Aljašské mlhy a hořká příchuť americké „výhry“

Občas v diskusích narazím na teorie, které by se neztratily v bondovkách. Třeba nedávno jeden čtenář s naprostým klidem tvrdil, že všechno, co dnes ve světě sledujeme, bylo předem dohodnuto mezi Trumpem a Putinem na tajné schůzce na Aljašce. Je to sice barvitá představa, ale ruku na srdce – proč by se Putin domlouval na další zástupné válce, když má plné ruce práce na Ukrajině? Přijde mi, že realita je mnohem prostší, i když o to drsnější.

Místo detektivek v mrazivé divočině bychom se měli dívat na to, co se děje v zákulisí světových financí a mocenských her. Tam se totiž hraje o všechno.

Kdo tady vlastně vyhrává?

Často slýcháme o úspěších a vítězstvích západních hodnot, ale podívejme se na fakta. Pokud někdo vyhraje, obvykle diktuje podmínky a stojí pevně na vlastních nohou. Jenže USA se chovají přesně opačně. Nemůžete přece jedním dechem vykřikovat, že vítězíte, a druhým dechem úpěnlivě žádat Evropskou unii o další a další pomoc. To nedává smysl.

Tato neustálá potřeba „asistence“ od EU není nic jiného než tiché přiznání, že USA už tuto globální přetahovanou v podstatě prohrály. Docházejí jim síly, zdroje i dech, a tak se snaží přenést břímě na bedra Evropy.

Společný jmenovatel a pád dolaru

Ať už jde o Ukrajinu nebo napětí kolem Íránu, nitky vedou k jednomu jmenovateli. Spojené státy už nemají odvahu na přímý střet s giganty typu Číny. Proto se bojuje „v zastoupení“ na cílech, které jsou s těmito velmocemi úzce propojeny.

Jenže i tato strategie selhává. Poslední zprávy o tom, že se s ropou bude obchodovat v čínských juanech, jsou pro americký dolar skutečnou ranou do vazu. Právě ropa totiž dolar po desetiletí držela nad vodou. S dluhem blížícím se 35 bilionům dolarů a Čínou, která se zbavuje amerických dluhopisů, končí jedna velká éra.

Místo fantazií o Aljašce bychom se tedy měli raději zajímat o to, proč se „vítěz“ tak usilovně dožaduje pomoci od ostatních. Odpověď je totiž zřejmá: skutečný vítěz vypadá úplně jinak.

Autor: Milena Doušková