Rok se s rokem sešel a z obrazovky na naše city útočí hokejisté na ledě a najednou zase všichni fandí, všichni jsou vlastenci a všichni milují naši zemi, naši vlajku a našeho lva. Už jenom čekám kdy nás z bedny vyzve nějaký pitomec ať si stoupneme u křesla kam nás usadili a začneme řvát a skákat:

„Kdo neskáče není Čech, hop, hop, hop!“

Zježily se mi všechny chlupy, na sucho jsem polkla a říkám si, tak takhle ne. Tohle nemá s láskou k vlasti nic společného. Co je na tom vlasteneckého když tlupa zpocených chlapů co jsou velmi dobře zaplaceni dělají jen svoji práci. Je jejich povinnost dělat ji dobře. Je to přece jejich práce. Nehodlám skákat ani soukromě, ani veřejně a už vůbec nehodlám hulákat že jsem Čech, protože jsem Moravanda a takovou hodlám zůstat. Ne, nemám nic proti Čechům a mám mezi nimi spoustu bezva přátel, ale oni si říkají Češi a já nevidím jediný důvod proč se nemám hlásit hrdě k tomu, že jsem z Moravy, kterou mám moc ráda.

Byla jsem hodně malá když jsem sledovala hokej opravdu vášnivě a milovala jsem Kometu Brno. Otec byl Slovák a miloval Slovan Bratislava. Sestra, věčná oponentka co nás chtěla jen naštvat, fandila komukoliv jen ne Kometě a Slovanu. Byla to docela prča, protože střídavě nadával otec na Moravu a já na Slováky. Přitom mám v sobě polovinu jejich krve, ale bylo to bezva když jsme se rozčílili společně u hokeje, který byl sportem. Chlapi kromě hokeje měli i práci a sport byl o lásku k němu samému a když jeli reprezentovat svoji zemi, tak s láskou k ní.  Pak jsme se s otcem spolčili a fandili složenému týmu. Svorně jsme nesnášeli všechno protivníky v čele s Rusy.

To je pryč. Teď se sice podívám, ale už je pryč vlastenectví, protože za vším jsou jen peníze. Vím, že bojují co to dá. Jenže proč? Pro výplatu? Pro vlast? Čím to, že jim tu vlast nevěřím. Možná tím, že se houfně stěhují ze země za lukrativními smlouvami. Jsem snílek a chybí mi sport jen tak a láska k vlasti také jen tak. Bez podmínek. Prostě jen tak, že to máme v srdci a ne v peněžence.

Je to bohužel tak. Už mne nebaví sport kde jsou hlavním motivem peníze, prázdné tribuny, reklamy na dresech a nic, co by člověka chytilo za srdce. Omlouvám se všem pravým fanouškům, ale já osobně jsem z fanouškovského vlaku vyskočila. Přeji našim výhru, ale v koutku srdce vím, že je mi to skoro jedno. On se totiž svět nezmění. I když vyhrají, tak svět se nebude točit jinak, jen se jim naplní peněžní účty, vlastenci zmlknou aby za rok zase ožili.