – rozpoutala debata o škodách, které zde tyto sankce způsobují, je logické, že se něco muselo stát. Nakonec jsou dva body, které nesmí být obyvatelům Západu, a zejména evropskému obyvatelstvu, objasněny: jak pochybný je spojenec, kterého mají podporovat, a jak hrozné jsou důsledky sankcí pro jejich vlastní každodenní život.

Selektivita propagandy

Je možné oslovit lidi, kteří spolknou všechny tyto příběhy jako malinu? To není banální otázka, koneckonců tato ochota nyní ovlivňuje nejen soukromý a politický život; zpochybňuje to budoucnost této země a možná i budoucnost lidstva, pokud by byly snímky Buči použity jako záminka k ospravedlnění vstupu NATO do války proti Rusku.

Prvním krokem, který charakterizuje tuto propagandu, je selektivita. Obrázky z války v Jemenu jsou mnohonásobně děsivější než i ty nejhorší z Ukrajiny (a tím nemyslím Buču, to je maximálně 5 na stupnici od 1 do 10 související s Ukrajinou), protože jde o hladovějící děti; ale ty se vůbec neukazují. Se zobrazeními událostí, o kterých se podává zpráva, je pak další výběr mezi těmi, které jsou čerstvě zaznamenány, těmi, které stojí za článek nebo titulek, a těmi, které jsou ve všech médiích medializovány s plným využitím emocionální manipulace. Mezi zprávami zařazenými do těchto tří kategorií není technicky žádný rozdíl. Rozhodující je, do jaké kategorie budou zařazeny.

Všechno je to víceméně normální řemeslo. Protireakcí je prolomit většinou jednotné třídění, tedy informovat i o věcech, které mainstreamu stojí nanejvýš za krátkou zprávu, jako je Jemen, a zůstat kritický vůči interpretaci, která je bezprostředně poskytnuta. Existovaly fáze, ve kterých tento druh odporu fungoval, odhalení jiných, odchylných skutečností mohlo rozpustit nebo oslabit existující výklad; takovým případem byla odhalení o My Lai od Seymoura Hershe. Ale to bylo před 50 lety. A od té doby se nezměnil jen způsob prezentace událostí, které mají spustit novou vlnu útoků. Dnešní zpravodajství je mnohem emotivnější než před 30 nebo 40 lety. Srovnání lze nalézt ve starých zprávách renomovaných novinářů; ne že by tyto zprávy byly bez výkladu, ale bylo to na úrovni myšlenek, ne pocitů. Dnes je součástí zprávy emocionální nálepka. To, co je zobrazeno, je „strašné“, „otřesné“ nebo „děsivé“ nebo je klasifikované jako zločin; co není zobrazeno, nelze samozřejmě ani interpretovat, ani cítit.

Masakr především emocionální

„Masakr“, „hrůza“, „děs“ jsou slova, která se lepí na obrázky z Buči jako štítky. Funguje to více než jedním směrem. Nejen, že „věřícím“ signalizuje, co by měli v tu chvíli cítit, což je vztek a znechucení, ale také jim signalizuje, jak vnímat ostatní, kteří se dají hůře přesvědčit. Protože kdo daný pocit odmítne, je buď bezcitný šmejd, nebo odpůrce. I myšlení, střízlivý odstup, který je právě u hodnocení válečných událostí vlastně nepostradatelný, pak narušuje to, co je definováno jako lidské. Tato forma emocionálního nátlaku v této intenzitě, je podobná té, která byla poprvé použita v Německu při útoku na Jugoslávii, ale od té doby se postupně, válku od války, vyšplhala do nových výšin a v prostředí covidu se proměnila v každodenní emocionální teror. Což teď zase hodně usnadňuje hru ve vztahu k Ukrajině.

Této emocionalizaci nelze čelit stejně emocionálním protipříběhem. Už jen proto, že jste nevyhnutelně v horší pozici než sjednocené mediální prostředí, které všechny bije stejným kladivem. Ale také proto, že cílem nemůže být nahrazení jednoho manipulativního vyprávění jiným. To neznamená popírat vlastní pocity, ale učinit je rozpoznatelnými jako vlastní pocity, což čtenáři vždy ponechává možnost distancovat se a reagovat. Tomu se mainstreamové emocionální vyprávění snaží zabránit.

Ale i při sebeprůhlednější úvaze, při prozrazení všech úvah, které předcházejí vlastní interpretaci, a při nejpečlivějším citování zdrojů je velká část lidí, na kterou nedosáhnete. Mnozí nezačnou přemýšlet ani u příkladů masivních nelogičností. Jako příklad uvedu narativ Skripalových (také spouštěče sankcí proti Rusku). Dva lidé se prý otrávili látkou aplikovanou na kliku dveří, když spolu procházeli dveřmi. Dva? Když si situaci představíte vizuálně – kolik lidí se chytne za kliku dveří? Pouze jeden, druhý projde. Jednoduchá, logická námitka, která by vlastně měla vést alespoň k otevření malé mezery pro delší reflexi. Ale zde bez úspěchu.

Společenská stigmatizace odpůrců

Důvodem je, že pečlivě manipulativní výběr objektů hodných krytí a s tím spojené emocionální zahlcení je jen polovinou strategie. Druhá polovina je to, co je nové nebo alespoň už hodně dlouho nepoužívané. Tato strategie emocionální války vznikla v roce 2014, rostla s obviněními – od Putinových trollů, přes popírače covidu a bílé supremacisty – a nyní, jak je patrné z odvolání dirigenta Valerije Gergijeva, již dávno nese trpké plody. To bylo vidět ve Spolkové republice naposledy maximálně při honu na komunisty v Adenauerově období, ale spíše ještě v Německu před rokem 1945.

Druhá polovina prostě spočívá v neustále se opakujícím sdělení, že odchylka od daných interpretací a pocitů bude okamžitě potrestána; s různými formami sociální ostrakizace, ale i přímo, například ztrátou zaměstnání. To se de iure, nikoli však de facto, neliší od přímé trestní odpovědnosti.

Dostali jsme se do bodu, kdy k odlišným informacím má přístup jen málo čtenářů a pravděpodobně je mnoho těch, kteří svým přátelům ani neřeknou, že čtou zakázané weby či poslouchají „štvavé vysílačky“. A to jsou ti zatvrzelí pochybovači. Ti, kteří jsou zásadně přístupní argumentům. Ale nyní existují velké části společnosti, u kterých neustálé hrozby pronikly tak hluboko do jejich podvědomí, že by je už ani nenapadlo vůbec přemýšlet o prezentovaném vyprávění. I bez této hrozby existuje inhibiční práh, který není snadné překonat. Až do určité míry má každý tendenci ignorovat informace, které jsou v rozporu s jeho přesvědčením. Jedná se o fenomén známý jako kognitivní disonance – když si dvě informace odporují, jedna z nich, ta, která negativně ovlivňuje osobní pohodu, je odmítnuta.

Samotný materiální tlak, který se vytvořil, znamená, že bod, ve kterém lze tuto kognitivní disonanci prolomit, je posouván stále dál. Chtělo by to celou záplavu nesouhlasných informací nebo nepopiratelných, materiálních faktů, abychom se dostali na povrch toho, jak se odvíjela ekonomická katastrofa, kterou sankce rozpoutají. Když se případná ztráta zaměstnání stane například banalitou tváří v tvář danému nedostatku potravin. Ale to je chabá naděje, protože jak emocionální bombardování, tak hrozba sankcí mohou být vždy ještě vyhrocenější. Proruské výroky jsou nyní v Česku trestným činem.

Politicky je to známka slabosti a vysoce nebezpečná strategie. I masivní synchronizace médií, pozorovaná nejpozději od roku 2014, má svou cenu – odřízne i zdroj informací, z něhož mohou mocní zjistit, jaká nálada v populaci skutečně je. Není náhodou, že výzkum veřejného mínění, který to může alespoň částečně kompenzovat, zavedl v Německu Joseph Goebbels. Pokud nejsou hlášeny stovky demonstrací, jako tomu bylo u lockdownu v době covidu, pak jde o důležitou informaci, která již není v koncentrované podobě dostupná. Pro všechny zúčastněné.

Ovládaný musí chtít být ovládán

Pak je tu otázka kooperace. Ta je jádrem veškeré moci; její nepřítomnost lze pouze dočasně a nedokonale kompenzovat pouhou silou. Ovládaný musí chtít být ovládán. Když se kooperace přeruší, nemusí to nutně znamenat, že moc padne, ale znamená to, že může padnout kdykoli. Malý příklad toho, jak vypadá roztříštěná spolupráce, byl vidět, když se USA nedávno snažily najít náhradu za ruskou ropu a ve státech Perského zálivu a prostě nikdo nezvedal telefon.

To ale platí i pro nižší úroveň. Čím slabší kooperace, tím větší úsilí vyžaduje prosazení vlastních pravidel. I sjednocování veřejného mínění, ale ještě více neustálá hrozba seběhnutí z cesty ctnosti jsou pokusy vynutit si spolupráci, která by jinak neexistovala.

To je riskantní z několika důvodů. Za prvé, protože velká část konformistů není přesvědčena, pouze přemožena nebo zastrašena tlakem, ale čím více se vyprávění odchyluje od pravdy, tím je pravděpodobnější, že jej zhroutí jediná událost. Tuto škodu pak již nelze nahradit, důvěryhodnost je jednou provždy zcela pryč. Importovaní ukrajinští fašisté s omezenou ovladatelností jsou hlavními kandidáty na vznik událostí, které by mohly rozbít nyní pracně vyčarovanou „Solidaritu s Ukrajinou“ náhlým setkáním s odpornou realitou.

Stále se zvyšující tlak na disidenty nebo ty, kteří by se mohli stát disidenty, má také svou nepředvídatelnou stránku. Co když za pouhé vyjádření názoru hrozí trest odpovídající těžkému ublížení na zdraví? V Česku hrozí za proruské výroky až tři roky vězení. Místo toho, abyste s někým bojovali argumenty, můžete raději druhého praštit pěstí. To není myšleno jako návrh, ale jako prohlášení. Čím vyšší je trest za „odchylné“ myšlení, tím nižší je trest za „odchylné“ jednání. K takovým posunům v historii často docházelo.

Co je ještě demokracie?

Stabilní demokratická společnost toto nepotřebuje. Čím dále tento vývoj postupuje, tím více se zmenšuje stabilita a demokracie, což je třeba kompenzovat dalším nárůstem propagandistického tlaku. Perspektiva tedy není hezká, ale v jejích hloubkách se skrývá možnost náhlé změny.

Ale – pokud jde o boj proti této technice moci, možnosti jsou velmi omezené. Vždyť i při sebevětším úsilí je zranitelná jen první polovina mechanismu, propaganda sama; druhá polovina, hrozivá kulisa, je k dispozici pouze vládcům, je to emanace hmotné moci, kterou nelze zrušit slovy. Obrácení veřejného mínění vklíněného mezi nadvládou a vyhrožováním zůstává iluzí.

A přesto jsou tyto snahy důležité, protože ani takové fáze netrvají věčně, a tak v jádru slabá síla nakonec slábne. Když Západ nakonec ztratí svou nadvládu, skutečný svět bude požadovat jeho práva. Pro tuto chvíli je potřeba dostatek čisté hlavy a na tom se dá pracovat i s aktuálně slabými prostředky novinářské osvěty. I kdyby se nezdařilo zničit válečné štváče z kolektivního Západu – zde se kladou základy míru.“