Když se tak dívám kolem sebe, slyším často: „Je to hrůza, už jsme na dně, nic se nezmění.“ Vždycky se usměju. Víte proč? Protože na dně jsme ještě nebyli. A když ještě stojíme na nohách, tak pořád máme šanci.

Jsem obyčejná ženská. Žádná odbornice z televize, žádná analytička v saku. Vařím, peru, starám se o zahradu, občas mě bolí záda a nadávám na ceny v obchodě. Ale když jdu mezi lidi, vidím, že košíky jsou pořád plné a devadesát procent Čechů se cítí v bezpečí. To není známka úplné zkázy, to je známka, že máme z čeho vyjít.

A teď k politice. Doufala jsem, že vládu poskládá Babiš, SPD a Motoristi. Proč? Protože když to zvládnou, můžeme se nadechnout. Nečekám zázraky ani německé platy do Vánoc. Ale když i švýcarská banka říká, že s Babišem by ekonomika mohla jít nahoru, něco na tom bude. Tyhle instituce nevsázejí na slabé koně.

Jenže – sliby jsou jedna věc, realita druhá. Ať vládne Babiš nebo kdokoliv jiný, bude to dřina. Brzdit rozhazování, vrátit důvěru lidem, že poctivá práce má cenu, a ukázat mladším generacím, že stát není jen dojná kráva. To není úkol na měsíc.

Tak proč neklesat na mysli? Nejsme na dně a nebudeme klesat na mysli. Dokud chodíme k volbám, píšeme, mluvíme a nenecháme si všechno líbit, máme šanci. A to není fráze – to je zkušenost.

Jsem jen obyčejná ženská, co si ráda uvaří a zalije květiny. Ale naději vzdát nehodlám. A jestli ji nevzdám já, nemusíte ji vzdávat ani vy.

Co nás může čekat dál?

Nebudu dělat proroka, ale pár věcí se dá čekat i bez křišťálové koule:

• Česko a Slovensko – všechny ty hádky a nenávisti, co se mezi námi uměle přiživovaly, mohou jít k ledu. Naše národy k sobě patří a i politika nakonec pochopí, že se jí vyplatí spojovat, ne rozdělovat.

• Emisní povolenky – to je kapitola sama pro sebe. Jestli někde tečou miliardy, tak právě tam. A právě tam se dá udělat pořádek. Pokud se vláda odváží, může lidem odlehčit – méně šílených poplatků, méně přirážek v cenách energií.

• Drahota – žádná vláda ti přes noc nezlevní máslo o polovinu. Ale může začít brzdit rozhazování, srovnat rozpočet a tím zastavit inflaci. Když k tomu přidá tlak na řetězce, které si mastí kapsy, lidem se hned dýchá líp.

• Obnova důvěry – tohle není v tabulkách, ale je to nejdůležitější. Když lidé uvidí, že jejich práce má cenu, že stát není jen kasička na daně a že se jejich hlas počítá, přestanou být otrávení. A to je ta největší změna, kterou si můžeme přát.

Není to o tom, že bychom zítra žili jako ve Švýcarsku. Ale je to o tom, že se věci mohou posouvat k lepšímu. A když se to povede, už nebudeme mluvit o „katastrofě“, ale o nové šanci, kterou jsme si sami vybojovali.

Autor: Milena Doušková