Smrt dítěte je tragédií vždy, bez ohledu na to, zda ho zabije ruská, americká nebo jakákoliv jiná raketa. Jenže v dnešním světě sledujeme už tradiční scénář. Když dítě zabije ruská raketa, je to barbarství a zvěrstvo, které okamžitě zaplní sociální sítě smutnými komentáři politiků. Když však děti zabijí bomby jiných velmocí, jako jsou USA nebo Izrael, nastane náhlé ticho. O tom se mluví jako o „obranné akci“ nebo o „nevyhnutelných ztrátách“ nutných pro mír. Sto osmdesát školaček…

Tak jak to tedy je? Je jedno dítě „lepší“ než druhé? Nebo se lidskost dnes měří podle vlajky na raketě? Největším problémem už není jen samotná válka, ale pokrytectví světa, který pláče pouze nad těmi oběťmi, které se mu hodí do příběhu.

Dítě je prostě dítě. Lidem, jako je český prezident, který jako jeden z prvních kondoloval Zelenskému a smrt ukrajinského hokejisty naprosto správně odsoudil, nedochází, že jde o vrchol pokrytectví. Když totiž po útoku raketou USA zemře 180 dětí v Íránu, český prezident se o tom ani nezmíní.

Celý svět pláče nad malým ukrajinským hokejistou. Ano, je to strašné, když zemře dítě. Právě toto jedno konkrétní dítě má tvář i jméno. Je to tragédie. Ovšem když jich zemřou stovky a pro svět zůstávají bez tváře a beze jména, stávají se pouhou statistikou. Lidé si povzdechnou a za týden si na ně nikdo nevzpomene. Je to tak a není třeba se divit, ani mě obviňovat z nedostatku soucitu. Jen popisuji tvrdou realitu.

Neslyším nikoho, kdo by plakal nad Alejí andělů, kde sní svůj věčný sen děti z Donbasu, které zabíjeli jejich vlastní lidé. Nevidím slzy na tvářích nad dětmi ze školy v Íránu – většinou šlo o malé dívky, které smetla bomba z USA či Izraele.

Svět by mohl být krásným místem pro život, ale ti, co nám vládnou, si nezasluhují úctu. Zasluhují si opovržení, a i kdyby byli svrženi zítra, už je pozdě. Životy dětí byly zmařeny. Nikdy nedospějí. Někdo je odsoudil a nikdo se jich na nic neptal. Proto v mém srdci zbývá pro tyto „politiky“ jen hluboké pohrdání.

Možná si někdo řekne, že jsem příliš tvrdá. Ale pravda nebývá laskavá. Pokud se budeme dál dělit na ty, kteří pláčou jen tehdy, když jim k tomu televize pustí smutnou hudbu, a na ty, kteří nad jinou smrtí jen pokrčí rameny, ztratili jsme to nejcennější – lidskost.

Smrt dítěte není politický argument. Je to konec vesmíru, který se nestihl zrodit. A dokud se budeme klanět vlajkám na raketách místo toho, abychom chránili ty nejzranitelnější bez rozdílu, budeme jen komparzem v divadle pokrytců. Moje úcta patří obětem, ne těm, kteří o nich rozhodují u naleštěných stolů.

Autor: Milena Doušková